Po třech letech se vracíme na začátek.
Do našeho vztahu se zakousl zub času a do rozlehlých smrčin kůrovec. Přesto je stále co objevovat; galerie s pískovcovými sousošími a skalními hrady je téměř nekonečná a my se neznáme o nic lépe než po pár týdnech od seznámení.
Klopýtáme přes hluboké příkopy vryté do země těžařskou technikou a společně v panice utíkáme před hejny krvelačných ovádů. Protože houby tentokrát nerostou, v místech s vysokým kloším koeficientem diskutujeme alespoň o podhoubí úzkosti.
Díky kořenům plazícím se čarovnou mechovou roklí se na vyhlídku dostáváme ještě před jízdními koly, které bojují s nakažlivou epidemií kvákání.
Na lavičce se na chvíli položím Blankytnému medvědovi do klína a mhouřím oči před všudypřítomným sluncem. V údolí pod námi se třpytí řeka, růže však nikde nekvetou.
Najednou se zpoza borovic vynoří pan otec obklopen oblakem smíchu a několika ženami, které mu vytrvale odmítají namydlit záda.
"Na takové romantické místo jsi ji vzal?" zeptá se svého syna žertovným tónem.
Pak se otočí na mě a dodá: "To už by se konečně mohl vyjádřit, co myslíš?"
Cítím, že Blankytný medvěd vedle mě ztuhl. Po několika nekonečných vteřinách mě popadne za ruku a mezi zuby procedí: "Jdeme!"
Sklopím oči k zemi a můj pohled vyrývá cestičky do písku pod mýma neochotně se pohybujícíma nohama.
Přes cestu tam i cestu zpět leží popadané kmeny stromů.
Hehe, ten má teda fotra. Vyhrál ho v loterii. 😅
OdpovědětVymazat