Na oslavě opožděné o pět měsíců přepisuji významy karet zobrazujících dopravní zpravodajství, to abych nemusela s lítostí vzpomínat na růžového králíčka.
Kuchařská show Svařeno se více než vydařila a i nápodoba Turbomoštu byla téměř k nerozeznání od originálu; teď už mě v Brně opravdu nic nedrží.
Měla bych vesmíru poslat objednávku na všechno, co jsem kdy chtěla, jsem však pouze schopná svým největším přáním stavět do cesty elektronické závory.
Sedím v kině s kašlajícím chlapcem a psem, který čas od času nečekaně zaštěká a dvacet minut sleduji záběry toho, jak lidé zvrací. Dnešek je evidentně z nějakého důvodu vhodným dnem k tomu, abych čelila svým fobiím.
"Lidé jsou jako hlavolamy, kterým je třeba porozumět předtím, než je možné je otevřít," řekl Hastrman, když mi předával malý balíček plný frustrace.
Já však neumím řešit ani hlavolamy z kovu, natož ty z masa a kostí.
To, co člověk ve skutečnosti potřebuje zažít o Vánocích, nespočívá ve slavnostní večeři ani v dárcích pod stromečkem, nýbrž v pokousání rozzuřenými uprchlými vakoveverkami, kterým se příliš zalíbila nabytá svoboda, ochutnávání rumových kuliček a šplhání po závěsech.
Bílé zelí jsou ve skutečnosti maskované nudle, které je nutno dodat do polévky zasažené zemětřesením. Hodiny, co ukazují devadesát hodin neboli 5400 minut, jsou dvojnásobnou příčinou mé úzkosti, a dobře ilustrují to, že u nás doma nefunguje nic tak, jak by mělo.
Obskurní vánoční přání už letos nevytvořím, v tom všem chaosu se mi nepodařilo uhlídat, na co se tentokrát dívají rybí oči.
Během poslechu příběhu o chlebu, co potkal chleba s máslem, zkoumám původ kolektivní halucinace s kovovým lenochodem a lituji toho, že jsem nevěnovala více pozornosti výběru vykrajovátek.
Pokud se budu příliš bát lidí, budu zavřena do sušárny; dostanu však s sebou aspoň nějaké cukroví.
Vyrážím na tajnou misi za účelem navrácení smyslu života tlusté knize, kterou nikdy neotevřu, a darování motivačního citátu, který mě přestal motivovat.
Musím jen doufat, že mě neprozradí odstřižky z červené mašle.
Karamel je cukr, co se už neuzdraví, a já se snad nikdy neuzdravím z náklonnosti k tomu, který karamel rozdává.
Odteď se mi pokaždé, když otevřu lednici, nejspíš na chvíli zastaví srdce.
Zbavuji se pětiny svých knih, žádné další se však vzdát nedovedu. Stále ještě lpím na věcech; a možná i na životě.
Nový kluk o mně neví vůbec nic, a jenom já mu prý ukážu, kdo jsem nebo nejsem. Nový kluk má však také jeden podstatný nedostatek - že není.
Myši se chytají jako Popelky na lep, protože se ze samé touhy po čokoládě s vysokým obsahem kakaa mění v moly, a já si opět pochutnávám na příběhu o pochoutkovém salátu.
Dostávám dvojitou dávku cukru, abych odlákala depku, jejíž účast na mém životě je pod hrozbou pokuty zakázána.
Ve dvou se to lépe táhne, takový druh pomoci, který bych potřebovala, však požadovat nemohu, a už vůbec ne po tom, který mi pomoc naivně nabízí.
Možná, že kdybych snědla víc chlebíčků a vypila víc piva, věděla bych toho o životě alespoň o trochu víc.
Svět zešedl.
Zmrzačila jsem dvě rostliny a ustřihla si patnáct centimetrů vlasů. Dalo by se říct, že stříhat vlasy sama sobě nůžkami na papír a bez pořádného hřebenu není nejmoudřejší; jen díky tomu je však nejspíš má kůže stále vcelku.
Přestože jsem se pokusila uposlechnout rady ve znění "Don't freak out.", bylo by přeci jen asi lepší jít do práce s papírovou taškou přes hlavu.
Potkali jsme se mezi dveřmi a mluvili o skvrnách od černého čaje, které se nedají vyprat. Zdálo se mi, že se ti ještě nechce odcházet.
"Půjdeš se mnou zítra na procházku?" zeptal ses.
"Samozřejmě," odpověděla jsem a doufala, že ta otázka byla myšlena přesně tak, jak jsem ji pochopila.
---
Automat s plyšáky nás přivítá jako staré známé. Zamávám mu beze strachu a obezřetnosti, přesvědčená o tom, že tohle místo už ke mně navždycky bude přívětivé.
A to je chyba.
Tam, kde bych čekala zimu, je téměř horko, a z míst, kde jsem se plánovala ukrýt před mrazem, vane podivný chlad. Odpolední prezentace vědeckých poznatků musí ustoupit fotbalu, aspoň jednomu poločasu, to je prý kompromis.
Poslouchám vyprávění těch, kdo byli pilnější a měli větší štěstí než já, a místo obvyklého zájmu a nadšení pociťuji čím dál větší otupělost.
Jako bych snad podvědomě tušila, co přijde.
Jakmile písmenka a obrázky konečně přestanou skotačit po bílé zdi a odeberou se k polednímu spánku, dojdu si vyzvednout další dávku kofeinu, abych také neusnula.
Když se vrátím k ostatním, zjišťuji, že Cassidy, který ví vždycky všechno, který zná tajemství věrnostních kartiček do supermarketu i příčiny kontaminace některých počítačových klávesnic, si právě dobírá Zálesáka kvůli nějaké dívce.
Zálesák se potutelně usmívá - a nebrání se ničemu, co je řečeno.
Nejraději bych hned zase vyskočila od stolu a utekla do sychravého zimního počasí, mám ale pocit, že všechny moje svaly už navždycky zkameněly.
K obědu dostávám jiné jídlo, než jsem si objednala, protože zvednout ruku je nad moje síly.
Nakonec na tom ale ani nezáleží, stejně příliš nevnímám, co jím.
Nejspíš bych si ani nevšimla, kdybych náhodou rozkousala i své vlastní srdce, co mi pod tíhou těch slov spadlo do talíře.
---
Na výlet vyrážíme tentokrát v plném počtu; a je to tak dobře.
Loudáš se jako poslední a snažíš se co nejlépe zachytit jablka pokrytá třpytivou námrazou. Když se k tobě pokusím přiblížit, odpovíš několika slovy a pak mlčíš.
Fotografovaný objekt umisťuješ vždycky do středu.
Já jdu zatím ve svých vlastních stopách a každým svým dalším krokem vymazávám obrysy toho dne, který jsem si v posledním roce tolikrát přehrála ve vzpomínkách. Na každé vyhlídce a u každé odbočky si vybavuji, o čem jsme na tom místě mluvili, a všechna ta slova postupně obaluji do dnešního velkoformátového ticha a házím za sebe přes rameno.
Vím, že musím co nejrychleji z podrážek ošoupat naději, do které jsem tu loni omylem šlápla.
A přesto, když se vrátíme do tepla, ti nabídnu horkou čokoládu z termosky, kterou jsem pro tebe skoro celý den nosila na zádech.
Překvapí mě, že už stihla vychladnout.
---
Sedím na prostředním sedadle, utiskovaná z obou stran, a po tvářích mi tečou slzy.
"Ponúknem ti vreckovku?" zeptá se mě kolegyně.
"Ne, díky, já mám svoje," odpovím, otřu si nos kapesníkem a snažím se nevzlykat příliš nahlas.
O pár vteřin později vykřikne jeden z našich dohlížitelů překvapením nad nečekaným vývojem jakéhosi důležitého utkání. Všichni se lekneme a řeč se pak na dlouho stočí k fotbalu.
Mě však nezajímá, kdo nakonec vyhraje a jestli to bude zasloužené, příliš bolestivě si totiž uvědomuji svou vlastní prohru.
Cokoliv, co v životě dostanu, si ode mě osud dřív nebo později vezme zase zpět.
Zeptá-li se mě někdo, jestli ještě žiju, odpovím, že jsem nejspíš právě začala umírat.
Krčím se ve tmě a zimě pod okny, v nichž se stále svítí, jen aby tajný Mikuláš zůstal tajným Mikulášem, pozdně večerní diskuse o smyslu života, vesmíru a tak vůbec však moje plány zhatí.
Slib mlčení si musím vyžádat pouze slovy, na úplatky už mi sladkosti nezbývají.
Ráno si obléknu kouzelné šaty, které jsem zakoupila místo kartiček s čísly a podměrečného ježka, žádný magický efekt však nemají.
Snad kromě toho, že nečekaně dobře chrání před zimou.
Při pořizování důkazů o tom, že také někdy opouštíme laboratoř, provedu alespoň terénní výzkum chování cílového subjektu, výsledky však nejsou příliš jednoznačné.
Tajný Mikuláš by k sobě potřeboval anděla, ten už je však pravděpodobně zaměstnán úplně jinde.
Úterý
V aféře Humr dochází k nečekanému rozuzlení, nejedná se o výměnu zamilovaných vzkazů, nýbrž o tajný projev vzdoru vůči nemístným projevům deprese a úzkosti. Všechny skutečné pozitivně laděné pocity odteď budou trestány červenou páskou.
A já se ode dneška na týden stanu otrokem otroka bubliny fluoridu sírového.
Středa
Kotel se dopouští zrady, nikoliv snad tím, že by se rozhodl netopit, nýbrž tím, že po dlouhém přemlouvání topit přeci jen začne. Čeká nás několik dní hledání tepla v chladu, čistého koutu ve všudypřítomném prachu a způsobu, jak neklesat na mysli, přestože pohled musí dopadat jedině na podlahu.
Čtvrtek
Ve strašidelném domě bojuji s početnou myší kolonií a tlumočím komentář k hororové operaci, při níž se lidem zabodávají jehly do očí.
Hlavu dolů! je nové Hlavu vzhůru!.
Pátek
Ometám prach ze svých vědomostí o příznacích leptospirózy a hystericky omývám hrnce a pokličky stále dokola. Pokud se mi podaří zvítězit v soukromé reality show Kdo přežije, dostanu prý něco velmi čokoládového na uklidnění.
Sobota
Ubližuji svým prstům kvůli nutkání srovnat kruh, který není tak docela kulatý, a přeji hezký začátek adventu všem, kromě myší. Sama sebe chytám do pastí; na háčku však místo špeku visí milá slova, která mohou, ale nemusí, něco znamenat.
Neděle
Ve snaze vyhnout se drastickému stříhání vlasů si jich plánuji polovinu raději vytrhat. K mému zděšení mi ve vlaku kdosi sáhne na hlavu; nejsem si jistá, jestli to nám brát jako nenápadnou snahu naznačit mi, že je to velmi vhodné rozhodnutí.
Pondělí
Hlídám balónky pro nejlepšího dědečka a milovnici jednorožců a jenom doufám, že nedostanu dýchnout. Je štěstí, že mám dnes ještě oficiálně dovolenou, protože moje produktivita je téměř nulová; pracuji jen na tom, abych se zbavila několika svých fobií.
Marně sháním psí zadečky a falešnou vůni cukroví a pro jistotu si nepořídím ani prodlužovací šňůru, protože se představí jménem, podle nějž se jí nedá věřit.
