Larix sibirica, modřín sibiřský

Potkali jsme se mezi dveřmi a mluvili o skvrnách od černého čaje, které se nedají vyprat. Zdálo se mi, že se ti ještě nechce odcházet.
"Půjdeš se mnou zítra na procházku?" zeptal ses.
"Samozřejmě," odpověděla jsem a doufala, že ta otázka byla myšlena přesně tak, jak jsem ji pochopila.

---

Automat s plyšáky nás přivítá jako staré známé. Zamávám mu beze strachu a obezřetnosti, přesvědčená o tom, že tohle místo už ke mně navždycky bude přívětivé.
A to je chyba.

Tam, kde bych čekala zimu, je téměř horko, a z míst, kde jsem se plánovala ukrýt před mrazem, vane podivný chlad. Odpolední prezentace vědeckých poznatků musí ustoupit fotbalu, aspoň jednomu poločasu, to je prý kompromis.
Poslouchám vyprávění těch, kdo byli pilnější a měli větší štěstí než já, a místo obvyklého zájmu a nadšení pociťuji čím dál větší otupělost.
Jako bych snad podvědomě tušila, co přijde.

Jakmile písmenka a obrázky konečně přestanou skotačit po bílé zdi a odeberou se k polednímu spánku, dojdu si vyzvednout další dávku kofeinu, abych také neusnula. 
Když se vrátím k ostatním, zjišťuji, že Cassidy, který ví vždycky všechno, který zná tajemství věrnostních kartiček do supermarketu i příčiny kontaminace některých počítačových klávesnic, si právě dobírá Zálesáka kvůli nějaké dívce.
Zálesák se potutelně usmívá - a nebrání se ničemu, co je řečeno.
Nejraději bych hned zase vyskočila od stolu a utekla do sychravého zimního počasí, mám ale pocit, že všechny moje svaly už navždycky zkameněly.

K obědu dostávám jiné jídlo, než jsem si objednala, protože zvednout ruku je nad moje síly.
Nakonec na tom ale ani nezáleží, stejně příliš nevnímám, co jím.
Nejspíš bych si ani nevšimla, kdybych náhodou rozkousala i své vlastní srdce, co mi pod tíhou těch slov spadlo do talíře.

---

Na výlet vyrážíme tentokrát v plném počtu; a je to tak dobře.

Loudáš se jako poslední a snažíš se co nejlépe zachytit jablka pokrytá třpytivou námrazou. Když se k tobě pokusím přiblížit, odpovíš několika slovy a pak mlčíš.
Fotografovaný objekt umisťuješ vždycky do středu.

Já jdu zatím ve svých vlastních stopách a každým svým dalším krokem vymazávám obrysy toho dne, který jsem si v posledním roce tolikrát přehrála ve vzpomínkách. Na každé vyhlídce a u každé odbočky si vybavuji, o čem jsme na tom místě mluvili, a všechna ta slova postupně obaluji do dnešního velkoformátového ticha a házím za sebe přes rameno.
Vím, že musím co nejrychleji z podrážek ošoupat naději, do které jsem tu loni omylem šlápla.

A přesto, když se vrátíme do tepla, ti nabídnu horkou čokoládu z termosky, kterou jsem pro tebe skoro celý den nosila na zádech.
Překvapí mě, že už stihla vychladnout.

---

Sedím na prostředním sedadle, utiskovaná z obou stran, a po tvářích mi tečou slzy.
"Ponúknem ti vreckovku?" zeptá se mě kolegyně.
"Ne, díky, já mám svoje," odpovím, otřu si nos kapesníkem a snažím se nevzlykat příliš nahlas.
O pár vteřin později vykřikne jeden z našich dohlížitelů překvapením nad nečekaným vývojem jakéhosi důležitého utkání. Všichni se lekneme a řeč se pak na dlouho stočí k fotbalu.
Mě však nezajímá, kdo nakonec vyhraje a jestli to bude zasloužené, příliš bolestivě si totiž uvědomuji svou vlastní prohru.

Cokoliv, co v životě dostanu, si ode mě osud dřív nebo později vezme zase zpět.
Zeptá-li se mě někdo, jestli ještě žiju, odpovím, že jsem nejspíš právě začala umírat.