Nigella sativa, černucha setá

Při nočním cestování mlžnou vrchovinou mě pořád ještě bolí tváře od bezděčného smíchu, zároveň však už i od toho, jak se mi kdesi pod lícními kostmi hromadí slzy.

Nesplnila jsem slib daný staré ženě v článku o pomerančovém džusu. Tehdy jsem mluvila za ostatní členy party, ačkoliv jsem na to neměla právo.
Nesplnila jsem ani slib daný Zálesákovi. Myslela jsem, že dovedu vyprávět pohádky plašící spánek, teď bych však ze všeho nejraději mlčela a dívala se, jak mlha postupně dusí každý záblesk světla.

„Karel je tak trochu náladový,“ oznámil mi Zálesák, když odemykal auto, a začal mi popisovat, jakou sekvenci činností je třeba provést, aby nás Karel byl ochoten pozvat dál a odvézt do bodu B. Když jsme opustili Prahu a já pozorovala Zálesáka, s jakou precizností a vyrovnaností řídí, konečně jsem pochopila, proč mi jeho přítomnost připadá tak uklidňující.

Vím, že by mohl být mým bezpečným úkrytem, jenomže je zároveň i prostorem, k němuž nikdy nezískám klíče.

---

„Popravdě bych byla raději, kdybys už tu byl,“ napsala jsem Zálesákovi, když jsem zády o turniket sledovala, jak se v okolí začínají shromažďovat osoby od hlavy až k patě zahalené do černé barvy. „Připadám si tu docela nepatřičně. Měla jsem si aspoň nalakovat nehty načerno, nebo tak,“ dodala jsem.
Potom jsem se zabrala do pátrání po ovci s černou hvězdou na hřbetě natolik, že jsem si téměř ani nevšimla, že se Zálesák vynořil u východů vedoucích z metra. V kraťasech a péřové bundě zapadal do davu skalních fanoušků ještě méně než já. Trochu jsem se tomu pousmála, najednou jsem se však cítila o mnoho lépe.
Snědla jsem tvarohový koláček a ukryla si lvy do podšívky kabátu.
A pak už jsme jenom čekali.

Když jsem v tlumených zvucích linoucích se zpoza zavřených dveří rozpoznala Inbetween Days a ze samé radosti začala zběsile máchat rukama, poprvé mě trochu zamrzelo, že s sebou nemám nikoho, s kým bych tuto radost mohla sdílet. Usilovně jsem přemýšlela, proč se ten člověk, který byl za svůj život pouze na koncertě Lucie Bílé, rozhodl, že mě doprovodí, přestože se, stejně jako já, bojí lidí. Na nic jsem však nepřišla.
Možná ale tak nějak tušil, že bez něj bych se sem přijít nejspíš neodvážila.

---

Potom hradby najednou povolily. Ačkoliv moje kapsy nahlas křičely: „Hic sunt leones!“, nikdo si toho nevšímal. Chtěla jsem popadnout Zálesáka za ruku, abychom snáze předběhli valící se dav, ale neodvážila jsem se.
„Nemusíte tak utíkat!“ houkl na nás kdosi.
„Ale musíme!“ chtěla jsem mu odpovědět. Ostatně poslední větší pohyb na mnoho dalších hodin je potřeba si užít.

Následující hodinu a půl jsme strávili ve společnosti dívky, která se pořád pokoušela prodírat se davem tam a zpět, telefonovala v cizích řečech a házela na zem jeden kelímek od piva za druhým, chlapce s brýlemi, jehož jsem nejspíš neopodstatněně podezírala z toho, že se tu před šesti lety chtěl přidat k nám do party, a dvou dam, co velice nahlas probíraly své děti, diety a známé známých známých.
„Ty paní budou nakonec větší zážitek než celý koncert,“ poznamenal Zálesák.
Nabídla jsem mu špunty do uší.

---

Byl to stejný pocit, jako přijít na návštěvu ke svým přátelům. V předsíni nás přivítal muž s poněkud strašidelnými, trhavými pohyby, které ze všeho nejvíce působí jako začátek epileptického záchvatu, od nichž přesto nelze odtrhnout zrak. Když se chopil mikrofonu, neubránila jsem se úsměvu. Slova byla jiná, pocit však důvěrně známý.
Pak se ozvalo několik akordů, které do přívalů syrového zvuku a drásavého křiku elektrických kytar nezapadaly. Věděla jsem, že Zálesák nepochopí, proč mě nečekané zjevení vyděšeného králíčka dojalo téměř k slzám, potřebovala jsem se však o své pocity s někým podělit. Když halu na chvíli zakryla peřina nadýchaného ticha, pokusila jsem se mu to vysvětlit, nejspíš mě ale ani neposlouchal. Najednou vypadal neuvěřitelně vyčerpaně. Dostala jsem sama na sebe vztek, že jsem si s sebou sobecky vzala někoho, pro něhož představuje to, co je pro mě snem, spíše noční můru.

Potom už bílou ovci s černou hvězdou na hřbetě přišla pozdravit černá kytara s bílou hvězdou. Napadlo mě, že pokud snad také plánuje ovládnout svět, má k tomu velice dobře nakročeno.
Nechala jsem se pohltit a hudba konečně zaplašila mé výčitky svědomí. Pokaždé, když jsem se na Zálesáka ohlédla, jsem však pocítila nepříjemné bodnutí u srdce. Nikdy neexistovala žádná šance, že bychom tu dnes mohli být doopravdy spolu, neexistoval totiž ani žádný způsob, jak bych se Zálesákem prožitek dnešního večer mohla sdílet.
Naše světy možná sousedí, prolnout se však nikdy nemohou.

Potom jsme se probudili, ze svých snů i nočních můr. Bylo na čase přesvědčit zdřevěnělé nohy, aby se zase začaly pohybovat.
„Tak co teď?“ zeptal se Zálesák.
Chvíli jsem se mu mlčky dívala do očí.
„Teď asi pojedeme domů,“ řekla jsem.

Pozdravy od staré ženy jsem rozesílala s mnohem méně triumfálním pocitem, než jak jsem to původně plánovala.

---

Brno nás přivítá mlhou, co by se dala krájet, a rozkopanými ulicemi.
„Tak ahoj zítra,“ řeknu, když vystupuji z auta nedaleko místa, které bych měla nazývat svým domovem. „Vlastně dneska.“
„Jo. Ráno bude příšerné,“ odpoví Zálesák.
Pomyslím si, že mě teď nejspíš začne nenávidět.

(Když jsem se tě při cestě popůlnočním autobusem zeptala: „Tak co, už si chceš také adoptovat Roberta Smithe?“, odpověděl jsi: „Ne, to přenechám jiným.“
A v té krátké, upřímné odpovědi byly obsažené snad všechny důvody, proč bych tě mohla milovat, a zároveň všechny důvody, proč tě milovat nesmím.)

Kolem poledne kdosi ukradne kus Slunce; navždy už bude tak trochu tma.