Kvůli záměně podobně znějících vietnamských názvů doručuji kvádr místo válce a při nácviku správného otevírání dveří podle finského instruktážního videa si málem přivodím zlomeninu.
Natírám kocourovi uši zázračnou antidepresivní mastičkou v zoufalé snaze vyvolat v něm zájem aspoň o jeden z deseti předložených vzorků konzerv a přemýšlím nad tím, zda by nebylo vhodné olíznout si prsty.
Třeba bych se pak sama cítila aspoň o trochu lépe.
Cvičím se v jasnovidectví předvídáním trasy budoucích výletů a v zeleném tylovém kloboučku, který by bylo záhodno doplnit světýlky, splácím dluhy vánočnímu vílám.
Dostávám starožitné divadelní kukátko s tajným vzkazem a pak se motám jako špína v kýblu po čtvrti, která není popelník.
Stěhovák, jenž dovede přestěhovat Žižkovskou věž z místa na místo, je velmi dobrý stěhovák, i když na to musí o Štědrém večeru zkonzumovat kouzelného houbového kubu.
To aby nikdo nepoznal, že jsem opět odletěla na tónech koledy do dob, kdy se ze všech slok zpívalo jen "radujme se" a "veselme se".
Sova se topí ve višňovém džemu a maminka si místo müsli sype do jogurtu krmení pro činčily.
A já zatím zachraňuji sbírky nepochopitelných příkladů z telefonní budky před proměnou v dvacetinu hodnoty lahvového piva a poznámkou o karamelové čokoládě vyvolávám nežádoucí nostalgii.
Hvězdy nejspíš obecně potřebují tmu, aby mohly svítit, dokonce i v případě, že se jedná o rostliny.
"Můžeme se cestou podívat na betlém na náměstí," poznamená skutečná organizátorka, která ve správnou chvíli vhodně zatahala za nitky.
"Tam je nějaký betlém?" podiví se dohlížitel Em.
"No jo, to ty vlastně nemůžeš vědět, když žiješ v laboratoři," odpoví ta, co mi darovala likér, který už mi několik let zabírá místo v lednici. "Tak to musíme využít téhle příležitosti a ukázat ti krásy předvánočního města."
Jak vlastně dopadl příběh Hynka a Jarmily, se už nikdy nedozvíme. Jarmila si totiž musí odskočit na toaletu do křoví a zpívat u toho karaoke.
Kočka natírá okna šlehačkou a kvasinkám se z horské dráhy motá hlava, kterou nemají. Začíná se ze mě stávat multifunkční robot - už se umím změnit nejen na robota pipetovacího, nýbrž i na robota kuchyňského.
V přímém přenosu sleduji krmení prasátek masovými tyčinkami a nečekanou sociální interakcí málem zaženu medvěda hibernovat pod rohožku.
Výškové budovy chutnají nejlépe posypané sezamem.
.jpeg)
Když člověk zkusí vyhledat heslo "corona temperature", vyhledávač mu nabídne příznaky nemoci COVID-19.
Nejspíš doopravdy žijeme v temné době, nezbývá-li už ani prostor pro slunce.
Já už také přestávám umět rozlišit kytici růží od virové partikule a v tajících hroudách sněhu občas spatřím ukrytý průměr elektronových denzit.
Neštěstí mého života spočívá v tom, že mezi mé nejhorší strachy patří zároveň to, že budu muset komunikovat s ostatními lidmi, i to, že zůstanu úplně sama.
Zvu si do bytu návštěvu, abych zachránila svou kočku před smrtí vyčerpáním z nadměrného předení, a platím za to preclíky se slaným karamelem, talířem neuleženého cukroví a přenecháním nevyřízeného pokutového lístku.
Mě musí být radost mít za kamarádku; způsobuji jen zlomená srdce a záznamy u policie.
Sněhulák se chystá naočkovat ubohé podchlazené štěně a v rozlehlém krasovém systému vzdychají zdechliny. Kočka, která vždycky vypadala jako koťátko, trénuje nad opeřeným obědem naštvaný pubertální výraz a i ledňáky už přešel smích.
Aspoň že lavičky jsou stále označeny nápisem "lavička" - svět zatím ještě neztratil veškerý řád.
Za drahé peníze odesílám roky shromažďovanou sbírku cenností a po večerech ukrývám hry do vánočních stromků.
Záměrně vytvářím traumata - plazům tím, že je vkládám mezi ozubená kolečka hodinového strojku, a sama sobě dalším kontaktem s třetím člověkem na M.
Dochází mi zásoba komplikovaných metafor, a proto topím své šance na výhru v závějích mrazivé reality.
Nedovede-li se člověk seznamovat jinak než po internetu, měl by prý raději zůstat sám; vztah dvou lidí bez talentu na vztahy je totiž jako dítě z inkubátoru, které nemělo přežít.
Nakazila jsem se chorobou projevující se abnormálně častým nacházením plastových hřebínků a kvůli svému pokročilému alkoholismu si nedovedu ani sednout.
Vyrábím podvyživené panáčky s křehkými kostmi a snažím se je zachránit před omastkem kapajícím ze salámu zavěšeného na stropě.
Role jsou jasně rozdělené - někdo válí těsto a někdo se jednom válí.
Zdají se mi nepřijatelné sny v nesprávný den, nemám však k dispozici kurník, abych jejich význam ověřila.
Dospělost je doba, kdy vědomí, že sníh je studený, zvítězí nad touhou postavit sněhuláka.
Učím se jíst piškoty jako chameleon a s kručením v žaludku sleduji film, v němž se pořád jí.
Dostávám se do potíží proto, že nedostatečně projevuji radost a že úspěchy sděluji pouze mezi řečí. Supi se slétají k mému stolu, jako by tušili, že se dosyta najedí mých dávno mrtvých emocí.
Snažím se identifikovat přízraky minulosti s obličeji zakrytými sádrovými maskami a díky speciální obuvi málem podstoupím elektrolýzu vlastní krve. Musím si dávat pozor na lidi plné energie; berou mým botám smysl života.
I v listopadový mrazivý podvečer venku někdy zpívá slavík.
Dávám si do ucha hrášek, v naději, že mě uchrání před špatnými rozhodnutími, až pozdě si však uvědomím, že mě kdysi nalákal na pizzu s mravenci.
