V oblasti číslo tři sta sedmdesát čtyři
jsem si sedla na obrubník a dlouho pozorovala,
jak se z rozevřených betonových žaber
valí kalná tekutina.
(Po každém výdechu
přeci
musí přijít nádech.)
Bylo to
jako pokoušet se vymoci si zázrak u osudu
a zároveň strkat prsty do plamene
jeden po druhém.
Mohla bych čekat ještě dvě hodiny a devatenáct minut
na přeskupení číslic,
jenomže ze sladkého alkoholu
už zbyla jenom pachuť na patře.
Poslušně jsem odevzdala vůni dálek
i síť proti skokům z výšky
chlapíkovi ve vrátnici.
Vytratila jsem se do tmy,
aniž bych zapískala na plot z vlnitého plechu,
neboť
všechna slova budou dřív nebo později nahrazena.
A dole u řeky, která ještě nenašla svou duši,
bylo bláto.
Najdeš podkovu, jednou ji najdeš někde u buxusu sempervirensu.
OdpovědětVymazat