Nejlepší strategií, jak uniknout před spalujícím horkem, je přesunout se do místa, kde má být horko ještě větší.
Pod záminkou kontroly toho, zda je důležitý obraz na svém místě, napouštím svou kůži chladem, ve strohých geometrických prostorách nasávám zimu z dlaždiček a přikazuji svému srdci, aby tlouklo pomaleji, než si přeje. V zahradě pod slunečníkem trhám z nebe zmrzlé maliny a s požitkem drtím led mezi zuby.
Město, které bývalo dřív mým domovem, však už tak docela mým domovem není.
Doplatím na sérii nešťastných náhod a špatných rozhodnutí. Místo, abych se vrátila na nábřeží, bezhlavě utíkám přes Čechův most, kolem právnické fakulty, Uměleckoprůmyslového muzea a filosofické fakulty, v nepohodlných sandálcích beru po dvou schody do podzemí, utíkám na nástupiště, pokouším se přestoupit z jedné linky na druhou v neúprosném časovém limitu, běžím, až mi lidé uhýbají z cesty. Zoufale křičím do telefonu, že mně vlaky přeci neujíždí, dobře však vím, že vlak mi ujel už dávno. Připadá mi, jako bych účinkovala ve filmu Lola běží o život, všechna má snaha je však marná.
Když konečně přijíždím do Brna, výjimečně se cítím, jako bych se vracela domů.
Vlaky máš raději než autobusy.
OdpovědětVymazat