Echinops ritro, bělotrn modrý

Řešit po telefonu dlouhodobé problémy, které by se měly rozebírat pouze osobně, je podobné, jako jít po celotýdenní nemoci o víkendu na pohotovost, kde navíc místo kýžených léků na bolest dostanete jen bonbón a obrázek za odvahu.
Nastupuji proto do bloudícího vlaku; a i když mám s sebou oblečení na celý víkend, zubní kartáček i mlýnek na kávu, tuším, že se za několik málo hodin vrátím zpět.

"Zasekli jsme se v nějakém lokálním minimu a momentálně mi nepřipadá, že by z něj vedla cesta ven," řeknu.

"Tak to je jednoduché," odpoví Blankytný medvěd. "Stačí vymyslet, jak zvýšit teplotu."

Zasměju se. "Tak hlavně nenavrhuj, ať se společně nakazíme nějakou nemocí."

Nenavrhne vůbec nic.

Čekala jsem, že se mi z něj podaří vykřesat aspoň maličkou jiskřičku citu. Přestože zpravidla neměním svá rozhodnutí, pro jakýkoliv projev zájmu bych ochotně vzala všechno zpět. Blankytný medvěd se však jen lhostejně dívá, jak mezi námi stavím vysokou zeď, i když by ji mohl snadno rozbořit jediným máchnutím tlapy.

"Uvidíme se ještě někdy?" zeptá se mě, když vycházím ze dveří.

"Nevím. Ale doufám, že ano," odpovím.

Přestože jsem si myslela, že jsem připravená, ve skutečnosti se vůbec nic nezměnilo. Stále ještě nedovedu být sama.