Když se z kuchyně v asijské restauraci ozývá mňoukání, je to poněkud podezřelé. Jestliže si však mohu pokaždé objednat to stejné jídlo, jsem ochotná sama sebe přesvědčit, že tam jen někdo sleduje televizi.
Hudební klub není odblešen ani ve tři odpoledne, místo starožitností však vylákal ze sklepa jen nesourodé společenstvo sekáčů. Chvíli se pokoušíme proplouvat mezi pestrobarevnými vrstvami, ze všech barev však nakonec vznikne jen černá a bílá.
"Hej, tebe já znám!" zavolá na mě kdosi zpoza pultíku s podivnými tričky a obojky pro psy. "Pili jsme spolu v létě na Úvoze."
Člověk, co chodí bosý ulicemi a oživuje kameny. Poznám ho podle zenových očí, ještě chvíli však předstírám, že tápu.
"Byl tam taky ten stěhovák," pokračuje, abych se rozpomněla. "Stěhovák, co byl ve skutečnosti herec."
A taky bílé jasmíny a velký černý pes.
"Jak jdou pokusy?" zeptá se Můj Adam je taky brácha, nebo víš jak.
"Máš neuvěřitelnou paměť," řeknu místo odpovědi.
Když pátráme po památečních zázvorových bonbonech, které lze sehnat pouze ve vietnamské večerce v Huntířově, pořád se trochu třesu. Takový záchvat úzkosti, jaký způsobují neočekávaná setkání, nedovede vyvolat ani půllitr zeleného čaje.
Mne straší ze snu, když vidím čajovny. To neupřímné herectví za jeho zdmi!
OdpovědětVymazat