Zbavuji se vaflovače, nefunkčního fotoaparátu a miniaturního hasičského auta výměnou za knihy plné insomnie, punkové hudby a absurdních otázek. Dělám definitivní tečku za příběhem, který byl sepsán neuvěřitelně dávno.
Sedíme v parku a nad hlavami nám každou chvíli zahvízdá netopýr.
Vyprávím o krysí žloutence a umlkám uprostřed nedokončené věty; v ústech stále ještě cítím pachuť bláta z tunelu vedoucího na Náplavku.
"Poslouchej... že ty jsi dneska nějaká smutná?" povídá Pan Trnka.
"To se ti jen zdá," odpovím. Taková jsem pořád.
Chtěla bych mu říct, jak moc mě mrzí, že jsem mu vlastně nikdy nedala šanci.
"Možná jsem ti prostě jen nedovedla odpustit, že jsem kvůli tobě dvacátého druhého června roku 2018 zmeškala nejdůležitější telefonát svého života," vysvětlila bych.
Kdyby pochopil, snad by mě to jednou provždy osvobodilo.
Jsem si však dobře vědoma toho, že procházení pozůstalostí vždycky tak trochu oživuje zemřelého, a tak mlčím.
Dlouho mlčím.
"Takhle pozdě večer mají v Lidlu už všechnu zeleninu vyprodanou," řeknu pak.
Všechno by mohlo být jinak, ale není.
Trnka, trnky přece píchají. Asociace očišťuje.
OdpovědětVymazat