Po více než dvou letech plných dálkových podivností a virtuálních netajemství se konečně vydáváme na pět velice skutečných nečajů, jednu pohanku bez sýra a sójové omáčky a dvě hry, které nejsou Kočičí ostrov, abychom zaplavili večer depresí a dopravním zpravodajstvím.
Můj králíček utíká všem ostatním tak vehementně, že si nakonec poláme tlapky.
"Omlouvám se, že vypadám tak strašně," poznamená Zálesák. "Celou noc jsem nespal, protože jsem měl alergický záchvat."
Za jeho slovy na mě číhá přízrak chvíle, kdy jsem ve vedlejší místnosti mžourala na figurky škvírkou mezi oteklými očními víčky, pokrčila jsem rameny a řekla: "Za to můžou ty břízy.", přízrak navždy ztraceného signálu, přízrak mandlového dortíku, který jsem poprvé v životě nesnědla s chutí, přízrak toho dne, kdy jsem definitivně ztratila naději, že bych ještě mohla potkat někoho, koho bych dovedla bezvýhradně milovat.
Tohle je ten prostor, jejž spolu sdílí Pozemšťané a Bytosti, lidé, kteří se zprávami psanými pod nízkými stolečky snaží zachránit to, co zachránit nejde, a lidé, kteří nevhodně žertují o sebevraždách. Jejich přítomnost tu zůstává už navždy patrná, v zrníčkách prachu na poličkách a ve vůni ohmataných kartiček.
"Tam přeci není žádná naděje," řeknu. "Jestli je v té kolébce nějaké dítě, tak už je určitě dávno mrtvé."
"To jsi přesně ty, takhle to interpretovat..." směje se Cassidy a dává k dobru několik historek o tom, jak jsem viděla všechno příliš černě.
Všechny herní komponenty už jsou dávno uložené v krabicích, když výpadek platebních terminálů ještě jednou zamíchá kartami.
"Já tě pozvu," řekne najednou Zálesák, když stojíme ve frontě u pokladny.
"To nejde," odporuji mu a lovím peněženku. Všechny mince se mi však opět zakutálely kamsi do podšívky batohu, takže jsem o několik sekund pomalejší, než bych být měla. Má téměř bezdůvodná panika jen prohloubí všeobecný chaos. Zmateně vycházím ze dveří se slovy, že ty peníze co nejdříve vrátím.
"Tak příště můžeš pozvat zase ty mě," navrhuje Zálesák.
"Takže ses vlastně tímto zavázala, že se účastníš i dalšího herního večera," dodává Cassidy.
Hlavou mi proběhne bolestná vzpomínka na pozvání na cappuccino, které jsem neměla příležitost oplatit, na půlnoční rozhovor v McDonaldu a na ženu s klíči.
"A co když už na žádný další herní večer nepřijdu?" zeptám se a snažím se, aby z mých slov nečišela hysterie. "Co když už nikdy nepřijdu?"
Cestou domů myslím jenom na to, jak strašně to místo nenávidím.
Na rozdíl od ostatních nejspíš neumím procházet zrcadly, aniž bych se pořezala.
Spíš se nechceš těmi střepy pořádně pořezat! Vždyť jsi ještě tolik zdravá, mé dítě.
OdpovědětVymazat