Vyplňuji ulice novými příběhy, pečlivě pokrývám každou dlažební kostku, každičký kousek štěrku a snad i stéblo trávy, tak, jako se tapetují čtyři stěny pokoje, které člověku brání v nadechnutí.
Zdivo je však vlhké, voda z loňských sněhů stále prosakuje na povrch. Starý text už sice dávno není čitelný, je však patrné, že tam kdysi nějaký byl.
Ulovíme poslední volnou lavičku s výhledem na rozkvetlé, pestrobarevné záhony.
"Hm, růže," řekne chlapec, v hlase lhostejnost a pohrdání všemi, komu by se to místo zdálo třeba i jen docela obyčejně hezké.
A já myslím na to, jestli na hvězdárně mají pořád ještě vystavené meteority ve válcích z plexiskla a jestli se na některé z křivolakých cestiček nepovaluje ztracená kostkovaná šála.
Následky toho, že některým lidem může místní atmosféra připadat romantická, jsou nečekané. I lež, co má krátké nohy, může člověka doběhnout.
Když letní vánek přinese bělostný cukrový obláček, sklopím hlavu a předstírám, že se věnuji fotoaparátu, jenž by mohl docela dobře být ukradeným muzejním exponátem.
Existují chvíle, kdy velké anonymní sluneční brýle člověku zachrání život. Nebo přinejmenším reputaci.
(Ale kdyby sis přeci jen všimla a ptala se, proč jsem jen mlčky seděla, proč jsem nedokázala vstát a založit do slavnostního alba ještě jednu fotografii, černobílou; bylo to proto, že chci všechny, co jsem kdysi měla ráda, ušetřit pohledu na tu trosku, kterou jsem se stala.
Obzvlášť v takový den, jako je dnes.)
Činnost mozku ustala, teď už pouze cítíš. Umřít zaživa, to je radost. 👌
OdpovědětVymazat