A tak se po předání součástek sama rozpadám šroubek po šroubku, až se proměním v hromadu nepoužitelných sutin.
Stávám se jednou z hlavních příčin nežádoucí mozkovitosti a jen tak tak unikám kouzlu způsobujícímu nutkání tančit po městě s hadříky v ruce.
Potají přebírám tašku s jídlem, které mám zakázáno sníst, a při mytí nádobí s nostalgií vzpomínám na led, kterého jsem se nemusela dotknout.
Brzlíkové týdny nejsou názvem slevové akce v Lidlu, nýbrž způsobem, jak postupně zlikvidovat nervová zakončení v mých prstech.
Po večerech dostávám záhadné telefonáty z budoucnosti a trefuji plže do hlavy salátem. Vypůjčeným přístrojem proměřuji nebezpečnost temného krystalu a na dálku přeji úspěch tajné operaci kuchyňská linka.
Ve vlaku se zpřeházenými vagóny plánuji ze strachu z policie, dětí a davů zmatených spolucestujících zalézt pod sedadlo, tam bych však byla na dosah tlamy vrčícího psiska.
Kolín se ani trochu nesnaží, abych ho měla ráda.
Svatý Martin tentokrát
přinesl sníh
z aquafaby.
Lívance s citrónovým krémem a borůvkami jediným bodnutím příborového nože vraždí mé úmysly týkající se přátelství s mým alternativním já a náhodná setkání v potemnělých uličkách zase mou naději v plán B.
V průběhu dne se tak měním z jednorožce na třešničku a zpět a připravuji toulavé kočičky o většinu nashromážděných hraček.
Možná ze všeho nejtěžší bude opustit svůj pondělní smajlíkový budík.
Prohrávám hry, přestože si mohu sama zvolit karty, a obsluze ve své oblíbené kavárně diagnostikuji zánět dásní a ušní svrab.
Místo drahokamů sbírám barevné kamínky vhodné maximálně pod substrát do květináče a kouzlem přivolávám hrnečku vař připravující nekonečné množství horké čokolády.
Ty největší poklady se totiž občas najdou teprve po návratu domů.
Kvůli tomu, jenž mě zachraňuje před popáleninami od ledu, se dostávám na čím dál tenčí led.
"Když jsem dělala pohovor," vyprávím a ječící mixér mi vytrhává slova z úst, "řekli mi, že budu pěstovat kvasinky. Na to jsem se těšila, protože v kvasinkovém inkubátoru to voní, jako když přijdeš ráno do pekárny, kde do regálu zrovna skládají čerstvě upečené kynuté koláče."
Místo pečení však připravuji jahodové koktejly pro upíry vegetariány a k tomu potřebuji mít po svém boku někoho, kdo se nebojí mlátit kolem sebe kladivem.
Nakonec se netřesu jen z chladu, nýbrž i z předávkování čokoládou, kterou bych si měla odpustit.
Až do večera budou mé vlasy vypovídat o tom, že jsem vrah.
Mám-li naplánovat trasu, vždycky zvolím cestu po té straně řeky, kde je nevlídno a chladno. Možná je to však způsobeno jen podvědomou touhou po důvodu, proč si nechat zahřívat ruce.
Záhada divného člověka byla objasněna, pokoj mi však stejně popřán nebyl.
Brsleny vzplály dvoubarevným plamenem, tak jako každý podzim.
Když je mi smutno, občas na ně zavolám. Několikrát za sebou vyslovím Euonymus europaeus; zní to konejšivě, jako když mírné vlnky rozhoupou loďku, jako když si dítě malé dítě zvesela poskočí, jako když máte plnou pusu sladkých želé bonbónů, ale potřebujete promluvit. Několikrát za sebou vyslovím to jméno - a pak zmlknu, neboť stará zaříkadla na mě dávno nefungují.
Opět chodím v kruzích. Jen poznávat rostliny už nedovedu.
Vyvedl jsi mě na kopec a dával při tom pozor, abys neprobudil kusy polystyrénu, spící kolem cesty. Byl sis totiž dobře vědom toho, že je kolem nich třeba našlapovat obzvlášť opatrně, aby neprocitly a nezačaly nesnesitelně křičet.
Na ceduli bylo pořád jaro, ale nám se do tváří zakusoval studený vítr a pod nohama křupala seschlá vtělení pomíjivosti, důkazy toho, že jsme přišli pozdě.
Pod stromem, v jehož větvích rostli místo plodů sněhobílí andělé, jsme našli srdce, příliš těžké na to, aby se rozletělo za svými sny. Chtěla jsem mu pomoci, vyhodit ho vysoko k obloze, tak jako rorýse, který spadl na zem, už však zapustilo kořeny. A tak jsem utekla polem plným lopuchů, daleko za alej smutku, jen abych si mohla pochutnat na sýrové planetě s hlubokými krátery a zavzpomínat na hodiny filosofie.
Nad lesíkem se skleněnými skalami vychrlil zelený sádrový drak z tlamy obláček hliněného kouře, co voněl jako termální prameny, jako dětství pod horami. Nechal jsi nás zamknout na zahradě kostela, a tak jsme museli třikrát oběhnout věž proti směru hodinových ručiček, než jsme konečně uprchli otevřenými dveřmi.
Důchodci ve křoví posvačili brambůrky, určitě netušili, že právě zabraňují zvýšení hladiny říčky, která je ve skutečnosti potokem. U mlýnského rybníka jsi úplnou náhodou zachránil slepici před proměnou v součást vývaru. Nebyl jsi na sebe ani trochu hrdý, jen jsi začal pochybovat o svém postřehu.
Všechny dárky jsem poztrácela cestou.
Je totiž podzim - a jaro už možná nikdy nepřijde.
Z čirého zoufalství dávám druhou šanci místnosti hrůzy a místo zasychající krve objevuji jen moly hodující na vypelichané srsti; do jisté míry se to dá považovat za posun k lepšímu.
Ráno se budím s váhou menšího slona na hrudi a při práci nevědomky používám neslušná slova.
Potřebovala bych uklidit a uklidnit.
Zálesák nabízí výměnu živné půdy pro bakterie za odpověď na dvě otázky.
"Technické otázky," dodává.
"Když jsou technické, tak to beru," odpovím.