Nezáleží na tom, kolik mi je let, stejně mám v Ikey pořád chuť nacpat si kapsy malými tužkami a papírovými metry.
Odmítám se podělit o kouzelnou větu, kterou jsem nenapsala, s tím, kdo mi zaklel víčka od zkumavek, pravým důvodem je však zklamání z toho, že dotyčný nečte mé vzkazy na lednici. Váhy nastydlé z věcného průvanu mě pak připraví o cenný čas i poslední zbytky odhodlání k jakékoliv činnosti.
Cestou k místu, kde je zapovězeno klepat na dveře, destabilizuji vesmír tím, že žmoulám v kapse jen dva kaštany místo tří, a to přesto, že právě potřebuji ty nejsilnější talismany pro štěstí.
Měla bych se naučit aplikovat kočkám injekce, už však není nikdo, na koho bych tím zapůsobila.
Jakási velmi přitažlivá brambora si se mnou hraje na schovávanou a vždycky, když už ji mám na dosah, předstírá, že si jen tak sedí v hlíně.
Slova zmíněná jen tak mimochodem nad terapeutickými sušenkami však možná naznačují zásadní změnu v rozložení sil.
"Když vám někdo zlomí srdce, máte plné právo zlomit jeho kartičku do supermarketu," směju se, až mi málem zaskočí čokoládový drobeček, a pokouším se tvářit, že mě jen tolik pobavila představa sbírky artefaktů ukrývajících se v peněženkách.
("Dál už to znáš. Potom už mě nebudeš potřebovat."
"Ale já tě přeci potřebuji pořád. Bez tebe jsem totiž naprosto zmatený.")
Po kapsách prý nosím naději, nejspíš však použitelnou jen pro analýzu dvě stě padesáti šesti odstínů šedi.
Večer trávím v životu nebezpečném prostoru pozorováním tancujících mikrotenových sáčků, které jistě zvládají socializaci lépe než já.
Z malého modrého skřítka se úderem dnešní půlnoci stane ošklivý modrý skřet.
Jako bolestné dostane dvě dózy s oříšky a řasokouli na připomínku toho, že život občas, byť jen zcela výjimečně, dává i druhé šance.
Řeším záhadu tabulky s emocemi a snažím se ubránit klamavému pocitu, že se mi takto kdosi pokouší vyslat naléhavý vzkaz.
Další naději už však zbytečnými otázkami zabít nehodlám.
Odmítám léčbu kouzelnými houbami naloženými v medu a za tmy se z ne zcela jasných důvodů vloupávám do kostela. Nesnědené ořechy z narozeninového dortu v noci promění Marfušu ve veverku.
Zombíci se připravují na samotu a tolik se za to stydí, že nakonec ani nezaútočí. A já místo toho, abych vyslovila otázku, kterou si stále opakuji, jen bezděčně vytahuji peříčka rostoucí z nepatřičných míst. Žertuji o víčkách, která se nedají zavřít, a přestože prý mohu říkat cokoliv, až do večera zbaběle mlčím.
("A když jsi psal, že není nikdo, s kým bys tam byl raději, byla to jen nějaká podivná formulace, nebo jsi tím něco myslel?")
Bezradně postávám ve dveřích místnosti, kde by šlo tak snadno spáchat sebevraždu, stačilo by jenom deaktivovat čidlo, a v tu chvíli se na něco zeptáš ty mě.
"Neříkala jsi náhodou, že už půjdeš domů?"
Sklopím oči k podlaze a pozoruji, jak se mi v bílá mrazivá mlha plazí v ústrety.
Doma ukryji za štít psaných slov, který mi dodá aspoň trochu klidu.
"To byla přeci jen silná slova na silnou depresi," odpovíš.
Nejistota je někdy tím nejbezpečnějším prostorem.
Možná jsem měla poslední hodiny před zklamáním využít zodpovědněji, tentokrát jsem však celkem věřila tomu, že pro jednou třeba nepřijde.
Při nočním cestování mlžnou vrchovinou mě pořád ještě bolí
tváře od bezděčného smíchu, zároveň však už i od toho, jak se mi kdesi pod
lícními kostmi hromadí slzy.
Nesplnila jsem slib daný staré ženě v článku o pomerančovém
džusu. Tehdy jsem mluvila za ostatní členy party, ačkoliv jsem na to neměla
právo.
Nesplnila jsem ani slib daný Zálesákovi. Myslela jsem, že dovedu vyprávět
pohádky plašící spánek, teď bych však ze všeho nejraději mlčela a dívala se,
jak mlha postupně dusí každý záblesk světla.
„Karel je tak trochu náladový,“ oznámil mi Zálesák, když odemykal auto, a začal mi popisovat, jakou sekvenci činností je třeba provést, aby nás Karel byl ochoten pozvat dál a odvézt do bodu B. Když jsme opustili Prahu a já pozorovala Zálesáka, s jakou precizností a vyrovnaností řídí, konečně jsem pochopila, proč mi jeho přítomnost připadá tak uklidňující.
Vím, že by mohl být mým bezpečným úkrytem, jenomže je zároveň i prostorem, k němuž
nikdy nezískám klíče.
---
„Popravdě bych byla raději, kdybys už tu byl,“ napsala jsem
Zálesákovi, když jsem zády o turniket sledovala, jak se v okolí začínají
shromažďovat osoby od hlavy až k patě zahalené do černé barvy. „Připadám
si tu docela nepatřičně. Měla jsem si aspoň nalakovat nehty načerno, nebo tak,“
dodala jsem.
Potom jsem se zabrala do pátrání po ovci s černou hvězdou na hřbetě natolik,
že jsem si téměř ani nevšimla, že se Zálesák vynořil u východů vedoucích z metra.
V kraťasech a péřové bundě zapadal do davu skalních fanoušků ještě méně
než já. Trochu jsem se tomu pousmála, najednou jsem se však cítila o mnoho lépe.
Snědla jsem tvarohový koláček a ukryla si lvy do podšívky kabátu.
A pak už jsme jenom čekali.
Když jsem v tlumených zvucích linoucích se zpoza
zavřených dveří rozpoznala Inbetween Days a ze samé radosti začala zběsile
máchat rukama, poprvé mě trochu zamrzelo, že s sebou nemám nikoho, s kým
bych tuto radost mohla sdílet. Usilovně jsem přemýšlela, proč se ten člověk, který
byl za svůj život pouze na koncertě Lucie Bílé, rozhodl, že mě doprovodí,
přestože se, stejně jako já, bojí lidí. Na nic jsem však nepřišla.
Možná ale tak nějak tušil, že bez něj bych se sem přijít nejspíš neodvážila.
---
Potom hradby najednou povolily. Ačkoliv moje kapsy nahlas křičely:
„Hic sunt leones!“, nikdo si toho nevšímal. Chtěla jsem popadnout Zálesáka za
ruku, abychom snáze předběhli valící se dav, ale neodvážila jsem se.
„Nemusíte tak utíkat!“ houkl na nás kdosi.
„Ale musíme!“ chtěla jsem mu odpovědět. Ostatně poslední větší pohyb na mnoho
dalších hodin je potřeba si užít.
Následující hodinu a půl jsme strávili ve společnosti dívky,
která se pořád pokoušela prodírat se davem tam a zpět, telefonovala v cizích řečech
a házela na zem jeden kelímek od piva za druhým, chlapce s brýlemi, jehož
jsem nejspíš neopodstatněně podezírala z toho, že se tu před šesti lety
chtěl přidat k nám do party, a dvou dam, co velice nahlas probíraly své
děti, diety a známé známých známých.
„Ty paní budou nakonec větší zážitek než celý koncert,“ poznamenal Zálesák.
Nabídla jsem mu špunty do uší.
---
Byl to stejný pocit, jako přijít na návštěvu ke svým přátelům. V předsíni nás přivítal muž s poněkud strašidelnými, trhavými pohyby, které ze všeho nejvíce působí jako začátek epileptického záchvatu, od nichž přesto nelze odtrhnout zrak. Když se chopil mikrofonu, neubránila jsem se úsměvu. Slova byla jiná, pocit však důvěrně známý.
Pak se ozvalo několik akordů, které do přívalů syrového zvuku a drásavého křiku elektrických kytar nezapadaly. Věděla jsem, že Zálesák nepochopí, proč mě nečekané zjevení vyděšeného
králíčka dojalo téměř k slzám, potřebovala jsem se však o své pocity s někým podělit. Když halu na chvíli zakryla peřina nadýchaného ticha, pokusila jsem se mu to vysvětlit, nejspíš mě ale ani neposlouchal. Najednou vypadal neuvěřitelně vyčerpaně. Dostala jsem sama na sebe vztek, že jsem si s sebou sobecky vzala někoho, pro něhož představuje to, co je pro mě snem, spíše noční můru.
Potom už bílou ovci s černou hvězdou na hřbetě přišla pozdravit černá kytara s bílou hvězdou. Napadlo mě, že pokud snad také plánuje ovládnout svět, má k tomu velice dobře nakročeno.
Nechala jsem se pohltit a hudba konečně zaplašila mé výčitky
svědomí. Pokaždé, když jsem se na Zálesáka
ohlédla, jsem však pocítila nepříjemné bodnutí u srdce. Nikdy neexistovala
žádná šance, že bychom tu dnes mohli být doopravdy spolu, neexistoval totiž ani
žádný způsob, jak bych se Zálesákem prožitek dnešního večer mohla sdílet.
Naše světy možná sousedí, prolnout se však nikdy nemohou.
Potom jsme se probudili, ze svých snů i nočních můr. Bylo na
čase přesvědčit zdřevěnělé nohy, aby se zase začaly pohybovat.
„Tak co teď?“ zeptal se Zálesák.
Chvíli jsem se mu mlčky dívala do očí.
„Teď asi pojedeme domů,“ řekla jsem.
Pozdravy od staré ženy jsem rozesílala s mnohem méně triumfálním
pocitem, než jak jsem to původně plánovala.
---
Brno nás přivítá mlhou, co by se dala krájet, a rozkopanými
ulicemi.
„Tak ahoj zítra,“ řeknu, když vystupuji z auta nedaleko místa, které bych
měla nazývat svým domovem. „Vlastně dneska.“
„Jo. Ráno bude příšerné,“ odpoví Zálesák.
Pomyslím si, že mě teď nejspíš začne nenávidět.
(Když jsem se tě při cestě popůlnočním autobusem zeptala:
„Tak co, už si chceš také adoptovat Roberta Smithe?“, odpověděl jsi: „Ne, to
přenechám jiným.“
A v té krátké, upřímné odpovědi byly obsažené snad všechny důvody, proč
bych tě mohla milovat, a zároveň všechny důvody, proč tě milovat nesmím.)
Kolem poledne kdosi ukradne kus Slunce; navždy už bude tak
trochu tma.
Stejně jako loni se sejdeme na dětském hřišti a během plnění povinnosti spočívající v opakovaném schovávání plastové figurky na různých místech dřevěné prolézačky si polovičatými větami sdělujeme, co je nového.
Stručně převyprávím celý příběh o zakletých lístcích na koncert a o Zálesákovi, jehož jsem přinutila, aby mě zachránil.
"Jen jestli on o tebe nemá zájem," prohlásí vědoucně Filosofka.
"Mohlo by se to tak zdát, co?" řeknu. "Ale teď už vím, že se mi prostě jen snažil pomoct."
