Carduus nutans, bodlák nicí

"S těmi lidmi se už nedovedu stýkat, nechci, aby viděli, co se tu ze mě stalo." 
"Nechceš, aby viděli, jak se z tebe stává vědkyně v laboratoři s dobrým renomé?"
"Spíš to, jak se ze mě stává troska v Brně," řekla jsem a klikla na nápis "nemůžu".

Od té doby, co z mého života zmizel jediný, kterého jsem kdy milovala, jsem většinu z nich neviděla. Nedovedla jsem si představit, že lidem, kteří dřív tvořili celý můj svět, budu muset přiznat, že jsem selhala ve všem, na čem záleželo, že jim ukážu obličej poničený stovkami hodin pláče, obličej zahořklé staré ženy. 
A tak jsem se celé věky ukrývala, uvězněná v městě, které nenávidím, dostávala jedno svatební oznámení za druhým, prohlížela roztomilé fotografie novorozenců na sociálních sítích - a mlčela.

---

Když vystoupím z vlaku, málem mě odfoukne poryv ledového větru. Zatímco procházím parkem ztracených existencí, pátrám po velkém černém psu.
"Héj, Frau! Tady!" ozve se odkudsi volání doprovázené cvakáním psích tlap. Otočím se a zamávám.
Téměř se leknu. Hlavou mi proběhne vzpomínka na větu Hastrman se zabydlel v oblaku z potu, cigaret, alkoholu a zoufalství. 
Život se nejspíš doopravdy točí v kruzích, pomyslím si.

Proplétáme se mezi lidmi nakupujícími zeleninu v bio kvalitě a svá slova zamotáváme do šumu cizích rozhovorů.
Zvládnu sníst porci banánového chlebíčku a vypít kelímek kávy, Hastrman si nedá nic.
"Mně je pořád strašně zle," říká.

Když se přiblížíme k místům, kde jsme kdysi zapíjeli snídani svařákem, všimnu si, že ze zrezivělé lodi zmizel otužilcův ručník a všechny blechy odskákaly pryč. Spoutaná loď se díky tomu může aspoň chvíli pohoupat na vlnách slov, když už jí tlusté řetězy zabraňují vypravit se za dobrodružstvím po proudu řeky.
"Třeba by se tu našel někdo, kdo by mi vydal knihu," řeknu.
"Tak pojď, zeptáme se," chytí se nápadu Hastrman.
"Neblázni, to byl vtip."
Hastrman se však už nedá zastavit. Usměje se na první děvče, které mu přijde do cesty, a povídá: "Tohle je moje dobrá přítelkyně a už dlouho si přeje vydat knihu. Poradila byste nám prosím, kdo to tady vede?"
Dostává se nám překvapivě vstřícných odpovědí, máme se však vrátit za půl hodiny.

Kousek od stánku se šnečími specialitami se Hastrman nechá přeci jen zlákat grilovaným masem a sladkým pitím, snad aby zaplašil mdloby, které obcházejí kolem.
"Mně se na tu loď moc nechce," říkám a pozoruji Děvčátko z hor, které se mlsně olizuje, protože se těší na poslední sousto. "Stejně to k ničemu nebude. Knih je moc a nikdo je nečte."
"Jasně, že tam půjdeme," zavelí Hastrman. "Až budeš chtít zapůsobit na třídním srazu, můžeš říct, že právě jdeš ze schůzky s nakladatelem. To budou koukat."

---

Po porci ledové kávy, kterou jsem si mohla odpustit, ukrývám své zkřehlé dlaně a třesoucí se tělo v podzemí. Připadá mi, jako bych se právě chystala pohřbít sama sebe zaživa. Přesouvám se k místům, kolem nichž jsem chodila s tím, co šel kolem.
Snažím se nebrečet. Vím, že voděodolná řasenka vydrží leccos, ale zdaleka ne všechno.

Přicházím mezi prvními. Zabořím se co nejhlouběji do křesílka se žlutým potahem a svou nervozitu ukrývám za hledáčkem fotoaparátu. 
Dívka v červených puntíkovaných šatech, kterou jsem kdysi nazývala svou kamarádkou, mě zasypává lavinou slov, vypráví o historických kostýmech, zaručeně nejlepší bezlepkové mouce, předávkování kofeinem a síťovaných punčochách s podvazky.
Vyděšená z přívalu informací, bez nichž bych se klidně obešla, prchám do obřího hloučku nedaleko pozorovatelny.
Jsou tam skoro všichni. Většina po boku svých partnerů, někteří ověšeni potomky. Jako bychom se rozdělili na úspěšné a zoufalce podle toho, jestli jsme dorazili s doprovodem, nebo bez něj.

"Jak se máš?" ptá se ten, který stále ještě trochu vypadá jako Daniel Jackson. "Hrozně dlouho jsme tě neviděli, jenom všichni konzumujeme tvůj obsah..."
"Cože? Jaký obsah?"
"Literární přeci," odpoví a poskytne mi tak příležitost vyprávět o podivném setkání na lodi.
Vzpomenu si na Hastrmanova slova a musím se pousmát. 
V tu chvíli jsem neskutečně vděčná za to, že se nenechal vyhnat z mého života.

Ten, s nímž jsem kdysi prchala před žralokem, přichází nejpozději ze všech. Pod záminkou přípravy tvorby dalšího literárního obsahu si pro sebe kradu hodinu jeho času. A tak, zatímco ostatní si zoufají nad výkonem české hokejové reprezentace, poslouchám vyprávění o životě v lese, objímání stromů a úzkosti z nedostatečného altruismu. 
Napadá mě, že je to vlastně jeden z mála lidí, s kterými jsem si tu doopravdy přála mluvit. 

Když se slunce definitivně ukryje za šedými zdmi vojenské budovy, zvednu se k odchodu, a skoro mě mrzí, že se musím rozloučit. Mohla bych zůstat o něco déle, jenomže do těla se mi se vkradl chlad, který už nelze vydržet.
Výjimečně však nepřišel zevnitř; stačilo vzít si svetr navíc a nejspíš bych se celý den cítila překvapivě dobře.