Důležité je naučit se, že všechno má svou cenu; ne každou cenu je však někdo ochoten zaplatit.
S kolegy vedeme depresivní rozhovory v prostoru prodchnutém vůní neviditelného zmoklého psa a popíjíme u toho balzám na nervy, kterého nám již bylo třeba. Nad sigmoidními křivkami držíme černou hodinku a ometáme prach z produktů experimentu s kancelářskou přípravou rozinek.
Výrok, že už někdo tlačí článek nutně nemusí znamenat, že se nakazil tasemnicí.
Nejspíš už nastal čas vyhodit nostalgické kaštany, nostalgické vlašské ořechy mi však v kapsách kabátu vydrží ještě několik sezón.
Pravděpodobně.
I z baby sharka se totiž jednou může stát hakárl.
To je potřeba mít na paměti.
Přemýšlím nad neexistujícími básněmi o kostech slepýšů a papírových medvědech s balónky, k tomu, abych si opsala cizí báseň o ledovci, se však odhodlat nedokážu. V noci sním o zatopených laboratořích a plavbě po řece v miniaturním cirkusovém stanu a na cestu do práce znovu obouvám chrastící boty s kamením v podrážce. Imaginární lístečky se vzkazy mě nutí pochybovat o mé příčetnosti a fakt, že při biochemické přednášce znám správnou odpověď pouze na otázku týkající se klasické literatury, zase o mé volbě studijního oboru.
Hyper-cirkusu-émie znamená zvýšenou hladinu cirkusu v krvi.
Místo mouky a těstovin došel v obchodech kardamom.
Nejspíš už lidé pochopili, že pro přežití pandemie je nezbytné udělat si dostatečnou zásobu skořicových šneků.
Existují příběhy, které je nutné odvyprávět na jedno nadechnutí. Je však potřeba ujistit se, že vás ještě vůbec někdo poslouchá. Jinak totiž hrozí, že vám nikdo neposkytne první pomoc v případě, že si vyberete komplikovanější formulaci, než na kterou vám stačí síly.
Podzim zapříčinil znovuobjevení sáčku se sladkou paprikou a uzavření pětiletého cyklu zase návrat slunečních paprsků, které měly dávno vyhasnout.
V dobré zprávy není možno doufat, snad tedy svitne naděje aspoň těm ne tak špatným.
Strčila jsem hlavu do mixéru, a proto hrozí, že mě sbalí nějaký fyzikální alfasamec. Vtipy o učitelce zpěvu se se mnou nejspíš potáhnou tak dlouho, až nakonec rozhodnu naučit zpívat.
Mám v dlani vepsané číslo 700 a s myšlenkami na to, zda by se vyšetřovatelé touto poznámkou zabývali, kdyby dnes našli moje tělo, rezignovaně zamražuji poslední zbytky naděje. Nejsou v ní larvy, ba ani krevetky, nýbrž klubka hadů, která se nikdy nepodaří rozmotat.
A v sídle organizace, do níž bych zapadla svým mentálním věkem, jsem přinucena ukázat úsměv, který bych si přála raději skrýt, a bedlivě zkoumám mechanismus měření času pomocí koček.
Tentokrát na mě venku nikdo nečeká.
Den skořicových šneků slavím přípravou patřičného dezertu, jehož jediné sousto může člověka odeslat na pohotovost, a ve ztichlém světě neobratně lovím své myšlenky elektrickou plácačkou na mouchy. Pásek o šířce pouhé dva milimetry může být někdy symbolem začátku konce.
Kvůli své touze stát se jiným člověkem podstupuji zákrok, který šokuje i paní na recepci. Přestože mám najednou o dva a půl roku vzpomínek lehčí hlavu, minulosti se nevzdávám tak snadno. Znovu si své vlasy nesu domů v pytli na odpadky.
Z lásky k tradicím odmítám snídat hrušky, na které jsem se celý týden těšila, a cestou domů z filmu o bolesti, kterou nelze vypnout, zobu Ibalginy.
V blízkosti nefotogenických sutin pocházejících z fotogenických budov si nechávám testovat pokožku hlavy na přítomnost mazu a lupů a vzpomínám na zásnuby TV stolků.
Zmrzlina z muchovníku nechutná, jako by byla plná much, nýbrž jako by byla vyrobena z kartonu.
Zálesák se vrátil. Vystoupil z Klubu podivných papučí, oči pod hustým obočím mu však jiskří stále stejně.
A mně se třesou ruce ze zcela směsných a nepřijatelných důvodů; do jisté míry to však lze považovat za nečekaně dobrou zprávu.
Nejspíš bych se měla poohlédnout po knize "Podívej, jak rostu - Králík", mohla by se mi hodit k sebeobraně.
Součástí tradičního slováckého kroje je plyšová hlava jednorožce a na programu hodové zábavy nesmí chybět hity Michala Davida. A když má člověk štěstí, může u archeologických vykopávek najít řetěz, který tam ztratila punková nutrie na útěku před medvídkem Úp.
Učíme se rozpoznávat ovůcko pomocí koláže poskládané z akčních položek několika vybraných supermarketů a uprostřed šnečí kolonie krademe panu myslivci hřebíky. V obchodě pak vykřikuji podivné věci o konzumaci sladkostí, jen abych vzápětí připravila várku Schrödingerových skořicových šneků, na které se člověk nesmí podívat, aby nezmizeli.
Mračňák Theophrastův má listy hebké jako kousky sametu, vracet se kvůli nim několik stovek metrů se však nevyplatí.
Nedaleko od sudu Diogenova jsem svědkem výměny tajemství formy na hostie za znalost pravé podstaty vorvaního penisu a v zahradě, v níž tančí světlušky minulosti, obdivuji miniaturní chocholky pavích kuřátek.
Pod vedením samozvaného zachránce světa, který má pod kabátem ukrytou pistoli, si taháme sirky.
Pokud by si někdo z nás měl vytáhnout tu nejkratší, měla bych to být bez pochyby já.
Prvočísla nemusí vždycky nosit štěstí; to bych si měla jednou provždy zapamatovat.
Na setkání kmene, k němuž nenáležím, si hraji na součást živého plotu, a lekám se i jezevčíků, nejspíš proto, že jsem jezevec, který nejvíce touží po tom, aby mohl rychle zalézt do nory.