Brzy se přihlásí o pozornost duch, kterého už přestalo bavit číhat v lese na nic netušící houbaře a rozhodl se, že se poletí letadlem podívat na africkou poušť, v níž prý žijí ďábli medvědovití. Musím ho při jeho marném pátrání doprovázet a recitovat u toho "Marabu a marabu hrají spolu na babu."
Protože je naše hledání neúspěšné, je nutné vyměnit dopravní prostředek za efektivnější - za kosmickou loď. Záhy se však dostáváme do potíží. Prolétáme několika pásmy meteoritů za sebou a každá srážka znamená boj o holý život zakončený nevyhnutelným katapultováním celé posádky do mokrého písku.
Duch mě usilovně přemlouvá, ať s ním poobědvám. Vysvětluji, že musím jít domů, protože jsme nasbírali spoustu hub a někdo je teď musí sníst.
"Opravdických hub?" zeptá se.
"Opravdických!" odpovím, přestože se trochu bojím, že si vzpomene na své bývalé povolání. Ducha však už naštěstí zajímá jenom vesmírné kamení.
Ve chvíli, kdy probíhám hromadami spadaného zabláceného listí, najednou pocítím záchvěv nervozity.
Když jsem však přežila mnohonásobnou srážku své vesmírné lodi s meteorickým rojem, přežiju i několikahodinové sezení na studeném betonu.
A opakovaně zlomené srdce.
V Praze nejsou žádné vyhlídky a už vůbec ne žádné vyhlídky nadějné.
Nechala jsem se obelstít shodou velice nepravděpodobných náhod a uvěřila tomu, že osud tentokrát stojí na mé straně.
Nechala jsem se přesvědčit Hastrmanovými slovy o tom, že mi do klína spadla příležitost, kterou nutně musím využít.
Nechala jsem se ukolébat představou, že by se mi aspoň jednou za život mohlo splnit to, co si přeju.
Jenomže jsme se všichni pletli.
Prohrála jsem a budu si kvůli tomu muset nechat dát pusu na břicho.
---
Když se Zálesák vynoří z metra naproti nejlepšímu antikvariátu ve městě, svět mi na chvíli připadá jako nějaká podivná koláž; jako bych vzala nůžky, vystřihla něco, co patřilo výhradně Brnu, a nalepila to do pražských kulis.
Je to svět nových možností, napadne mě. V takovém světě se může stát cokoliv.
"Vážně ti nevadí, že jsi kvůli mně musel takhle večer přes celé město?" zeptám se.
"Ne," odpoví stručně.
"Tak kam půjdeme?"
"Já nevím, já jsem přeci z Brna."
Vychrlím na něj popis tří tras, které jsem si předem pečlivě připravila. Vybere možnost číslo jedna, ale nejspíš jenom proto, že u dalších přestal dávat pozor.
Zamíříme tedy na Střelecký ostrov a pak podél řeky k Vyšehradu.
Večerní město se třpytí a svou krásu obdivuje na vodní hladině. Říkám si, jak nádhernou past mi pomohlo nachystat, záhy ovšem pochopím, že jediný, kdo se do ní polapí, jsem já sama.
Mluvíme bez ustání, všechna naše slova jsou však jako ozdobné dárkové krabice, které s nadšením rozbalíte, jen abyste zjistili, že neobsahují vůbec nic.
Myšlenkami setrvávám v podzemních prostorách, přestože už je čas vydat se do skal. Možná kvůli tomu na okamžik ztratím směr.
Když zdoláme většinu schodů, chvíli sledujeme nerovný souboj, kterou svádí záře města s rozpínající se mlhou. Světlu docházejí síly, mlha začíná vítězit; koneckonců i mně se pomalu ovíjí kolem kotníků.
Vyprávím o tom, jak se kdosi ptal, jestli jsou v Praze také nějaké vyhlídky.
Zálesák se směje.
"V Praze máme vyhlídek spoustu, jenom ne žádné vyhlídky nadějné," dodám.
"Kdyby se člověk chtěl zabít, může skočit odtud. Byla by to vcelku jistota," konstatuje Zálesák, když z výšky pozorujeme domy, v nichž číhají agresivní zubařské vrtačky a kde visí obrazy s modrými rybami a legrační cedule o zasněžených autech.
Nakloním se přes okraj hradeb a chvilku se nechám oslepovat silným světlem reflektoru, snad abych zaplašila temnotu, která už mi prorůstá kůží.
"To asi ano," odpovím.
Dnes večer jsem na smrt myslet nechtěla.
Cestou zpátky probíráme už jen jízdní řády a starobylé studovny. Vystoupím z metra na I. P. Pavlova a nechám Zálesáka, aby se konečně mohl usmívat do mobilu.
Necítím nic.
Mohlo by se zdát, že jsem dnešní večer zahodila.
Do některých bojů však nemá cenu vkládat energii, protože jsou marné. Tolik už vím.
Mohlo se stát cokoliv - a nestalo se nic. Prohrála jsem.
Budu si kvůli tomu muset nechat dát pusu na břicho a vymyslet způsob, jak ještě jednou otočit svůj svět o sto osmdesát stupňů.
Vyrážím na lov slonů, vracím se však jen se smečkou lvů.
Zvířátka má sice každý rád, ne však když jsou nezvykle barevná a nadto je nutné stěhovat je potají v kapse.
"Jsi v průseru," píše mi Hastrman. V jakém, to už mi však neprozradí.
Na sérii zoufalých dotazů dostávám jedinou odpověď: "Nepiš."
Pak se dveře mezi námi zavřou.
Program na další den se také ruší.
Nerozumím ničemu.
Až budu zase příště nabízet někomu houby, možná bych měla specifikovat, o jaký druh jde, abych zase nedostala nabídku výměny hub za konopí.
Na návštěvě polévám podlahu nasyceným roztokem močoviny, nejhoršímu laboratornímu zápachu však prý konkurovat nemohu. Dělám to, co musím, ne však to, co bych dělat měla, a tak mi hrozí, že ani nebudu muset využít simulátor, až budu chtít zjistit, jak to vypadá, když člověk zapomene na prezentaci.
Stavím svým iluzím přístřešek ze svých oblíbených karet a záměrně se loudám, aby mě mohl doběhnout růžový králíček.
Když začne pršet, zapůjčím mu deštník.
Koťátka s viditelnými bradavkami prý způsobují doživotní trauma.
Zdánlivě nevinné sdělení, že protokoly se dají dělat i ve vlaku, na chvíli obrací můj svět vzhůru nohama a můj spánek naruby.
Vymýšlím plán, jak propašovat vodu na koncert v podšívce kabátu, a uvažuji nad tím, jestli spíše účinkuji ve špionážním filmu nebo ve vlastním surrealistickém snu. Ze všeho nejpravděpodobnější mi však připadá, že dostanu infarkt dřív, než se nějaký koncert vůbec odehraje.
To dá rozum, že nemohu usnout, když skutečnost vypadá tak nereálně, že už přeci určitě dávno musím spát.
Trhám chomáčky sušeného proteinu pinzetou a předčasně porcuji krabici, kterou jsem si měla pošetřit k pozdějšímu vybíjení zlosti.
Už za pár minut se totiž spolu s nežádoucím rozpouštěním zmražených vzorků rozpustí i mé sny o tom, že bez jednou něco mohlo dobře dopadnout.
Přestože jsem při přípravě toho nejdůležitějšího dortu pokryla celou kuchyňskou linku kouzelným borůvkovým prachem, ani ta nejlepší ochucená šlehačka nezakryla skutečnost, že korpus připomínal spíše bábovičku z písku než chutný piškot.
Zachránit si život a práci pomocí tisíce a jednoho dortu se mi tak nejspíš nepodaří.
Počítač trpící psychickými obtížemi volá o pomoc opakovaným zobrazováním hesla "deprese" z výkladového slovníku, nebo se tak snaží diagnostikovat každého, komu toto heslo ukáže. Neexistuje však žádný způsob, jak tyto dvě příčiny odlišit, snad jen vyčkat na to, kdo že zúčastněných se nejdříve pokusí o sebevraždu.
Léčím si trauma z pohledu na hnijící amputovanou kočičí hlavu, a když dělám reklamu na světelné instalace v podzemí, sama tak trochu svítím.
Měla bych si dávat pozor na to, v jakých situacích se usmívám.
Vytvářím raritní křížence mezi několika druhy hmyzu, kteří však nemají dostatečný smysl pro humor, a pokouším se ze sebe setřást podezření ze zákeřného útoku černými ořechy. Na zámku si dopřávám zázračnou omlazovací kúru, díky níž se ze mě stává dítě do pěti let věku. Stále se však cítím za všeho nejvíc jako důchodce.
Když člověk nemá dostatek kamarádů, nezbývá mu nic jiného než se přátelit s housenkami.
Obaluji svou sukni třpytivými kousky karamelu a na chodbě z donucení přebírám příliš vysoké úplatky. Záměrně kupuji nesolené pistácie, abych nad nimi mohla plakat beze strachu, že se stanou nepoživatelnými kvůli nadbytku soli.
Cosi se stalo někdy mezi úterkem a čtvrtkem a já za to něco nejspíš zaplatím životem. Otevřela jsem dveře, které byly roky zamčené, a nechala se zavalit prachem, který se měl dávno uklidit.
Musím se dát rychle dohromady, aby se kusy mé minulosti nenasypaly do těsta na koláč.
Má objednávka koťátek skotačících v okně je expresně vyřízena, protože jsem o ně konečně požádala tu správnou osobu.
Hlavní účel lokálního dýchánku byl jiný, než by se na první pohled mohlo zdát. Všechny věty o depresi prý byly myšleny s nadsázkou, dokonce i ty mé.
Připadám si trochu obelstěna a ani přesně nevím, proč.
"Pojď taky a budeme se bát dva," napsala jsem. "To bude určitě lepší, než kdybychom se báli každý sám."
A tak jsme se šli bát.
---
Když se blížím k místu, kde poskytují návod, jak účinně bojovat s brněnským drakem, už zdálky spatřím Zálesáka, jak nerozhodně přešlapuje před vchodem. Celkem se mi uleví, že doopravdy přišel, že tomuto večeru nebudu muset čelit úplně sama. Zvednu ruku a zamávám; tak se totiž v jeho vesmíru zdraví.
"Uvnitř ještě nikdo není?" zeptám se ho.
"Nevím, ještě jsem tam nebyl."
Chvíli postáváme před vchodem, než se odvážíme vejít. Záhy však zjišťujeme, že nikdo jiný akademickou čtvrthodinku nedodržel. Přicházíme poslední a jsme tedy odsouzeni k tomu, abychom celý večer seděli příliš daleko od vědeckých kapacit, které nadto mají zájem probírat své společné známé spíše než vědu.
Brzy vzdám jakoukoliv snahu účastnit se rozhovorů, které probíhají na opačném konci stolu. To, že slyším stěží každé druhé slovo a navíc se tam mluví převážně o lidech, které neznám, je však velmi dobrou výmluvou pro to, abych svou pozornost naprosto nespolečensky věnovala pouze jedinému člověku.
Zálesák vypráví o škole a spolužácích, jednu historku za druhou, a já postupně začínám ignorovat všechny ostatní v místnosti. Vzpomenu si, jak jsme se spolu loni procházeli sněhovou vánicí, a znovu mě překvapí, jak bezpečně se s ním cítím, přestože se právě nacházím ve společenské situaci, která by pro mě za normálních okolností byla takřka nesnesitelná.
