Dny míjejí, jeden po druhém, všechny stejné jako oka rezavého řetězu. Omotávají mi ruce i nohy a pomalu mě stahují do bažin.
Jsem místem, kde umírají sny, a osobou doslova vytvořenou z jedu. Lidé by přede mnou měli utíkat, jako by na tom závisel jejich život, a já bych za to nakonec měla být ráda. Ušetří mi to totiž další bolestné zklamání z toho, že činy některých neobsahují významy, které jim přikládám.
To místo a ta osoba, nářez!
OdpovědětVymazat