Opět jsem dospěla do bodu, kdy mi skutečnost, že mám dlouhé vlasy, připadá jako pokrytectví, už však vím, že návštěva kadeřnictví žádný problém nevyřeší.
Láska téměř zhasla, nakonec však dohořela jako poslední.
Mrzačím symbolické pokojové rostliny a studuji recepty na přípravu korejských sladkostí z borového pylu.
Skutečnost, že člověk nemá kamarády, s nimiž by mohl měnit Pokémony, může vést až k zánětu slinivky.
Les se nečekaně rychle přeskupuje, kost však stále leží na svém místě. Druh houbových červů, který obchází sedm písmen, působí značné obtíže, zvláště překladateli, jenž nikdy nebyl na houbách.
Během pouti za zchátralými mlýny jsem na minutu neoprávněně vnikla na cizí pozemek.
Nezbývá mi než doufat, že nedopadnu jako pán, kterému před bezpečnostní kamerou neustále padaly kalhoty, případně že mi aspoň někdo do vězení přinese pilník a fotografie kočiček.
Mám nařízený klidový režim, přesto však musím většinu odpoledne předstírat, že jsem paní, která si vyrazila do lesa na houby a potkala ducha, co na ni zaútočil shnilými kaštany a loňským listím. Duch je zjevně příliš mladý a své řemeslo se teprve učí; ještě netuší, že nejefektivnější je útočit loňskými sněhy.
Filosofka se zamkla ve vysoké věži a jedno z jejích dětí spolklo klíč. Jednou za čas, mezi žonglováním s barevnými kamínky a přeměňováním předmětů denní potřeby v improvizovaná kousátka, vypouští z okna papírové vlaštovky s hustě popsanými křídly, to aby se nemohly rozplynout vysoko v oblacích.
"Takhle je to pořád," říká trochu posmutněle, trochu rezignovaně.
A já jen mlčky pokývám hlavou, neboť jsem kdysi zameškala úplně první hodinu filosofie. Nikdy jsem se tak nedozvěděla, co je to vlastně moudrost.
Nejlepším způsobem, jak zahnat ducha, je prý vysmrkat se do něj.
Červených kraťasů by však byla dozajista škoda.
Když spícího člověka svědí nos, nejspíš nad ním právě stojí tapír a pojídá jeho sny. Není se čemu divit, že já každou chvíli kýchám ze spaní.
Počítala jsem s tím, že vlakem pojedu sama, a proto jsem si do batohu přibalila knihu, deník a časopis. Nakonec však přišel vhod pouze článek o tom, jak lze v bytě ukrýt různé věci, případně celou místnost; už v něm však chyběly způsoby, jak odhalit to, co je skryté. Za okny se míhala sklizená pole a v hlavě spousta myšlenek, které nemají šanci dozrát ani napřesrok, natož do zimy.
Navečeřeli jsme se na ostrově. Usadili jsme se na jediné volné lavičce, na jediném místě na mapě, které ještě nebylo obsazeno žádnou vzpomínkou. Smála jsem se do zbytku jablečného závinu a přemýšlela nad tím, jak je hezké zase jednou s někým mluvit.
Pak přišla chvíle, na kterou jsme čekali. Pět mohutných dubů bylo konečně přesazeno do svého přirozeného prostředí, a tak se v jejich větvích urodilo ještě víc radosti než obvykle. A všichni kolem lačně česali tu radost, jako by tušili, že jde o jednu z mála možností udělat si zásoby na dlouhou, nepříjemnou zimu.
"To je hrozné, kolik je tu lidí," řekla jsem a přikrčila se za hradbou respirátoru.
"Tak si představuj, že jsou to stromy," odvětil ten, který by tam se mnou správně neměl být.
"A který strom jsi ty?"
"Topol."
"Filip, nebo Jáchym?"
"Cože? To nevím, to na mě nezkoušej, já jsem technik."
Některé stromy prostě zakořenily příliš daleko od sebe, některé propasti jednoduše nelze překonat. A nejspíš je to tak správně.
"To bylo až moc uspěchané loučení... A já se tak těšil na noční Prahu!"
Ze slaných roztoků rostou miniaturní mobilní telefony i s anténkou a sněžní levharti skládají symfonie pro své kožíšky.
Škrábu přes plot tapíra na olysalém hřbetě a svým fotoaparátem odvádím pozornost od sněhobílých kočičích tlap. Za ušetřených patnáct minut platím svými novými slunečními brýlemi.
V kraji, kde drastickým způsobem zbavují studenty nutkání lenošit, dělám ostudu nevhodně hlasitými dotazy na další cestu a pak se už neodvážím zaznamenat do nádoby, jež není součástí zeměskrýšování, že zingeron je synonymem pro vanilylaceton.
Kvůli nedostatku hub bude nutné zvážit přípravu kulajdy ze slepýšů.
Rány v betonové kůži náměstí se začínají pozvolna zacelovat, jiné šrámy se však hojí mnohem pomaleji. Severské naděje zhasly, nastává polární noc.
Žiji sama v prázdném městě, kde jsem jen já, přízraky a lidé, kteří se mě netýkají. Jsou jako figurky v počítačové hře, s nímž se nedá zahájit hovor.
Pořád ve mně rezonuje pocit, že bych se chtěla vrátit domů.
Jen si už nejsem jistá, kde to doma vlastně je.
Nešikovnost mých prstů mě mění v kov ze skupiny lantanoidů a druh dubu, na který si nelze vzpomenout. Medvěd opouští brloh špatnou tlapou a poškrábaný film nasazuje andílkům bramborovou hlavu.
Správná podzimní deprese musí začít už na konci srpna.
V krámku pana Kodaka nemají filmy do fotoaparátu ani výrobky z ježčí kůže, zato spoustu krabic se starými novinami a dalším, neidentifikovatelným obsahem. Nemocnice V háji má buď velmi nešťastný název, nebo jde o místo, kam se člověk doopravdy nechce dostat.
Pod splavem rotuje vodou nasáklý, zšedlý bochník chleba a po zábradlí šplhá kýčovitá sádrová kočka v nadživotní velikosti.
Z Ledče nad Sázavou vane podobná atmosféra odevzdané beznaděje jako z Ratají, tentokrát však s sebou nemám nikoho, kdo by mi jí pomáhal čelit.