Možná jsem si tak trochu vymýšlela, když jsem psala, že se budeme bát spolu.
Už podruhé během posledního měsíce se náš rozhovor stočí k ruské literatuře a Oblomovi, kterého, nutno podotknout, ani jeden z nás nikdy nečetl.
"Já si připadám přesně jako takový zbytečný člověk," povídá Zálesák.
"Proč?" podivím se.
"Kdybych najednou zmizel, určitě by si toho nikdo ani nevšiml."
"To vůbec není pravda. Minimálně já bych si toho určitě všimla," řeknu a zjišťuji, že můj hlas zní nepřiměřeně hystericky. Ráda bych dodala ještě něco, ale vím, že až tak osobní být doopravdy nemohu.
"Tak co, v kolik hodin půjdeme?" zeptá se mě Zálesák, když už se přiblíží doba, kdy je přijatelné zmizet.
Formulace, kterou použil, mě poněkud zarazí. "Já bych šla tak za čtvrt hodiny," odpovím.
"Tak jo," řekne jen.
Přijdeme spolu, celý večer mluvíme téměř výhradně spolu, odejdeme spolu... napadne mě. Takhle o nás budou za chvíli kolovat řeči.
Trochu se té představě pousměju.
Venku studeně mrholí, jako by sychravý podzim svými mrtvolnými pařáty definitivně uškrtil skomírající babí léto a teď plakal nad svým činem.
Atmosféra mohla být úplně jiná, kdyby přívětivé počasí předchozích dní vydrželo aspoň o pár hodin déle. Mohla to být příjemná večerní procházka, teď se však oba snažíme co nejrychleji dostat do tepla.
Za chůze vyprávím o tom, jak jsem se přesvědčila, že čtyřlístky nenosí štěstí. Přistihnu se, že ze sebe sypu slova dvakrát rychleji, než by bylo vhodné.
"Teď mi to ujede," poznamená smutně Zálesák, když se blížíme k tramvajové zastávce.
"Tak utíkej," řeknu.
"Mně se nechce," odpoví.
"V tom případě můžeš..." začnu a chci doříct jít kousek se mnou, ale v tu chvíli se Zálesák rozběhne.
"Nebo já to zkusím. Ahoj!" zavolá na mě ještě.
Z dálky pozoruji, jak proběhne zavírajícími se dveřmi tramvaje, a pak sklopím hlavu.
Cítím, jak mi za krk dopadají ledové dešťové kapky.
Znovu vychvaluji život v bytě s fialovou stěnou s takovým nasazením, jako by snad štěstí záleželo na samotném prostoru a nikoliv na člověku, který ho se mnou sdílel.
Mezi dvěma reklamními spoty se věnuji poslechu rad, co dělat při jaderné apokalypse, co si zabalit do evakuačního zavazadla a kam bude nejvhodnější emigrovat, a účastním se diskuze o studiu artefaktů způsobených selektivní pamětí.
Celý zbytek večer strávím pročítáním záznamů o tom, kdo usnul s hlavou v hrnci a kdo na židli.
Jsem vzhůru do tří hodin ráno.
Na podzim se čas měří pomocí odstínů šedi na hovězí kosti pohozené v lese a rychlosti přeskupování stromů.
Cestuji přes polovinu města, jen abych mohla pořídit detailní záznam fleku na svém čele, a chvílemi se tvářím tak vyděšeně, jako bych právě měla nastoupit do vězení.
Aspoň však nemusím sbírat odvahu nadvakrát - na to, aby člověk během chvíle zestárl o deset let, je jí totiž potřeba opravdu mnoho.
Sedíme s Hastrmanem na zídce nad řekou, propletení končetinami jako dvě objímající se mořské hvězdice.
Pokusí se mě políbit.
Uhnu.
Pak mu polibek vrátím, jednou, dvakrát, neochotně.
"Co to děláš? Vždyť ty mě tu ozobáváš, jako když slepice zobe zrní," postěžuje si Hastrman.
Zasměju se. Chtěla bych říct, že moje srdce je zrovna někde jinde, ale vím, jak pateticky by to znělo, a tak jenom pokrčím rameny.
City, které ve mně situace vzbuzuje, jsou stejně vřelé jako city mrtvé olihně vyvržené na písčitou pláž, Hastrman mě však objímá dál.
"Vždycky, vždycky, vždycky tu budu pro Tebe," říká a hladí mě po zádech.
Já tu pro tebe asi budu moci být jen ve chvílích, kdy zrovna nebudu nezadaná, napadne mě. Nebezpeční lidé totiž nepřestanou být nebezpeční jen proto, že je za nebezpečné přestanete považovat.
---
Už když jsme se sešli, tušila jsem, že se naše plány úplně neshodují. Já jsem si přála jen tak sedět a dívat se na řeku, Hastrman chtěl plout městem a objevovat.
"Každý máme dnes úplně jiné tempo," řekla jsem, když mě Hastrman postavil na longboard a táhl mě po dlažebních kostkách s takovou vervou, až mi brněly nohy. Hastrman však překvapivě vymyslel program vhodný pro nás pro oba.
"Půjdeme na lodičku," rozhodl.
Zavezl mě daleko proti proudu a pak mi předal vesla. Otáčela jsem loďkou sem a tam, ale nikdy se mi nepodařilo nabrat správný směr.
"Vesluj pořádně!" křičel Hastrman. "Vždyť se tu motáme jak špína v kýblu."
"Omlouvám se. Můj mozek asi ztratil schopnost koordinovat mé pohyby."
"Neomlouvej se, já se bavím."
"Já vlastně celkem taky," odpověděla jsem. Koneckonců, nebolely mě ruce od veslování, nýbrž břicho od samého smíchu.
Jen s velkým štěstím jsme se vyhnuli mostním pilířům i několika nepřátelským labutím v nadživotní velikosti. Na dohled od torza památeční vrby se mnou Hastrman ztratil trpělivost a sebral mi vesla. Dal mi pusu a do ruky růženec. Pak nás odvezl nedaleko jezu a přes hukot vody na mě zavolal: "Můžeš se modlit, jestli chceš."
Vyplout na vodu s Hastrmanem bylo nejspíš projevem čirého bláznovství.
Měla jsem tušit, že v lepším případě se mě bude pokoušet utopit, v tom horším se mi bude snažit poplést hlavu.
Možná jsem měla věnovat větší pozornost větě "Pokud se rozejdete, udělám všechno proto, abych mohl být s tebou."
Chytám se jakékoliv návnady, která mi přijde do cesty, byť třeba jde jen o diskusi o výpočtech řešitelných trojčlenkou. Zoufale totiž potřebuji, aby mi někdo pomohl vykřesat ve mně alespoň malou jiskřičku života.
Trávím čas v jedné místnosti s člověkem, který vypráví o dokonalé vraždě pomocí dálkového zaškrcení krční tepny, přestože bych mnohem raději rozpouštěla černé huňaté příšerky účinným lektvarem ve spreji. Moje pomoc však není vítaná - a když už se objevím, je třeba mě opustit v půlce věty.
Úspěšný projekt chutná po malinách, ten neúspěšný po limitované proteolýze.
Vzpamatovávám se traumatu způsobeného bizarním nočním kapsovým hovorem, a tak rozdávám sušenky z drceného čediče dochucené kousky amorfní síry místo vláčných čokoládových cookies.
Část kolektivu se preventivně izoluje, hrozí jim peklo i bez pekelných sušenek.
"Co tam děláš? Chceš ji nakazit?" volá Cassidy na Zálesáka z vedlejší kanceláře, která slouží jako improvizovaná karanténní místnost.
"Tobě snad taky něco je?" zeptám se Zálesáka, naoko vyděšeně.
"Ne, ode mě nic nechytíš, maximálně depresi, a tu už stejně máš," odpoví.
Zasměju se. "Ale co když máme každý nějaký jiný kmen?"
Pěstuji nežádoucí ledové stromečky a zdvořile konverzuji o dědičných vadách dalmatinů, jen abych si nastřádala do zásoby cenné minuty, které mi nepatří.
Zázraky se nestávají, a už vůbec ne ve chvíli, kdy o ně člověk prosí.
Od chladné země po mých nohou pomalu vzlíná dusivá hrůza.
Srdce se mi nejspíš nakonec přeci jen nezastaví ze samého zahlcení krásou.
Připravuji si proslov o konci světa pro jeden pár složených očí a představuji si existenciální hrůzu, která se v nich bude zrcadlit. Mé odhodlání být prorokem apokalypsy v říši hmyzu může zhatit už jen rozžvýkaná žlutá pláštěnka.
Při pátrání po krvelačné kobylce musím pečlivě chránit své oči před směsí kyseliny máselné a natrávených žížal. Nakonec však musím uznat, že mé oči vycvičené na čtyřlístky jiné zelené objekty tak dobře nevnímají.
Ostatně, v loterii se nevyhrává každý den.
Pod náporem emocí můj mozek zkratuje a opakovaně posílá mému vědomí pozdravy z jakéhosi neznámého domu u jezera.
Prý mám léčit lásku lékořicí, přestože přesný biochemický mechanismus tohoto účinku doposud není znám. Vzhledem k tomu, že lékořicí se nakonec všechno jen zamotá, asi pro příště zůstanu u paracetamolu, jehož vliv na tlumení emocí je vědecky ověřen.
Posílám šifrované vzkazy, nakonec si však nemohu být jistá, zda je rozluštila náhoda, nebo adresát. Proto si pálím konečky prstů a snažím se, abych se příliš nechvěla z nečekané blízkosti.
"Víš, že teď je naprosto nezbytné, aby se mi neklepaly ruce, že jo?"
"Můžu jít pryč, jestli chceš."
"Nechci."
Měla bych snad dát najevo, že existují lidé s potřebou většího osobního prostoru, z některých kontaktů však budu žít několik dalších dní.
Před domem zastavilo červené auto, zvesela na mě zamrkalo a pak mě spolklo. Vyrazili jsme stejným směrem jako za starých časů, do míst, kde je půda tisíckrát zpřevracená, ale stále plná bezcenných střípků minulosti.
Po devíti dnech jsem opět potrápila svou parodii na svaly a nechala si na míru ušít trauma z nevzhledné a nezkrotitelné chocholky. Když už slunce začalo zívat únavou, zajistila jsem si nálezem mini podkovy doživotní štěstí.
Další setkání s mrkajícím autem málem způsobilo, že se doživotí změnilo v synonymum pro několik málo hodin, nakonec však jen proto, že mi hrozil infarkt kvůli plamenům šlehajícím z výfuku.
Mrazákům došla trpělivost a rozhodly se, že se samy odmrazí, a mikroskopy se svévolně spolčily s Fantomasem.
Pro samé přemýšlení nad vzpourou přístrojů zapomínám na své povinnosti, a tak hrozí, že budu spolu s vyhořelou prodlužovací šňůrou vyhozena do nebezpečného odpadu.
Někteří lidé jsou jako velmi účinné pilulky na bolest. Jejich efekt však zpravidla pomine, sotva se vám ztratí z očí.
Sama sobě sypu na mozek želírovací cukr, nejtvrdší drogu proti hořkosti. Znovu se tak u mě budou střídat pouze dvě rozpoložení - neprostupná mozková mlha a kruté abstinenční příznaky.
Poslepu šátrám po kontaminovaných střepech a snažím se nezranit o zbytky křehké maskulinity.
