Typha shuttleworthii, orobinec stříbrošedý

"Pojď taky a budeme se bát dva," napsala jsem. "To bude určitě lepší, než kdybychom se báli každý sám."
A tak jsme se šli bát.

---

Když se blížím k místu, kde poskytují návod, jak účinně bojovat s brněnským drakem, už zdálky spatřím Zálesáka, jak nerozhodně přešlapuje před vchodem. Celkem se mi uleví, že doopravdy přišel, že tomuto večeru nebudu muset čelit úplně sama. Zvednu ruku a zamávám; tak se totiž v jeho vesmíru zdraví.
"Uvnitř ještě nikdo není?" zeptám se ho.
"Nevím, ještě jsem tam nebyl."
Chvíli postáváme před vchodem, než se odvážíme vejít. Záhy však zjišťujeme, že nikdo jiný akademickou čtvrthodinku nedodržel. Přicházíme poslední a jsme tedy odsouzeni k tomu, abychom celý večer seděli příliš daleko od vědeckých kapacit, které nadto mají zájem probírat své společné známé spíše než vědu.

Brzy vzdám jakoukoliv snahu účastnit se rozhovorů, které probíhají na opačném konci stolu. To, že slyším stěží každé druhé slovo a navíc se tam mluví převážně o lidech, které neznám, je však velmi dobrou výmluvou pro to, abych svou pozornost naprosto nespolečensky věnovala pouze jedinému člověku.
Zálesák vypráví o škole a spolužácích, jednu historku za druhou, a já postupně začínám ignorovat všechny ostatní v místnosti. Vzpomenu si, jak jsme se spolu loni procházeli sněhovou vánicí, a znovu mě překvapí, jak bezpečně se s ním cítím, přestože se právě nacházím ve společenské situaci, která by pro mě za normálních okolností byla takřka nesnesitelná.
Možná jsem si tak trochu vymýšlela, když jsem psala, že se budeme bát spolu. 

Už podruhé během posledního měsíce se náš rozhovor stočí k ruské literatuře a Oblomovi, kterého, nutno podotknout, ani jeden z nás nikdy nečetl.
"Já si připadám přesně jako takový zbytečný člověk," povídá Zálesák.
"Proč?" podivím se.
"Kdybych najednou zmizel, určitě by si toho nikdo ani nevšiml."
"To vůbec není pravda. Minimálně já bych si toho určitě všimla," řeknu a zjišťuji, že můj hlas zní nepřiměřeně hystericky. Ráda bych dodala ještě něco, ale vím, že až tak osobní být doopravdy nemohu.

"Tak co, v kolik hodin půjdeme?" zeptá se mě Zálesák, když už se přiblíží doba, kdy je přijatelné zmizet.
Formulace, kterou použil, mě poněkud zarazí. "Já bych šla tak za čtvrt hodiny," odpovím.
"Tak jo," řekne jen.
Přijdeme spolu, celý večer mluvíme téměř výhradně spolu, odejdeme spolu... napadne mě. Takhle o nás budou za chvíli kolovat řeči.
Trochu se té představě pousměju.

Venku studeně mrholí, jako by sychravý podzim svými mrtvolnými pařáty definitivně uškrtil skomírající babí léto a teď plakal nad svým činem.
Atmosféra mohla být úplně jiná, kdyby přívětivé počasí předchozích dní vydrželo aspoň o pár hodin déle. Mohla to být příjemná večerní procházka, teď se však oba snažíme co nejrychleji dostat do tepla.
Za chůze vyprávím o tom, jak jsem se přesvědčila, že čtyřlístky nenosí štěstí. Přistihnu se, že ze sebe sypu slova dvakrát rychleji, než by bylo vhodné. 

"Teď mi to ujede," poznamená smutně Zálesák, když se blížíme k tramvajové zastávce.
"Tak utíkej," řeknu.
"Mně se nechce," odpoví.
"V tom případě můžeš..." začnu a chci doříct jít kousek se mnou, ale v tu chvíli se Zálesák rozběhne.
"Nebo já to zkusím. Ahoj!" zavolá na mě ještě.

Z dálky pozoruji, jak proběhne zavírajícími se dveřmi tramvaje, a pak sklopím hlavu.
Cítím, jak mi za krk dopadají ledové dešťové kapky.