Vaříme bagrovou polévku z mrkve, trávy a porouchaného autíčka a pod oblouky z plexiskla číháme na ozvěnu. Pronikavý zvuk zvonkohry vytváří pod lícní kostí úplně stejný pocit jako kousnutí do citronu.
"Mám nad tebou roztáhnout deštník?"
"Asi ani ne."
"A mám nad tebou zlomit hůl?"
Občas mi připadá, že jsem byla jakýmsi šprýmařem odeslána na dobírku.
Peču šmoulové muffiny z ocelově šedého těsta a při každé jízdě výtahem jsem nucena zakrývat si čelo.
Chystám se odjet na týdenní párty plnou diskokoulí, třpytek a pomalovaných obličejů. Jestliže někdo plánuje jít na maškarní bál za chleba, aby se mohl namazat, já bych nejspíš měla jít za vejce, abych se mohla ztratit.
Zjišťuji, jak dlouho trvá let do Ameriky, výjimečně však přitom nemyslím na pás blankytné oblohy nad širým mořem, nýbrž na šifru ukrytou v nesrozumitelném slově.
Dávno už totiž vím, že vzdálenost mezi dvěma lidmi se nepočítá na kilometry.
Na pohyblivých lavičkách nasloucháme objevům žárovičkového nebe, zvuk se však tříští, asi že se obloha otáčí proti běhu světa. Na pouti za černo-zelenou knihou obejdu náměstí třikrát dokola, bez použití slov však cesta ke slovům zůstává zatarasena svazky kabelů a mluvícími krabicemi.
Metaforická Velká říjnová socialistická revoluce málem zavdá příčinu k rozchodu, naštěstí se však jedná jen o drobné nedorozumění způsobené nesprávným určením autora myšlenky, že někteří musí makat, aby se ostatní mohli mít dobře.
Pod barevnými praporky plýtvám svou půlhodinou určenou k tomu, abych si udělala jasno v hlavě. Hlavní hvězda večera však mluví příliš tiše, a tak není vhodné vyrušovat.
Prakticky perfektní lidé by si zásadně neměli propouštět své city.
Nechávám si doručit lichou botu výměnou za porci oběda z japonského fast foodu a sháním chemikálie potřebné k popravě rostlin. Zvečera pak překládám do angličtiny refrén písničky ve znění "Celej toust mi sežral chroust, teď mám hlad, nemám co žrát.", jenom abych mohla odmítnout pozvání na pivo od člověka, jenž mi znovu vnukl myšlenku na klubíčka vlny a pletací jehlice.
Některé emocionální smyčky jsou jako drogová závislost. Stačí naprosto zanedbatelný podnět a člověk do toho spadne znovu, nehledě na to, kolik času uplynulo od rozhodnutí s nimi definitivně skoncovat.
Za doprovodu tónů varhan se pokouším zaplašit smutek vyhledáváním dlaždic pocházejících ze stejného kusu mramoru a pokušení skočit z věže zaháním nuceným poslechem hlučného odbíjení zvonů.
Ač už prý martensky dávno nejsou cool, opět si jimi šlapu po hlavě.
Neuváženou reklamou na lidi jsem sama sobě zlomila srdce.
Pokud se člověk snaží stát kočkou, měl by prý začít shazovat věci ze stolu, sedat si na ostatní, když se snaží pracovat, případně na ně číhat za dveřmi.
Nejsem si však jistá, jestli to není jen způsob, jak se dostat do útulku jménem Bohnice.
Testuji poživatelnost jedenáct let starých sušených hub a z nostalgických pohnutek fotografuji grafy zobrazující složení dřevin v lesoparku. Pod výstavkou předmětů, jež zapříčinily zlomeninu, vyhledávám neexistující zlato z rodinných legend a na mističkou mandlových sušenek řeším záhadu pohybujících se nakreslených nudlí.
Park s jezírkem plným želv je dostatečným důvodem, aby se mi opět začalo stýskat po Praze.
Stojím s obrovským nožem nad dortem a říkám: "Zemřeš."
Mohlo by se zdát, že se právě chystám někoho ohrožovat, to jsem však udělala už o den dříve, když jsem do zákusku přidala nebezpečné množství bílého prášku.
Místo toho, aby mi lidé platili suroviny na pečení dortu, měla bych spíš já jim přispět na inzulín.
Protože jsem už zapomněla pořadí reakcí v citrátovém cyklu, uklidňuji se opakováním latinských názvů rostlin, abych odpoutala svou pozornost od pocitu, že se topím.
Informace, že náš vesmír má možná tvar obřího donutu, by klidně mohla být lékem na všechny palčivé problémy lidstva. Všechny by se totiž rázem vyřešily, kdyby si náš vesmír jednou ráno dal někdo k snídani.
Na periferii za pivovarem je pusto a z rokle táhne chlad. Když vystupujeme z tramvaje, lidé se na nás dívají se soucitnou shovívavostí.
"Kde bydlíš?" zeptám se. Hastrman v odpověď zamumlá cosi nesrozumitelného. Děvčátko z hor však naštěstí ví, kudy k domovu.
Parkem postupujeme pomalu, jako bychom museli mačetou prosekávat neproniknutelnou džungli tmy. Jeden z černých šlahounů se Hastrmanovi ovine kolem kotníků.
"Je mi najednou nějak divně od srdce," slyším ještě, než se Hastrman svalí na chodník.
Ani jeden z nás se chvíli nepohne; na malý okamžik musíme připomínat nějaké podivné sousoší. Ze strnulosti mě probere až štěkající černý pes.
Když se mi ani po usilovném boji nedaří Hastrmana vyprostit z lián bezvědomí, oznámím: "Volám záchranku." Stále si totiž nejsem úplně jistá, jestli to není jen nějaká další hra.
Vylovím z kabelky telefon. Zabere to téměř jako zázračná medicína; pouhé vytočení čísla tísňového volání zjevně občas stačí ke vzkříšení člověka z mrtvých.
"Víš, jak jsi mě vyděsil?" vykřiknu. Z mého hlasu se ozývá hysterie silněji, než bych chtěla.
"Mně je fakt zle. Proč tu na mě křičíš?" opáčí Hastrman.