Když se člověk nemůže radovat z nových rozhovorů, musí plakat nad těmi starými.
Tam, kde jsem si před časem odmítala koupit zmrzlinu, si dnes odmítají zmrzlinu koupit jiní. Nad územím květinářství však pomalu začíná přebírat vládu oranžová podzimní výzdoba.
"Měla bych si nechat přeměřit zrak," řeknu a v tom do mě udeří blesk.
"Dobrý den," pozdraví nás jakýsi tmavovlasý chlapec s bílými sluchátky v uších, který nás právě míjí. Cosi v jeho hlase způsobí, že mi nohy vrostou do chodníku a srdce sebou několikrát zoufale poskočí v hrudním koši jako ryba zmítající se na souši. Téměř násilím přinutím svou hlavu, aby se otočila a pořádně prozkoumala jeho levou paži. Už je však pozdě. Můj zrak ještě nebyl přeměřen, je mi ale jasné, že do hlubin vesmíru stejně nedohlédne.
Zastavím se uprostřed silnice a nejsem schopna jít tam ani zpět.
Na malou chvíli jsem paralyzována; dobře však vím, že se jen můj mozek znovu nechal ošálit.
Druhý den odpoledne promeškám poslední příležitost srazit si hlavu.
Můj konec se vynoří z mlhy nad řekou.
Procházím relikvie čehosi, co z devíti desetin propadlo zkáze, a pomocí popisů krvavých činností spoutávám slova, která se nekontrolovatelně množí.
Objednávám si jedno babí léto, s cukrem a se skořicí. Celkem se na něj těším, přestože prý začátek září znamená konec romantických nadějí.
Dny míjejí, jeden po druhém, všechny stejné jako oka rezavého řetězu. Omotávají mi ruce i nohy a pomalu mě stahují do bažin.
Jsem místem, kde umírají sny, a osobou doslova vytvořenou z jedu. Lidé by přede mnou měli utíkat, jako by na tom závisel jejich život, a já bych za to nakonec měla být ráda. Ušetří mi to totiž další bolestné zklamání z toho, že činy některých neobsahují významy, které jim přikládám.
Bezmocně přihlížím stříhání kočičí kůže nůžkami a v panice zahajuji pátrání po zmizelém, který ve skutečnosti nezmizel.
Cítím se tak osaměle, že zkouším navázat rozhovor i s mikrotenovým sáčkem pohozeným na ulici.
Boj o stabilní záchodovou štětku se téměř stává příčinou rozchodu, nakonec se však vyplatí investovat 26 korun do kompromisu.
Pochybnosti se však rozpouští ještě déle než vodní kámen v octu.
V práci mě prý nikdo nemá rád a všechny naděje, které si pěstuji, stejně brzy zvadnou. Některé věty jsou tvrdší než skořápky čerstvě utržené mandle; možná by pomohlo použít na ně také kladivo a kovadlinu.
Většinu komplikovaných společenských situací se snažím vyřešit tím, že upeču koláč a s někým se o něj rozdělím. Ne vždy se však toto řešení setká s úspěchem; jsou totiž pachutě, které cukr nepřebije.
Měla bych vymyslet, co udělám se svým životem, ale mám problém se rozhodnout i v tom, co si chci dát k obědu.
Iluze se rozplynuly a zbyl po nich jen oblak nekonečné únavy.
Po chirurgickém odstranění svého siamského dvojčete trpím abstinenčními příznaky, které musím zahánět konverzací o prasklých oknech a jiných závadách.
It's so embarrassing to need someone like I do you.
"Musíme si to užít, dneska to bude naposledy," řeknu a ani sama nevím, co přesně mám na mysli; jestli velkolepý závěr festivalu, blížící se definitivní uzamčení nejlepšího místa pro pozorování ohňostrojů, nebo konec konce léta.
Když se nebe rozzáří, uvědomuji si, že opět necítím to, co bych cítit měla.
Vracíme se zpět do výchozího bodu, cyklus uzavřen.
Sním o létajících vzdušných žralocích, kteří ohrožují ženy a malé děti. Celý příběh však záhy ztrácí veškerou svou zábavnost, těmto zákeřným nestvůrám se totiž prý normálně říká pavouci.
Učím se pracovat s kouzelným hodinovým strojkem, otáčím dvakrát doleva, jednou doprava a mrazím si konečky prstů.
Nevypadám u toho zdaleka tak elegantně, jak bych mohla, skoro se mi však podaří polapit do síťky Mezinárodní vesmírnou stanici.
Chladnomilné strašidlo trpí bolestí, když se rozsvítí světlo, a vyplavuje pracovní stoly všem, kdo ho prozradí.
"Každá naděje je škodlivá a je potřeba se jí zbavit," říkám. Dohlížitel Em mlátí hlavou do stolu a Zálesák se směje.
Mám chuť dodat, že se to zdaleka nevztahuje pouze na naše projekty, ale raději mlčím.
"Dnes u nás panovala taková žertovná a hystericky podivná atmosféra," popisuji, zatímco Zálesák pod lampičkou inhaluje studené páry dusíku a vymýšlí dvojice čísel, v nichž je jedno beze zbytku dělitelné druhým.
"Takovou kombinaci slov bych asi v jedné větě nečekal," odpoví ten, který vykonává dozor nad bezchybným dodržováním pravidel.
"Ale tys u nás nebyl. Ta slova celkem přesně vystihují, co se tam dneska dělo," vysvětluji. "Teď si asi musíš myslet, že jsme všichni na drogách."
"A jste snad?"
"Ne."
Tedy pokud si je naše mozky zrovna nevyrábí samy.
Brzlíková párty skončila, domů odcházím roztřesená a s pořádnou kocovinou.
U řeky se fotím se zmrzlinou ze srnčího parohu a vyvolávám zlost nekonečnou sérií dotazů na stravovací preference.
Jsem delikátní květinka, která málem zahyne, pokud je nucena absolvovat tříhodinovou vycházku po přímém slunci bez vody a pokrývky hlavy, a proto se nevyplatí plýtvat na mě slovy.
Na neplatné bankovky je třeba si dávat pozor, způsobují mrzutost a neopodstatněné tykání.
Po super výkonném mixéru ve spěchu ničím i šlehač, jen abych se cestou na nádraží dozvěděla, že se mám i s dortem vrátit domů.
Mstít se na nevinných dezertech jsem se ještě nenaučila, a tak snídám růžový dort s kávou v růžovém hrnečku; růžové brýle jsem však kamsi založila.
A když tak mluvím s tou, s kterou se nám kdysi děly identické věci, uvědomuji si, že nyní naše osudy snad nemohou být rozdílnější.
Vztah jedné z nás směřuje ke svatbě, zatímco vztah té druhé k rozchodu.
Osvícení s sebou vždycky nese i nepříjemné následky, ať už člověka osvítí poznání nebo lampa s modrým světlem.
Když už všichni melou z posledního, nastávají důvěrné chvíle, kdy jeden močí do vzorků a druhý má nutkání pít vodu ze záchodu.
Násilím vytloukáme z editorů kritické komentáře a k tomu nám zní imaginární koncert pro mixér a symfonický orchestr nebo sonáta chladovkového svitu. Za největšího lijáku doplňujeme své kulturní znalosti poslechem písně Ja som optimista a Jolanda remixu.
Připadám si, jako by mě někdo zdrogoval, teorii o rozprašování omamných látek klimatizací však odmítám věřit.
Zubejda to taky chytla, už zase.
Jen teď už pochopila, že nežije v pohádce.
Vysoko míříš, vysoko. Ale vidím velký špatný.
"Zítra ti přinesu meruňky," povídá mi Zálesák, zatímco synchronizovaně vyškrabujeme pozůstatky mrtvých bakterií ze zkumavek.
"Proč?" podivím se. "To má v překladu znamenat: Přinesu meruňky a ty nám z nich upečeš koláč?"
"Ne. Máme jich hodně a meruňky jsou dobré na depresi."
Evidentně jsem se z dovolené vrátila v dobrém rozpoložení.
Jediným způsobem, jak se v počtu skleniček vyrovnat důchodcům z Moravy, je pít víno na rozdíl od nich ze štamprlí.
Místo vydařeného žertu si tak přichystám jen ostudu ze všeobecného nepořádku.
Někdo připravuje ubohá kolínka výletem s převýšením přes 600 metrů, jiný pokusem o kultivaci Bacillus cereus v talíři uvařených těstovin na kuchyňské lince.
Jsem klokan, a tak musím být ostřelována bumerangem tak dlouho, než se mi zamotá do srsti na hlavě.
Až se nás večer zeptají, co užitečného jsme dnes udělali pro svět, můžeme se pochlubit, že jsme se postarali o vypuštění několika louží.
Po třech letech se vracíme na začátek.
Do našeho vztahu se zakousl zub času a do rozlehlých smrčin kůrovec. Přesto je stále co objevovat; galerie s pískovcovými sousošími a skalními hrady je téměř nekonečná a my se neznáme o nic lépe než po pár týdnech od seznámení.
Klopýtáme přes hluboké příkopy vryté do země těžařskou technikou a společně v panice utíkáme před hejny krvelačných ovádů. Protože houby tentokrát nerostou, v místech s vysokým kloším koeficientem diskutujeme alespoň o podhoubí úzkosti.
Díky kořenům plazícím se čarovnou mechovou roklí se na vyhlídku dostáváme ještě před jízdními koly, které bojují s nakažlivou epidemií kvákání.
Na lavičce se na chvíli položím Blankytnému medvědovi do klína a mhouřím oči před všudypřítomným sluncem. V údolí pod námi se třpytí řeka, růže však nikde nekvetou.
Najednou se zpoza borovic vynoří pan otec obklopen oblakem smíchu a několika ženami, které mu vytrvale odmítají namydlit záda.
"Na takové romantické místo jsi ji vzal?" zeptá se svého syna žertovným tónem.
Pak se otočí na mě a dodá: "To už by se konečně mohl vyjádřit, co myslíš?"
Cítím, že Blankytný medvěd vedle mě ztuhl. Po několika nekonečných vteřinách mě popadne za ruku a mezi zuby procedí: "Jdeme!"
Sklopím oči k zemi a můj pohled vyrývá cestičky do písku pod mýma neochotně se pohybujícíma nohama.
Přes cestu tam i cestu zpět leží popadané kmeny stromů.
Stávám se členem sebevražedného oddílu a hráčem týmu FK Prohra, v němž každý vítězí. Určitě to bude megasuper.
Sériový vrah bude přejmenován buď na Médeu, nebo na jednu z Valkýr, podle toho, jak si bude prozpěvovat při likvidaci těl svých obětí.
Možná je štěstí, že někteří lidé nemají v plánu mít děti, protože by jim vybírali jméno na základě toho, v jaké tónině poprvé zakřičí.
Říkám, že nemám ve vlaku žádné kamarády, a vzápětí propukám v nezadržitelný smích. Cesta se občas snáší lépe, je-li po ruce tůňka plná nářků, která člověka ochrání před latinskými gentlemany.
Mixér spáchal sebevraždu, neboť už nechtěl dělat takovou hroznou práci, a já páchám pomalou sebevraždu psaním zpráv, které bych psát neměla.
Když člověk vstoupí do bažiny byť jen po kotníky, stejně se nakonec utopí.
Nejlepší strategií, jak uniknout před spalujícím horkem, je přesunout se do místa, kde má být horko ještě větší.
