Na prádelní šňůře pod mým oknem visí sbírka starých opuštěných ponožek. Všechny jsou zaprané, v různých odstínech růžové, každá je jiná.
Zůstanou tak už navždy. Zůstanou ve společnosti cizinců, vydané napospas slunci, dešti i sněhu, zůstanou tak, protože ztratily to nejdůležitější; někoho, ke komu patřily.
Za tmy poslouchám hlučný rekviem pro sedmikrásky a vzpomínám na obal od ledové kávy odložený na zaprášeném lešení.
Těžko věřit, že byly dny, kdy jsem byla tak dokonale šťastná.
Půlnoční pátrání po hatifnatovi v záhonku zůstává bezúspěšné.
(Každé léto nejspíš vyžaduje vlastní snímek lahve od alkoholického nápoje, která se povaluje na parapetu.)
Fernet S pijou staří dědci, ne lepé krásky!
OdpovědětVymazat