Možná proto, žes očkování zapil dvěma litry vína a já kvůli tomu skončila uprostřed noci hodinu a půl od domova. Možná proto, že mám stále v živé paměti, jak jsem tě držela v náručí, zatímco jsi kašlal krev. Možná proto, že musím přihlížet tomu, jak se člověk, kterého mám ráda, postupně upíjí k smrti.
Jakmile otevřeme dveře bytu, do nosu mě udeří čpavý zápach kočičí moči protkaný nitkami cigaretového kouře. Okamžitě si vzpomenu na koupelnu bytu se slovníkovými stěnami, na mátový šampon, na ledovou vodu, na to, jak jsem tam v noci opatrně bosýma nohama našlapovala na podlahu.
Hastrman sérií zautomatizovaných pohybů doplní do misek granule a pak se svalí na pohovku. Chystám se nepozorovaně vyplížit ze dveří, sotva však vezmu za kliku, zaslechnu z kuchyně slabé volání.
"Sofie?" ptá se Hastrman. "Uděláš mi čaj?"
Jenomže Sofie si právě hraje s ohněm v cizí zemi a já se v setmělém bytě orientuji mnohem hůř než její slepá kočka.
"Sofie tu není," řeknu. "Jsem tu jenom já."
Hastrman se na mě dezorientovaně, vyděšeně podívá. "Cože? Frau? Jak ses sem dostala?"
----
Když jsem utíkala po mostě, mrholilo. Déšť mi navlékal na vlasy drobné třpytivé korálky a rozptýlil v ulicích vůni čerstvě vyvařených utěrek. V ústrety mi vyběhl velký černý pes, tak jako pokaždé. Dokázala jsem neucuknout.
Usadili jsme se na zlomené vrbě na samé špičce ostrova, s vínem, hudbou a výhledem na večerní město. Hastrman se několikrát potopil do davu lidí proudícího k jednomu z nejkouzelnějších míst a zase se z něj vynořil, Děvčátko z hor zvesela prohánělo nutrie.
Když mezi zlatavými stébly trávy zasvítila cigareta, svět se začal houpat, nejdřív jemně, jako když si vlny za loďkou pohrávají s listem na hladině, potom zprudka, jako když se točí voda pod splavem, a já jsem řekla nevím, jestli odsud dokážu slézt, a Hastrman odvětil dolů můžeš vždycky spadnout. To mám za to, že jsem tě chtěla zachránit před něčím, co započalo ještě dřív, než jsem vystoupila na nábřeží, jehož název pokaždé spletu, pomyslela jsem si, položila Hastrmanovi ruku na čelo, a držela ji tam tak dlouho, až se mi rtuť z konečků prstů rozeběhla do celého těla. Takže v té zprávě o třiceti devíti stupních nejspíš nepřeháněl, napadlo mě, tahle jediná věc jistojistě nebyla součástí divadelního představení, leda že se do své role vžil natolik, že by předem snědl celou krabičku školních kříd. Pod mostem mě cosi zašimralo v nose a já si vzpomněla na Ofélii a taky na rozhovor o smrcích, jejichž fotografie se odkrývá po jednotlivých částech, o koutcích úst směřujících k zemi a o mlynařících dlouhoocasých, kteří mají bříško stejné barvy, jakou má mléčná pěna na cappuccinu. Šli jsme ruku v ruce nočním městem a bylo to jako v nějakém artovém filmu s úchvatným soundtrackem, naše kroky se staly součástí hudby a naše stíny se vsakovaly do puklin v betonu, odtékaly do daleka strouhami tramvajových kolejí a mísily se s vodou řeky, která odnese všechno, a já si všimla, jak hrubé má Hastrman dlaně, něco takového si nepamatuji, pomyslela jsem si, ale nejspíš je to proto, že vyměnil psaní za stěhování praček a pohovek a pián a krabic s tajemným obsahem; šli jsme stále rovně, přes kovové lávky, přes hromady kamení, kolem bílých paravanů polepených červenými výstražnými značkami. Sedej, řekl Hastrman a já poskládala svoje tělo do kolečka na sutiny a nevěděla, jestli ty trosky ještě někdy někdo sestaví, ale zídku jsem stejně nedovedla přeskočit, ze strachu, abych se nepolámala, a proto jsem se musela proměnit v list papíru, který lze protáhnout mezi dvěma pláty vlnitého plechu. Určitě jsme právě spáchali nějaký přestupek, řekla jsem, určitě si nás natočili, jak tančíme mezi výkopy na náměstí Václava Havla, a starobylé, vznešené budovy všude kolem na nás dozajista nebudou shlížet shovívavě, už ze své podstaty nemohou mít pro pohyb pochopení, ale Hastrman se na mě jen podíval, jako že se moc bojím, znovu mě uchopil za ruku a vedl mě dál podél řeky a naše kroky musely připomínat chůzi někoho, kdo si na chodníku vybírá jen dlažební kostky určité barvy. Pak se Hastrman najednou skutálel do jedné z vietnamských večerek na nábřeží, aby se o chvíli později vynořil se dvěma ananasovými cidery, oba je otevřel a podal mi je do ruky, já už nechci, smála jsem se, ale stejně jsem si jednou, dvakrát lokla, a jak jsem se tak smála se dvěma cidery v rukou, Hastrman mě vyfotil, a já jsem řekla, no to je vážně hezké, z tohohle večera mám jen dvě fotky a na každé držím lahev alkoholu, sotva jsem však domluvila, zpozorovala jsem, že houpání téměř ustalo, jenomže poslední z vln se rozhodla potopit prvního, na koho narazí, nevím, co se to děje, poznamenal Hastrman, takhle divně jsem se už dlouho necítil, a mě napadlo, že to přeci není možné, že Hastrman není někdo, kdo by se mohl jen tak utopit, ale i tak se mi trochu sevřelo srdce a věděla jsem, že teď už ho nemohu nechat samotného napospas lidožravé housence, protože není jisté, že by se ještě dovedl prořezat z jejích útrob ven, a že atmosféra vlastně ani nepřeje tomu, aby se o lidožravých housenkách žertovalo.
A tak jsme se nechali spolknout spolu a lavičce po nás zůstaly sedět dva sotva otevřené cidery, jako němí svědci toho, jak se poslední vlna roztříštila o břeh a zanechala po sobě jen černou hladinu půlnočního města.
Macarát je za studena luhovaný čaj a v zámeckém parku číhají lapkové.