Pod záminkou kontroly toho, zda je důležitý obraz na svém místě, napouštím svou kůži chladem, ve strohých geometrických prostorách nasávám zimu z dlaždiček a přikazuji svému srdci, aby tlouklo pomaleji, než si přeje. V zahradě pod slunečníkem trhám z nebe zmrzlé maliny a s požitkem drtím led mezi zuby.
Město, které bývalo dřív mým domovem, však už tak docela mým domovem není.
Doplatím na sérii nešťastných náhod a špatných rozhodnutí. Místo, abych se vrátila na nábřeží, bezhlavě utíkám přes Čechův most, kolem právnické fakulty, Uměleckoprůmyslového muzea a filosofické fakulty, v nepohodlných sandálcích beru po dvou schody do podzemí, utíkám na nástupiště, pokouším se přestoupit z jedné linky na druhou v neúprosném časovém limitu, běžím, až mi lidé uhýbají z cesty. Zoufale křičím do telefonu, že mně vlaky přeci neujíždí, dobře však vím, že vlak mi ujel už dávno. Připadá mi, jako bych účinkovala ve filmu Lola běží o život, všechna má snaha je však marná.
Když konečně přijíždím do Brna, výjimečně se cítím, jako bych se vracela domů.
Pořádáme malé vodní slavnosti, zábavu nám však kazí počítač, který si každou půlhodinu uvědomí, že život nemá smysl, a proto se raději vypne. Netrpělivě čekáme na slavnostní žbluňk, tůňka je ale nebezpečně zamořená modrou smrtí.
A já každý den tvrdošíjně roztahuji žaluzie, aby se nezjistilo, že ve tmě trochu svítím.
"Zítra nás čeká šestnáct litrů pufrů."
"Nakonec z toho přefiltrujeme sami sebe."
"Já se sice každou chvíli rozpadám na malé kousíčky, ale stejně si myslím, že bych ucpala filtr."
"Já bych se naopak celý stal součástí průtočné frakce, protože ve mně nic není."
Odpověď, která mě napadne, zní jako heslo z nějaké reklamy.
S koncem týdne se mé sny rozpouští, jako když vítr rozfouká mlhu v údolí, přesto se však až příliš zajímám o ohřívání rohlíků v mikrovlnné troubě.
Když nemohu být lamačka srdcí, snad se stanu alespoň dobrou lamačkou pipet.
Nejlepším způsobem, jak začít den, je časně zrána stoupnout na čerstvě rozjetou ropuchu.
Dospěla jsem k rozhodnutí, že důležitá rozhodnutí je třeba řádně promyslet. Obávám se však, že ani sebedelší časový úsek mi neumožní rozhodnout něco, co nelze vyřešit jen pomocí rozumové úvahy.
Pokouším se narychlo vstřelit kontaktní gól ve všech svých zápasech, čas však ubíhá neúprosně.
Ve spěchu zcela zapomínám zmínit rituální obrývání jalovce. Prasečí bohové mi už nejspíš nikdy nebudou nakloněni; měla bych na to myslet, až zase někdy budu nocovat sama v lese.
Sršně letí na mangový sorbet a kvalitní literaturu.
Nechávám obří kudlanku číhat na rozverné malé dítě, to se však zachrání tím, že v polovině schodiště náhle přestane poskakovat.
Svým nadšením ze sýrových nití a odmítáním rebarbory zasazuji poslední ránu nevydařenému dni, stejně se však nemám pokoušet zachránit něco, co zachránit nelze.
Čerstvě nasbíraný bezový květ je jednoznačně součástí čpavkového asteroidu.
Chodím po městě v komunistické sukni a živím své sebemrskačské bludy ohledně svého vzhledu.
Stále víc se zamotávám do šlahounů zoufalství; a mohu si za to sama. Místo abych každý zárodek plevele planých nadějí bez milosti vytrhávala i s kořeny, nechávám ho v sobě bujet a vysávat poslední zbytky mé energie.
"S těmi lidmi se už nedovedu stýkat, nechci, aby viděli, co se tu ze mě stalo."
"Nechceš, aby viděli, jak se z tebe stává vědkyně v laboratoři s dobrým renomé?"
"Spíš to, jak se ze mě stává troska v Brně," řekla jsem a klikla na nápis "nemůžu".
Od té doby, co z mého života zmizel jediný, kterého jsem kdy milovala, jsem většinu z nich neviděla. Nedovedla jsem si představit, že lidem, kteří dřív tvořili celý můj svět, budu muset přiznat, že jsem selhala ve všem, na čem záleželo, že jim ukážu obličej poničený stovkami hodin pláče, obličej zahořklé staré ženy.
A tak jsem se celé věky ukrývala, uvězněná v městě, které nenávidím, dostávala jedno svatební oznámení za druhým, prohlížela roztomilé fotografie novorozenců na sociálních sítích - a mlčela.
---
Když vystoupím z vlaku, málem mě odfoukne poryv ledového větru. Zatímco procházím parkem ztracených existencí, pátrám po velkém černém psu.
"Héj, Frau! Tady!" ozve se odkudsi volání doprovázené cvakáním psích tlap. Otočím se a zamávám.
Téměř se leknu. Hlavou mi proběhne vzpomínka na větu Hastrman se zabydlel v oblaku z potu, cigaret, alkoholu a zoufalství.
Život se nejspíš doopravdy točí v kruzích, pomyslím si.
Proplétáme se mezi lidmi nakupujícími zeleninu v bio kvalitě a svá slova zamotáváme do šumu cizích rozhovorů.
Zvládnu sníst porci banánového chlebíčku a vypít kelímek kávy, Hastrman si nedá nic.
"Mně je pořád strašně zle," říká.
Když se přiblížíme k místům, kde jsme kdysi zapíjeli snídani svařákem, všimnu si, že ze zrezivělé lodi zmizel otužilcův ručník a všechny blechy odskákaly pryč. Spoutaná loď se díky tomu může aspoň chvíli pohoupat na vlnách slov, když už jí tlusté řetězy zabraňují vypravit se za dobrodružstvím po proudu řeky.
"Třeba by se tu našel někdo, kdo by mi vydal knihu," řeknu.
"Tak pojď, zeptáme se," chytí se nápadu Hastrman.
"Neblázni, to byl vtip."
Hastrman se však už nedá zastavit. Usměje se na první děvče, které mu přijde do cesty, a povídá: "Tohle je moje dobrá přítelkyně a už dlouho si přeje vydat knihu. Poradila byste nám prosím, kdo to tady vede?"
Dostává se nám překvapivě vstřícných odpovědí, máme se však vrátit za půl hodiny.
Kousek od stánku se šnečími specialitami se Hastrman nechá přeci jen zlákat grilovaným masem a sladkým pitím, snad aby zaplašil mdloby, které obcházejí kolem.
"Mně se na tu loď moc nechce," říkám a pozoruji Děvčátko z hor, které se mlsně olizuje, protože se těší na poslední sousto. "Stejně to k ničemu nebude. Knih je moc a nikdo je nečte."
"Jasně, že tam půjdeme," zavelí Hastrman. "Až budeš chtít zapůsobit na třídním srazu, můžeš říct, že právě jdeš ze schůzky s nakladatelem. To budou koukat."
---
Po porci ledové kávy, kterou jsem si mohla odpustit, ukrývám své zkřehlé dlaně a třesoucí se tělo v podzemí. Připadá mi, jako bych se právě chystala pohřbít sama sebe zaživa. Přesouvám se k místům, kolem nichž jsem chodila s tím, co šel kolem.
Snažím se nebrečet. Vím, že voděodolná řasenka vydrží leccos, ale zdaleka ne všechno.
Přicházím mezi prvními. Zabořím se co nejhlouběji do křesílka se žlutým potahem a svou nervozitu ukrývám za hledáčkem fotoaparátu.
Dívka v červených puntíkovaných šatech, kterou jsem kdysi nazývala svou kamarádkou, mě zasypává lavinou slov, vypráví o historických kostýmech, zaručeně nejlepší bezlepkové mouce, předávkování kofeinem a síťovaných punčochách s podvazky.
Vyděšená z přívalu informací, bez nichž bych se klidně obešla, prchám do obřího hloučku nedaleko pozorovatelny.
Jsou tam skoro všichni. Většina po boku svých partnerů, někteří ověšeni potomky. Jako bychom se rozdělili na úspěšné a zoufalce podle toho, jestli jsme dorazili s doprovodem, nebo bez něj.
"Jak se máš?" ptá se ten, který stále ještě trochu vypadá jako Daniel Jackson. "Hrozně dlouho jsme tě neviděli, jenom všichni konzumujeme tvůj obsah..."
"Cože? Jaký obsah?"
"Literární přeci," odpoví a poskytne mi tak příležitost vyprávět o podivném setkání na lodi.
Vzpomenu si na Hastrmanova slova a musím se pousmát.
V tu chvíli jsem neskutečně vděčná za to, že se nenechal vyhnat z mého života.
Ten, s nímž jsem kdysi prchala před žralokem, přichází nejpozději ze všech. Pod záminkou přípravy tvorby dalšího literárního obsahu si pro sebe kradu hodinu jeho času. A tak, zatímco ostatní si zoufají nad výkonem české hokejové reprezentace, poslouchám vyprávění o životě v lese, objímání stromů a úzkosti z nedostatečného altruismu.
Napadá mě, že je to vlastně jeden z mála lidí, s kterými jsem si tu doopravdy přála mluvit.
Když se slunce definitivně ukryje za šedými zdmi vojenské budovy, zvednu se k odchodu, a skoro mě mrzí, že se musím rozloučit. Mohla bych zůstat o něco déle, jenomže do těla se mi se vkradl chlad, který už nelze vydržet.
Výjimečně však nepřišel zevnitř; stačilo vzít si svetr navíc a nejspíš bych se celý den cítila překvapivě dobře.
Hledáme jméno pro benjamína od Benjamina, sám si však musí vybrat, jestli chce být Felix, nebo Micina. To, že jsou všechny stromy v latině rodu ženského, je totiž také jistě nějakým zvráceným výtvorem patriarchátu.
Informace přicházející tichou poštou jsou překroucené jako dráty od sluchátek a způsobují podobnou míru zoufalství.
Prý nemohu mít větší smůlu než ostatní, tato skutečnost se totiž nedá vědecky ověřit.
Mám v žaludku tasemnici se stopkami, kterou musím uplácet dostatečně velkými porcemi vězeňského koláče.
Místo hvězd na noční obloze můžeme na dálku pozorovat pouze detaily na listech stromu, který došel osvícení.
Za tento neúspěch mohu já, protože jsem si dovolila předčasně si sundat vánoční náušnice.
Nerostou-li na stromech na jaře šišky, měly by obsypané alespoň sbírkou starých podprsenek; jde prý o speciální moravský endemický druh.
Na Měsíci tlučou králíci rýžové koláčky a létající světla odkrajují okapy ze střech.
Po nekonečné snaze najít poklad v hromadě uhlí podléhám zlaté horečce, cenný materiál však znehodnocuji svýma třesoucíma se rukama.
Noční výpravy za čolky jsou obzvláště nebezpečné - člověk buď může cestou zpět utonout v bažině, nebo uvíznout na náhodné techno párty.
Stáří a slunce si ukusují části z mého obličeje a neviditelné jedovaté rostliny se pokoušejí odřezat mi ruku.
