Zombíci se připravují na samotu a tolik se za to stydí, že nakonec ani nezaútočí. A já místo toho, abych vyslovila otázku, kterou si stále opakuji, jen bezděčně vytahuji peříčka rostoucí z nepatřičných míst. Žertuji o víčkách, která se nedají zavřít, a přestože prý mohu říkat cokoliv, až do večera zbaběle mlčím.
("A když jsi psal, že není nikdo, s kým bys tam byl raději, byla to jen nějaká podivná formulace, nebo jsi tím něco myslel?")
Bezradně postávám ve dveřích místnosti, kde by šlo tak snadno spáchat sebevraždu, stačilo by jenom deaktivovat čidlo, a v tu chvíli se na něco zeptáš ty mě.
"Neříkala jsi náhodou, že už půjdeš domů?"
Sklopím oči k podlaze a pozoruji, jak se mi v bílá mrazivá mlha plazí v ústrety.
Doma ukryji za štít psaných slov, který mi dodá aspoň trochu klidu.
"To byla přeci jen silná slova na silnou depresi," odpovíš.
Nejistota je někdy tím nejbezpečnějším prostorem.
Možná jsem měla poslední hodiny před zklamáním využít zodpovědněji, tentokrát jsem však celkem věřila tomu, že pro jednou třeba nepřijde.
Hraješ vysokou hru s city!
OdpovědětVymazat