Se želvou v batohu trhám borůvky a platím za dobré jídlo vlastní krví. Vydry skáčou jako delfíni. Člověk najde moře i v Čechách, ani nemusí jezdit do ciziny.
Za tmy jsem vyhlédla z okna. Mezi stromy jsem spatřila jakési mihotavé pohyblivé světýlko. Pomyslela jsem na všemožné bludičky a lesní skřítky - a on to byl nakonec pouze pes se svítícím obojkem. Byl to velice smutný střet s realitou.
Budu nucena volit mezi cestou přes Telč a cestou přes Veselí nad Lužnicí.
Tohle léto mě tedy nešetří.
Křenom je genom křenu, iChasa chasa od firmy Apple a kopohon paralelní kooperativní pohon. Chrtovi kamarádi jsou dozajista tapíři, neboť přináší speciální bodový bonus.
Marsmeloun se dovalil na Kraví horu a davy lidí se valí za ním. Strach a hrůza jsou veliké jen několik centimetrů, daly by se bez problémů zašlápnout.
To bych si měla zapamatovat.
Snídaně na mém talíři se tváří kysele, i když je složená ze samých sladkých věcí, a také omítka na zdi u okna se začíná nebezpečně šklebit. Svět ode dneška bude namodralý, jako by byl složený ze samých fotografií pořízených na expirovaný kinofilm.
Nabízím opravu rozbité kočičky za opravu rozbitého telefonu. Nemohu však zaručit, že při špatné manipulaci poté nebude například měnit barvu srsti.
Žlutá kosmická páska ochotně obaluje chlupaté satelity s nepravidelnou oběžnou dráhou i kontakty, kterým zbrklost téměř zlomila vaz.
Můj telefon se zjevně nemůže rozhodnout, jestli mám mít mimořádnou smůlu nebo mimořádné štěstí.
Maminka na základně u ježků očekává na rozkazy z vesmíru, které se nejspíš budou týkat nákupu dalších zvířat, a zvesela si bliká kontrolkami na čele.
Záhada tajemné poznámky "Metabolismus laktózy A nebyla dostupná" zůstane nejspíš nerozluštěna.
Kvůli nekompromisnímu zákazu úzkostného kontrolování platíme za jednu sdílenou skleničku vína na vinici dalšími dvanácti kilometry chůze. Až budu chtít jednou někoho mučit, budu ho několik dní v kuse krmit navlhlým špenátovým koláčem.
Nejlepší pomstou za ledové kostky je připomenout mi pečení muffinů ve skříni, když se pokouším napít.
Ani vydatná porce cukru z palačinky s čokoládou a tvarohem nedovede rozpustit hořkost pocházející z několika tónů a slov vyslechnutých v obchůdku s bylinkami.
Do bytu mi spadl nepořádkový asteroid, který zvyšuje produkci nepořádku o 1000 a navíc snižuje produkci energie o 10, proto už na balení na výlet nezbývá žádná.
Na půli cesty mezi trnovým polem a polem plným slunečnic přemýšlím o minulosti, která se nestala, a v domovině užovek naříkám nad nenávistnými komentáři ke svým krajanům.
"Ten, kdo z páru usne jako první," řeknu, "vždycky toho druhého tak trochu opouští."
"Hm," zamumláš.
Ještě dlouhou chvíli počítám dřevěná prkna na stropě.
Balím umělohmotné čokoládové dortíky z IKEA do nových třpytivých obalů a nabízím poukazy na sledování ohňostroje z toho nejlepšího místa ve městě.
Když se ptám: "Uvaříme si k obědu kulajdu?", už si také téměř nevzpomenu na tu, která byla na jídelníčku v menze několik měsíců v kuse.
Na pódium obehnané chodbou s básněmi svítí měsíc. Myslím na pavlače a mikrofon s rozpadajícím se molitanem. Zpoza hudby znovu vykukuje zoufalství sychravých večerů, kdy člověk nemůže dělat to, co chce, ale pouze to, co smí.
A já si marně vzpomínám
na to, co jsem kdysi chtěl.
Možná nic tak zvláštního,
ale tohle teda ne...
Těsto podivné konzistence funguje jako křišťálová koule, lze z něho vyčíst průběh exkurze do labyrintu plného zlatých čtverců a lepivých ploch.
Všechna písmena teď vypadají jako uplakané oči s řasami zvýrazněnými řasenkou.
"Vážně se divím tomu, že tak toužíš napsat knihu. Vždyť knih už je na světě plno a nikdo je nečte."
Snad by se mi mělo ulevit, když umím pouze kupovat prázdné sešity a jen si představovat, co do nich napíšu. Jen nemám ráda, když někdo špendlíkem propichuje mé vzdušné zámky, tuze se totiž bojím hlasitých ran.
Pokouším se dostat k cíli několika různými cestami, pokaždé však narážím na nepřekonatelnou překážku. Přála bych si, abych byla schopná vložit tolik úsilí, jako dovedu věnovat vědě imaginárního světa, i do svých opravdových výzkumných úkolů.
Časně zrána děsím chlapce čekajícího na autobusové zastávce nenadálým výkřikem "Tak druhý pokus!" a sebe sama zase představou, že jsem se ocitla v časové smyčce, v níž se nelze setkat s upíry.
Vyhrožování plešatostí je někdy účinnější než konejšení.
Stávám se malým expresním systémem pro virový protein a zakouším tak to, co sama neustále dělám buňkám.
Jen doufám, že z toho taky neoteču a neprasknu.
Zdravotníci jsou kyborgové spolupracující s těmi, kdo nám tají, že Země je placatá, a děti začínají krvácet z nosu poté, co je hlídají očkované babičky.
Není nad to se místo odpočinku utápět v konspirační žumpě.
Objevila jsem článek s názvem Jak se zbavit hořkosti.
Škoda jen, že se týkal přípravy chřestu.
Sklizené pole s balíky slámy
z dálky vypadá
jak zlatavý svetr
s bambulkami.
Zdupat trs jetele obsahující čtyřlístky znamená šlapat si po štěstí.
Typ tramvaje, kterému jsem celý život říkala nová tramvaj, odchází do důchodu. Najednou si připadám velice stará.
"Kdybys byl slavná osobnost a měl propagovat nějaký produkt, co by to bylo?"
"Panthenol."