"Pokaždé, když mi narostou dlouhé vlasy, připadám si, jako bych lhala," říkám.
Vedu divné řeči, poznámky o frustraci však odmítám řešit; to abych později všechny neúspěchy mohla svést na nedostatek komunikace.
Nemám žádné ambice soutěžit, přesto se však cítím být mimořádně polichocena, když mě započítají mezi soutěžící. Alespoň na chvíli mohu doufat, že vypadám mladě, i když za tento omyl nejspíš může skutečnost, že si některý z porotců zapomněl doma brýle.
Přestože jsem si v hloubi duše vědoma toho, že každý na první pohled pozná, že už mi není osmnáct, sny mám úplně stejné jako tehdy.
Jen teď už vím, že se pravděpodobně nikdy nesplní.
Kvůli nepotlačitelné chuti na fialky se musím vrátit ze záhrobí, svůj smysl pro humor však vzkřísit nedovedu, a tak se pokouším vtipkovat pouze s duchy, co číhají za dveřmi.
"Víš, jak se nazývá ryba, která zpracovává data v GraphPadu?"
"Ne, jak?"
"Plotice."
Rozesměju se.
"Věděl jsem, že to oceníš."
Udržovat kamarádství sám se sebou je možná ze všeho nejdůležitější, zároveň však nejtěžší.
Bércouni bojují proti fašismu výkřiky na rubech dopravních značek a žáci čtvrté třídy základní školy netouží víc po ničem jiném než po kroužku umývání aut.
Stopuji černého psa v davu na nábřeží, naštěstí mám však příliš málo času i motivace, abych překročila hranice vytyčené kulatými dveřmi.
Je to jako kdysi, avšak bez vší té naléhavosti a nevyhnutelnosti. Sklenice s příliš naředěným sirupem s chutí jednoho dávného jara.
Lachtani mají přirozeně černé zuby, nejspíš proto, aby se kořist nelekala záblesků zářivě bílého chrupu v temných hlubinách.
Pokouším se popsat příčiny své demotivace ve dvou tisících znacích a po večerech studuji pojednání o vadách na kráse v exteriéru drůbeže a nežádoucím zeleném zbarvení pravých běháků.
Naděje ještě nezemřela, vyžaduje však být opěvována operními áriemi.
Občas cítím, že moje tělo se pohybuje, ale moje vědomí nad ním poletuje v šedivém obláčku, který může každou chvíli rozfoukat vítr; a je v tom trochu smutku a trochu volnosti jako v loučení před dalekou cestou.
Pro jistotu dostávám prvomájový polibek pod několika stromy v různých fázích odkvětu, slzy mi však tečou pouze z všudypřítomného pylu, nikoliv z dojetí.
Nejlepší odměnou za bloudění bažinou, v níž číhají divoká prasata, je rozverný obojživelník mávající tlapkou, já však dovedu jenom litovat nepřítomnosti černo-oranžového vodního draka.
"Tohle je nejkrásnější období roku, pokud tedy nejste pylový alergik."
"Pylová alergie? To je celkem nevhodná diagnóza pro botanika."
Možná je celkem štěstí, že jsem se nakonec rozhodla pracovat v laboratoři, venku by na mě útočily pyly a agresivní jeřáb břek.
Pravda je, že někdo kdysi snědl moje srdce. To, co cítím teď, jsou jenom fantomové bolesti. Můj smutek je tak bezbřehý, že si nejsem jistá, jestli ještě někdy naleznu pevnou půdu pod nohama.
V půl čtvrté ráno pracuji ze spaní, což prý nesvědčí o mé duševní pohodě, a dokonce zapomínám i na přípravy oslavy mezinárodního dne tapírů.
Několik dní sdílím byt s mrtvolou, než se konečně odvážím postavit k problému čelem, což jenom dokazuje, že nejraději nechávám věci prostě vyhnít.
Odteď už mě bude strašit jenom duch ducha.
Po více než dvou letech plných dálkových podivností a virtuálních netajemství se konečně vydáváme na pět velice skutečných nečajů, jednu pohanku bez sýra a sójové omáčky a dvě hry, které nejsou Kočičí ostrov, abychom zaplavili večer depresí a dopravním zpravodajstvím.
Můj králíček utíká všem ostatním tak vehementně, že si nakonec poláme tlapky.
"Omlouvám se, že vypadám tak strašně," poznamená Zálesák. "Celou noc jsem nespal, protože jsem měl alergický záchvat."
Za jeho slovy na mě číhá přízrak chvíle, kdy jsem ve vedlejší místnosti mžourala na figurky škvírkou mezi oteklými očními víčky, pokrčila jsem rameny a řekla: "Za to můžou ty břízy.", přízrak navždy ztraceného signálu, přízrak mandlového dortíku, který jsem poprvé v životě nesnědla s chutí, přízrak toho dne, kdy jsem definitivně ztratila naději, že bych ještě mohla potkat někoho, koho bych dovedla bezvýhradně milovat.
Tohle je ten prostor, jejž spolu sdílí Pozemšťané a Bytosti, lidé, kteří se zprávami psanými pod nízkými stolečky snaží zachránit to, co zachránit nejde, a lidé, kteří nevhodně žertují o sebevraždách. Jejich přítomnost tu zůstává už navždy patrná, v zrníčkách prachu na poličkách a ve vůni ohmataných kartiček.
"Tam přeci není žádná naděje," řeknu. "Jestli je v té kolébce nějaké dítě, tak už je určitě dávno mrtvé."
"To jsi přesně ty, takhle to interpretovat..." směje se Cassidy a dává k dobru několik historek o tom, jak jsem viděla všechno příliš černě.
Všechny herní komponenty už jsou dávno uložené v krabicích, když výpadek platebních terminálů ještě jednou zamíchá kartami.
"Já tě pozvu," řekne najednou Zálesák, když stojíme ve frontě u pokladny.
"To nejde," odporuji mu a lovím peněženku. Všechny mince se mi však opět zakutálely kamsi do podšívky batohu, takže jsem o několik sekund pomalejší, než bych být měla. Má téměř bezdůvodná panika jen prohloubí všeobecný chaos. Zmateně vycházím ze dveří se slovy, že ty peníze co nejdříve vrátím.
"Tak příště můžeš pozvat zase ty mě," navrhuje Zálesák.
"Takže ses vlastně tímto zavázala, že se účastníš i dalšího herního večera," dodává Cassidy.
Hlavou mi proběhne bolestná vzpomínka na pozvání na cappuccino, které jsem neměla příležitost oplatit, na půlnoční rozhovor v McDonaldu a na ženu s klíči.
"A co když už na žádný další herní večer nepřijdu?" zeptám se a snažím se, aby z mých slov nečišela hysterie. "Co když už nikdy nepřijdu?"
Cestou domů myslím jenom na to, jak strašně to místo nenávidím.
Na rozdíl od ostatních nejspíš neumím procházet zrcadly, aniž bych se pořezala.
Opět nosím květiny chlapcům, abych se blýskla svými botanickými znalostmi, a působím rozhořčení vynecháním tučňáka ze zprávy o výsledcích. Jsem královnou nevhodných vtipů, možná proto, že si podvědomě přeji být vymazána.
Pomocí vnadící směsi líčím na alfa sumce, abych se vyhnula chlípnému chameleonovi. Prolín dělá potíže proto, že stejně jako Kolín a Hulín končí na kaprovitou rybu na tři.
Zbavuji se pozůstatků nostalgické krychle, děravé ponožky ze šuplíku i vzkazu ukrytého pod linoleem.
Myslím si, že dělám pokroky.
Připravuji velikonoční vajíčka obsahující politické stanovisko a záměrně se nechám žahat kopřivami.
Předstírám, že jsem zapomněla na tradice, abych nemusela chystat stuhu s věnováním, a pak v rámci jedné z nich slzím na stráni plné žlutých květů. Určitě neexistuje holka, které by se nelíbilo na kraji pole dostat vrbovými pruty na holou.
Držím si palec, aby mi necukal palec, protože jinak znovu strávím celou noc v panice. Skutečnost, že si patron zatracených věcí nepřeje být ztracenou věcí, a proto zařídí své vlastní nalezení, působí značně poeticky.
Na poslední chvíli svolávám naříkací schůzku, nakonec však pláču pouze z vysoké koncentrace vzdušných alergenů.
Kazím pečivo přidáním polomrtvých kvasinek s alergií na sójové mléko a omáčku přehnaným množstvím pepře. Zabodnout si nůž do ruky mi připadá jako adekvátní trest.
Popletený pletenec je vhodný leda jako plocha k broušení kočičích drápků.
Stavím si flotilu bojových vesmírných lodí, abych mohla úspěšně vzdorovat stromovým nepřátelům v plné pylní. Hraji si s pravými úhly a spolu s článkem o narození tapíra v zoo Québec omylem posílám odkaz na stránky s opičí pornografií.
Člověk prý čas od času potřebuje někoho, kdo by ho na chvíli odpojil od přístrojů, zvlášť v případě, že se jedná o centrifugu a mikroskop.
Jdu do hobby marketu převlečená za nůž na krájení dřeva, abych tam zapadla, vracím se však jen s pohoršlivou fotografií zobrazující samé muže a neprodejným ježkem, kterému se drolí bodliny.
Stále ještě chápu botanické vtipy, které se nehodí vyprávět na Silvestra, a tak se u pomníku doubravy mohu aspoň pousmát.
Ostatní skutečnosti se už však zažitých pořádků nedrží. Violka bílá totiž může být i fialová a i reichenbašský pád prý lze přežít vícekrát.
Hrubín se mýlil.
Člověka není s každou láskou o trochu víc, nýbrž o trochu méně.
Nečekaně se stávám pracovníkem krizové linky, přestože bych sama na takovou linku potřeboval zavolat. Když za čtyři měsíce zestárnete o sedm let, máte už jen málo času na nalezení prince, což je komplikované, zvlášť když je dotyčný fúzí několika různých osob.
A já se zatím bavím představou, v níž by učitelka zpěvu poprvé v životě zazpívala před lidmi, zatímco by se pokoušela rozeznat případ pro psychiatra od případu pro adiktologa. Měla bych si však uvědomit, že účinek pomoci není vždy úměrný velikosti oběti, kterou přinese pomáhající.
Jsem zanechaná zcela napospas své sociální fobii a filmům o umírajících slůňatech a žíznících lvech.
Jedinou připomínkou toho, že ještě mám v životě nějakého člověka, jsou pozůstatky zbytečné upírské činnosti na kuchyňské lince.
Fragment č. 1
"S těmi lidmi se už nedovedu stýkat, nechci, aby viděli, co se tu ze mě stalo."
"Nechceš, aby viděli, jak se z tebe stává vědkyně v laboratoři s dobrým renomé?"
"Spíš to, jak se ze mě stává troska v Brně."
Fragment č. 3
"Uvědomila jsem si, že všechny enzymatické reakce jsou aspoň do jisté míry vratné."
"A pomůže ti to nějak v tvém projektu?"
"V projektu ne, ale v životě možná ano."
Možná, že kdybych našla dostatečné množství energie, podaří se mi aspoň na chvíli uniknout z neúprosné Lynenovy spirály.
Popraskala mi stěna oddělující spánek a bdění a mezi mé myšlenky se teď co chvíli prosmýknou útržky podivných snů. Zoufale se z nich pokouším poskládat souvislý obraz, je to však marné, asi jako když si snažíte vzpomenout, koho vám připomíná obličej člověka, kterého jste právě potkali.
