Aurinia saxatilis, tařice skalní

V Praze nejsou žádné vyhlídky a už vůbec ne žádné vyhlídky nadějné.

Nechala jsem se obelstít shodou velice nepravděpodobných náhod a uvěřila tomu, že osud tentokrát stojí na mé straně.
Nechala jsem se přesvědčit Hastrmanovými slovy o tom, že mi do klína spadla příležitost, kterou nutně musím využít.
Nechala jsem se ukolébat představou, že by se mi aspoň jednou za život mohlo splnit to, co si přeju.
Jenomže jsme se všichni pletli.
Prohrála jsem a budu si kvůli tomu muset nechat dát pusu na břicho. 

---

Když se Zálesák vynoří z metra naproti nejlepšímu antikvariátu ve městě, svět mi na chvíli připadá jako nějaká podivná koláž; jako bych vzala nůžky, vystřihla něco, co patřilo výhradně Brnu, a nalepila to do pražských kulis.
Je to svět nových možností, napadne mě. V takovém světě se může stát cokoliv.

"Vážně ti nevadí, že jsi kvůli mně musel takhle večer přes celé město?" zeptám se.
"Ne," odpoví stručně.
"Tak kam půjdeme?"
"Já nevím, já jsem přeci z Brna."
Vychrlím na něj popis tří tras, které jsem si předem pečlivě připravila. Vybere možnost číslo jedna, ale nejspíš jenom proto, že u dalších přestal dávat pozor.
Zamíříme tedy na Střelecký ostrov a pak podél řeky k Vyšehradu.

Večerní město se třpytí a svou krásu obdivuje na vodní hladině. Říkám si, jak nádhernou past mi pomohlo nachystat, záhy ovšem pochopím, že jediný, kdo se do ní polapí, jsem já sama.
Mluvíme bez ustání, všechna naše slova jsou však jako ozdobné dárkové krabice, které s nadšením rozbalíte, jen abyste zjistili, že neobsahují vůbec nic.

Myšlenkami setrvávám v podzemních prostorách, přestože už je čas vydat se do skal. Možná kvůli tomu na okamžik ztratím směr. 
Když zdoláme většinu schodů, chvíli sledujeme nerovný souboj, kterou svádí záře města s rozpínající se mlhou. Světlu docházejí síly, mlha začíná vítězit; koneckonců i mně se pomalu ovíjí kolem kotníků.
Vyprávím o tom, jak se kdosi ptal, jestli jsou v Praze také nějaké vyhlídky.
Zálesák se směje.
"V Praze máme vyhlídek spoustu, jenom ne žádné vyhlídky nadějné," dodám.

"Kdyby se člověk chtěl zabít, může skočit odtud. Byla by to vcelku jistota," konstatuje Zálesák, když z výšky pozorujeme domy, v nichž číhají agresivní zubařské vrtačky a kde visí obrazy s modrými rybami a legrační cedule o zasněžených autech.
Nakloním se přes okraj hradeb a chvilku se nechám oslepovat silným světlem reflektoru, snad abych zaplašila temnotu, která už mi prorůstá kůží.
"To asi ano," odpovím.
Dnes večer jsem na smrt myslet nechtěla.

Cestou zpátky probíráme už jen jízdní řády a starobylé studovny. Vystoupím z metra na I. P. Pavlova a nechám Zálesáka, aby se konečně mohl usmívat do mobilu. 
Necítím nic.

Mohlo by se zdát, že jsem dnešní večer zahodila. 
Do některých bojů však nemá cenu vkládat energii, protože jsou marné. Tolik už vím.

Mohlo se stát cokoliv - a nestalo se nic. Prohrála jsem.
Budu si kvůli tomu muset nechat dát pusu na břicho a vymyslet způsob, jak ještě jednou otočit svůj svět o sto osmdesát stupňů.