Na území kouřících trubek se povalují ulomené žabí nohy a pod mostem plave smutná ryba. Most roní rezavé slzy; snad oplakává holuba, jehož tělo se pomalu rozkládá na kolejích mezi betonovými pražci.
"To člověk tak často nevidí, mrtvého holuba," řekneš.
Řekneš, a přitom zapomínáš, že už je to během dvou dnů třetí.
Když si zavazuji tkaničku, na chvíli se měním v kokršpaněla.
Za nejfotogeničtější objekty považuji spuštěné žaluzie, sloupky zábradlí a dlaždice vyskládané do úhledného komínku; nejspíš tedy není divu, že jsem svůj život zasvětila zkoumání repetic.
Náměstí je ztichlé a také McDonald je poprvé v životě mlčenlivý.
Na Špilberku se položíme do trávy a rouškami si chráníme oči před sluncem. Vzpomínám na den, kdy jsme leželi na louce nedaleko sirných lázní a lovili v průzračných nebeských vodách krevetky s nadbytkem končetin, vzpomínám na den sčítání a odečítání, ve kterém některá čísla přestala existovat. Vzpomínám na ten den a připadá mi neskutečně dávno, jako by ho snad někdo obalil tlustou vrstvou skelné vaty. Když se tím směrem odvážím natáhnout ruku, cítím, jak se mi do dlaní zapichují ostré jehličky.
"Sometimes, things are special just because they don't last."
Je neuvěřitelné, že jsi běhěm takzvané krize došla až na sám kraj poznání. Repetice je občas matkou vzruchu, jindy ségrou nudy!
OdpovědětVymazat