Na onemocnění Brnem mi předepsali léčbu Prahou, já se však najednou zdráhám se této příležitosti chopit. Terapie bude totiž zahrnovat denaturaci a pozvolné formování do správných tvarů, a to už poněkud zavání proteazomem číhajícím za nejbližším rohem.
Pandemie oficiálně skončila a některým lidem už dorůstá spodní polovina obličeje. Měla bych vymyslet způsob, jak vidět, ale sama zůstat neviděna.
V nečekaně banální situaci s překvapením zjišťuji, že se stále ještě dovedu červenat. Respirátory zjevně mají minimálně dvě užitečné funkce.
Dovedou člověka ochránit před nákazou i pocitem trapnosti.
Předstírám, že mám kamarády, jen abych si mohla užít hysterické přebíhání mezi supermarketem a bageterií a pláč v nejdůležitějším antikvariátu v republice. Uprchnout posvěcenému guláši však bylo naprosto nezbytné.
Sklízet betlém pár hodin před jarní rovnodenností se bezpochyby vyplatí.
Ovce mohou zůstat na svém místě jakožto budoucí velikonoční dekorace.
Až se jednou budete ptát,
jaká nemoc mě zabila,
pak vězte, že se jí říká
Brno
Připravuji sušenky s heroinem, částečně i proto, že sedmidenní odvykací kúra od jiných drog nebyla ani trochu úspěšná.
Člověk může vzít osud do svých rukou jen tak, že uspíší svůj odchod z tohoto světa, každý jiný pocit toho, že má věci pod kontrolou, je jen iluze.
Čtvrtek
V nose mi roste smrček, stěží velikosti vánočního stromku, a já hned myslím na smrt. Láska prochází žaludkem, úzkost střevem.
Pátek
Stávám se součástí čísla 8255, neboť jsem ztratila svou superschopnost zůstat za všech okolností negativní. Kdybych byla tak úspěšná v produkci publikovatelných dat jako v syntéze virových partikulí, nejspíš už jsem doktorát získala dávno.
Sobota
Bloudím ve smrkovém lese, který je zasypán závějemi použitých papírových kapesníků. Nezbývá mi než doufat, že mě nakonec neupeče na ohni horečky Baba Jaga z perníkové chaloupky.
Neděle
Plánuji riskantní misi s názvem vynesení odpadků, na níž je třeba vyrazit uprostřed noci a v ochranném oděvu. Nakonec ji ještě prodloužím o túru ke vzdálenější popelnici, neboť i můj avatar se už nudí a zoufale pochoduje po imaginární mapě sem a tam.
Pondělí
Horký čaj a zeleninová krémová polévka jsou jedny z nejlepších vynálezů lidstva.
Úterý
Předčasně dostávám pozvánku do diskusního kroužku rekonvalescentů a bezkontaktně vyměňuji učebnici elektrotechniky za tři rozteklé muffiny. Myšlenkový potěr se nejraději živí čárkami a písmeny vyvedenými ve starobylých fontech.
Středa
Mám pocit, že moje tělo nebojuje, k ověření této skutečnosti však nevolím správnou metodu, a to přesto, že bych ji jakožto vědeckovýzkumný pracovník měla umět určit. Nesmím prý na sebe být tak přísná, jinak se z biohazard klubu nikdy nedostanu.
Čtvrtek
"Čas utíká," prohodil Fidorous, sundal si brýle a otřel si je o rukáv. "Život je strašně nejistý na to, aby důležité věci zůstaly nevyřčené."
Pátek
Při doplňování základních znalostí o animovaných filmech pročítám petici za otočení Bebe Brumíka zpět na záda, aby se chudák nedusil a lidé ho nemuseli obracet předtím, než mu utrhají končetiny. Od zítřka jsem volná.
Sobota
Kvůli nespravedlivě rozvrženému územnímu plánu se stávám oligarchou, a proto znovu končím v izolaci, sotva jsem z ní uprchla. Měla bych mít štěstí v lásce, bolestně si však uvědomuji, že všechny moje únikové cesty vedou odnikud nikam.
Míchám roztok z chemikálie, která bude otevřena až zítra, a nechám si komplikovat práci rezervacemi přístrojů na neexistující den.
Každé úterý se mi minimálně jednou zastaví srdce.
Nejlepší by bylo, kdyby se už znovu nerozběhlo, stejně tluče naprázdno.
Starám se o to, aby hygienická smyčka byla znovu hygienická, a dezinfekcí likviduji vzácné vzorky určené pro mykologické praktikum. Mám pocit, že sama se brzy proměním v hromádku smetí, někdo mě setře hadříkem a nakonec utopí v chemické výlevce.
Zálesák říká "To bude dobrý." způsobem, že mu to i věřím; problém je, že ve chvílích, kdy bych to potřebovala nejvíc slyšet, nikdy není poblíž.
Obklopuji se takovým nepořádkem, že se mě každý ptá, jestli jsem v pořádku, když si uklidím.
I když se neustále dívám k zemi, od teď už na ní budu nacházet samé kytky.
Bojovníci proti toxické maskulinitě se shlukují do dropletů a plánují vytvořit fázově odděleně kapičky hrající všemi barvami duhy. Obhajoba disertační práce z virologie byla tematická - změnila se v navazující experiment týkající se efektivity šíření virů.
A my všichni jsme v ohrožení, neboť ten nejzodpovědnější z nás snědl v kanceláři tatranku. Magické datum nepřineslo žádná kouzla, naštěstí; o zvětšení už tak neúnosných věkových rozdílů určitě ve skutečnosti nikdo nestojí.
Přemýšlím nad tím, jak se vlak poprvé dostane na koleje, a vytvářím dopravní metafory, které se už zítra mohou snadno stát realitou.
Nukleonové kyseliny přelézají přes okraj tabulky a omotávají se mi kolem kotníků. Lizín se skloňuje podle vzoru limuzín a je rodu životného.
Až někdy založím hudební skupinu, pojmenuji ji Solubilní tety.
Organizuji akci s názvem "A ti, kteří měli přijít, nepřišli" a koketně pohazuji červenými žetony.
Depresi vzešlou z neznalosti animovaných filmů utopím v nápoji z kvašených vrabců.
Pásovci se množí dělením v záplavě papírové drti a na stromech zrají ledoví leguáni.
Na náměstí vykáceli všechny stromy,
vytrhali růžové květy z nerozvitých poupat.
Nové jaro se už nikdy nezrodí.
Jsem zastáncem starých pořádků, i když jsou to třeba nepořádky, a nerozveselí mě ani skutečnost, že v botanické zahradě začíná kvést čemeřice.
Cesium pivalát je krutý drink, nejspíš mě bude strašit ve snech.
Moje efektivita práce se limitně blíží nule, jsem však podstatnější než leckterý papírová krabice. Zajímalo by mě, jestli jsou téhož názoru i moje kočky.
Ty a já
Jsme jako dva dílky puzzle
Které do sebe zdánlivě zapadají
Ale ani dohromady nedávají smysl
Větší, než kdyby byli každý sám
Dlouhou debatu o ztrátě smyslu života zakončuji slovy: "Dala bych si žemlovku."
Tohle jsem já v kostce.
Jarmila si myslí, že je máj, i když je ve skutečnosti prosinec. Měla bych si dávat pozor na to, komu a jak vyjadřuji svou náklonnost - abych nedopadla podobně.
Prodělávám těžkou otravu porcelánovou miskou a záchvat úzkosti z něčeho, co ani nemohu dělat. Občas by se mi hodilo nějaké tlačítko, které by dokázalo deaktivovat generátor katastrofických scénářů.
Váhavé závaží bylo odstraněno; žít ve městě, v němž žít nechci, tak paradoxně bude opět o něco těžší.
Realita se mi tříští do fragmentů, jejichž hrany do sebe nezapadají, a tak se uklidňuji alespoň opakovaným počítáním do třiadvaceti.
Celé odpoledne se pak koupu v nasycených roztocích sacharózy. To abych si osladila život do doby, než mě zlyofilizují nebo dle platných předpisů veterinární správy zlikvidují v kafilérii spolu s nevyužitými brzlíky ze dvou stovek telat.
Pátrám po důvodu kolektivní roztřesenosti a naříkám nad tím, že kromě respirátorů nefasujeme i prášky na uklidnění, ve skutečnosti však jen čekám na to, až mi někdo nabídne horkou čokoládu.
Zamilovanost je jen přívětivěji znějící synonymum pro úzkost.
.jpeg)
Zahajuji další světovou válku tím, že ostatním vnucuji knihy, na které nedám dopustit, a na malou chvíli dovedu sama sebe přesvědčit, že štěstí nemusí být vždy lež nebo iluze.
Interakce s některými prostory člověka naučí, že i mražená treska může mít depresi.
Snědla jsem poslední vanilkový rohlíček a další budu mít k dispozici téměř až za rok.
Předpovědi se nemýlily, dnes je opravdu nejdepresivnější den v roce.
Pro nedostatek slov glosuji pandemické pandy a zdvořile konverzuji o zapomenutých kontaminovaných rukavicích.
Celý den si lámu hlavu se záhadou letících světelných bodů a přemýšlím nad hledáním meteoritů v porostech čemeřice. Událost má prý pouze dvě vysvětlení - buď si ze mě vystřelilo mimozemšťané, nebo už mi definitivně hráblo.
Při mučení v boxu si koleduji o nákazu EB virem a dostávám radu, abych vyléčila své oko brusným kotoučem.
Asi jenom já jsem schopná vyvodit ze skutečnosti, že mám oteklé oční víčko, to, že mě brzy čeká rozchod.
To, že pandemie opět začíná nabírat na obrátkách se pozná podle toho, že v lednici opět přechovávám řapíkatý celer.
Přes přísný zákaz pročítám hororové diskuse a jediné, čemu se za celý den od srdce zasměji, jsou názvy květolice a brokoták. Pro jistotu se nechávám očkovat nedaleko pohřební služby, protože jsem vyděšená k smrti, nakonec však ani neomdlím.
Metafora o proudu by byla platná jen v případě, že bychom byli lososi, to bych pak každý den plula do oceánu na náměstí.
Při shánění plynu, který je všude kolem, vystavuji posměchu svůj košíček, a začínám číst knihu o osvícení jen proto, abych mohla být zapomenuta.
V setmělých chodbách si hraju na pakobylku a musím oblékat reflexní prvky, aby se mě ostatní nelekali.
Mechanismy dvojkovových iontů jsou nové faktory ze sestav zpracovatelských strojů.
Zimní světlo dopadající na zemi v určitém úhlu ve mně pokaždé vyvolá vzpomínky na Statistika. Pocity jsou však rok od roku slabší, asi jako když stále dokola zaléváte sáček čaje, ale jeho chuť je ještě pořád patrná.
Zajímalo by mě, kolik nálevů tenhle čaj ještě bude mít.
Za cedulí s nápisem "Nebezpečí pádu do prohlubně" se propadám do hlubin minulosti a odmítám veselé perníčky, protože vím, že pro mě by byly smutné.
Sypu písek do řeky a házím flintu do žita. Měla bych si zapamatovat, že třikrát šest je totéž co šest krát tři a že některé bitvy nemusí být prohrané, i když se tak na první pohled zdají.
Nový rok vítám ve společnosti žlutých Trabantů a se špunty v uších.
.jpeg)
