Holosteum umbellatum, plevel okoličnatý

Kouřící trubky postupně mizí z ulic (kdosi je vytrhává ze země jako obtížný plevel) a v prostorách Hlavního nádraží už nezní Sedmikrásky.
Nejspíš je to znamení, že bych se už konečně měla vrátit tam, odkud jsem přišla.

Já i Hastrman jsme dospěli do fáze opouštění přezdívek. U mě to však není projevem respektu k těm, které potkávám, nýbrž projevem naprosté lhostejnosti k nim, jde o  pouhou ztrátu posledních zbytků kreativního myšlení.
Někdo dovede ochutnávat zítřejší slunce, já umím jen recyklovat stará témata a dlouhé hodiny si lámat hlavu s metabolismem fruktózy.

Karetní hra vypustí ze skříně tři kostlivce, modré muchomůrky s cizím slovem pro štěstí a dívku, která si objednala Bun bo nam bo.
"Co to vůbec bylo za holku? Taková vysoká, tmavovlasá? Nebo zrzka s mikádem?" pokouší se Hastrman vzpomenout na jednu z těch, které s ním několik týdnů sdílely pokoj i matraci s fleky od vína.
"Ne, mám dojem, že byla blonďatá," odpovím.
"Ty jo, já si ji vůbec nemohu vybavit," řekne Hastrman a já si lámu hlavu s tím, nakolik jsme právě teď svědky dalšího z komorních divadelních představení. "A kdy to asi tak bylo?"
"Letos. Určitě letos," odpovídám bezmyšlenkovitě, než si vybavím vyprávění o podivné silvestrovské oslavě u mostu sebevrahů.

Podívám se na Současnou; do očí jí vzlíná kal ze dna hlubokých tůní a koutky úst se jí pomalu noří do bažin. Nejraději bych jí hodila záchranný kruh. Nezbývá mi však než jen doufat, že si dívka, která dovede krotit oheň, poradí i ve světě hlubokých vod.
Snad zanechá víc než jen kresbu na zdi v rohu pokoje.

Slovní salát není totéž co manželská hádka.