Praha mě nepřivítala s otevřenou náručí. Skryla se za šedivou oponou a vycenila na mě výškové budovy jako nějaký agresivní pes vyhrožující svými ostrými zuby. Ačkoliv kuchyňskou linku v bytě s fialovou stěnou stále ještě zdobí úhledně vyskládané ingredience na kulajdu, už tu nejsem doma.
Už nejsem doma nikde.
Matka živě vysílá záběry nepořádku s komentářem o pátku a o sobotě a v koupelně po podlaze běhá šváb. Pokouším se ho polapit, ale mé nešikovné prsty hlasují pro svobodu. Posadím se na dlaždičky pokryté směsí zaschlého pracího prášku, sena a ježčích exkrementů a čestně uznávám, že jsem prohrála.
Jsou věci, proti nimž nemá smysl bojovat.
Vím, že už nikdy znovu nezažiju, jaké je to mít letní prázdniny. Už nikdy nebudu spát deset hodin v kuse. Už nikdy se nezamiluji.
Tak vypadá dospělost, o které jsme jako děti snili.
Ze dne na den jsi zestárla o deset let. Čarodějko!
OdpovědětVymazat