Nedostatečné nanesení opalovacího krému prý budu splácet několik měsíců.
Do kuchyně dopadl čpavkový asteroid, kráter však nikdy nebyl objeven. Jednalo se totiž o halucinaci způsobenou kvasícím bezovým květem.
Těsto na vafle má pištivou charakteristiku, za jeho zvukový projev by se nemusel stydět ani zkušený hejkal.
Když člověk může ošklivě zmoknout, může také zmoknout krásně, boty však ten rozdíl nevnímají. Ještě, že se planety prodávají zabalené do ochranné fólie.
.
Pecka z manga vypadá jako mlž vylézající ze své ulity a deštníky se samy nepozorovaně přesouvají z batohu do batohu. Aktivace módu pro detekci hmyzích parazitů způsobuje nekontrolovatelné svědění celého těla.
Příliš často používám svou neurální síť optimalizovanou na hledání čtyřlístků a ze zásady odmítám ochutnat medovník, který vyrostl v lese. V noci krmím kvasnice v lednici cukrem a v polospánku poslouchám podezřelé snové telefonáty v angličtině.
Vtipem dne se stává pečení muffinů ve skříni.
Obouvám dvojsmyslně uzemňující boty, které napadl kůrovec. Odteď už nebudu moci poletovat po chodbách.
Oblak eukalyptových výparů může způsobit influx všech koal z okruhu 200 kilometrů do budovy. Je proto více než doporučeno zamykat si kancelář.
V hustém lijáku jdeme na exkurzi do paneláku vlh, kde jsou chodby dlážděné blátem a mozaikou ze skleněných střepů. Na rozdíl od puntíkatých hub nemám nepromokavou hlavu, takže se mi může snadno stát, že se během cesty autobusem utopím v slzách napuštěných do respirátoru.
A kdybych přeci jen nakonec docestovala domů, moje kočky mě dozajista snědí; i přes tu vydatnou nebeskou sprchu totiž smrdím jako uzená makrela.
Na dva dny jsme zmizeli světu a pro ukrácení dlouhé chvíle hráli hry s názvem Posouvání paprikového semínka a Jak dostat slimáka ze stropu. Ovce, která za tu dobu vyprodukovala několik metrů tmavomodré, plastelínové vlny, se s žalostným bečením odplazila odpočívat do krabice. Nastal čas obout gumáky a vydat se najít sadu hnízd typu dutina.
Od fialových květů a oranžovějících bobulí nakonec vede přímá cesta domů. Laskavost však musí být draze vykoupena slovy.
"Myslíš, že by brácha chtěl mít někdy děti?" ptá se Sestra.
"To netuším," řeknu. "On se se mnou o takových věcech nebaví."
Vzpomenu si, jak nad skleničkami ginu s tonikem kdosi poznamenal: "Je celkem strašidelné, že vy dva mluvíte úplně stejně."
A já jsem odpověděla: "Vážně? A to spolu zase tak moc nemluvíme."
Všichni se zasmáli. Nebylo to myšleno jako vtip.
Kvakoš noční je ve skutečnosti jen umělou jezerní atmosférou.
V popelnici leží dvě pohorky a kbelík s nápisem Lama zelenina a pod číslem osm se ukrývá poklad, který nelze spatřit.
Lopa je něco, proti čemu chovají v zoo antilopy.
Tam, kde se začaly psát Šalingradské srdceboly, musím pro jednou někomu dovolit, aby mě zachraňoval od černoty. I potenciální asistenční kocour nakonec potřebuje asistenci u injekce sám.
Když se ráno probudím, cítím se příšerně.
Příšerně jako kterékoliv jiné ráno.
Jahodové nanuky cestují autobusem na prohlídku středověkého hradiště a uprostřed lesa pláče dřevěný ropák, jemuž se stýská po ropné plošině.
Neobjevit hlaváčky je jistojistě zlé znamení.
Čemeřice prý byla po staletí všelékem na duševní nemoci, z čehož pramení rčení "ten potřebuje čemeřici", o někom, kdo se chová jako blázen.
Počet realit se velmi obtížně udržuje na nějakém rozumném množství, protože reality se množí rychleji než králíci.
Maminka recituje: "Máme rádi řasy, co nemají vlasy. Jak šly řasy do školky. Uschlá jak řasa v kropence. První řasí válka. Řasy nebo život.", na stole leží krabička řas wakame na miso polévku a já vymýšlím, které zvíře by si nejvíce pochutnalo na řasách z bazénu.
Svět je zase jednou v harmonii.
Zvířecí výběhy se skryly za pohořím knih s nabíhajícím zpozdným a na vesmírné stezce se hádají obyvatelé odlišných vesmírných těles. Pouštět si videa pávů v mobilní kvalitě místo návštěvy zoo podezřele připomíná vycházku na imaginární tržiště, kde prodávají kulaté melony a zahnuté banany.
K vyluštění dopisu napsaného neviditelným inkoustem nestačí ani spolupráce všech členů týmu biochemické laboratoře, zvlášť v případě, že zmíněné psaní žádné psaní neobsahuje a jde se pouze o tichou upomínku na nesplněné závazky společnosti obchodující s kočičími vousy.
Těžká voda chutná jako jednoprocentní roztok glukózy.
Jsem devonská ryba pokrytá keratinizovanými pláty, a proto do sebe musím leptat otvory kyselinovou salicylovou. K typickému obědu jím pokosenou trávu zalitou dešťovou vodou. Odmítám však konzumovat náhodné dřeviny, a tak udím cheesecake raději jen máselným kouřem.
Když nemáte šampaňské a jahody, pořád ještě můžete použít bílé víno a maliny.
Brouk byl odvezen i s harampádím, nejspíš se zalekl deratizace ulic.
Pravidelné setkávání s podivným člověkem mě nutí vymýšlet hororový příběh o ženě, která na ulici vídá svoji smrt, a když se oteplí a všichni kolemjdoucí odloží zimní svršky, konečně pozná, kdo je ona tajemná postava, a zemře hrůzou.
Jestli se mi něco stane uprostřed léta na ulici Vídeňská, nebude se nikdo moci divit.
Společné torpédo, také známé jako ocelátové torpédo nebo také okovaný elektrický paprsek je druh elektrického paprsku z rodiny Torpedinidae. Jde o domácího mazlíčka snů, zvlášť pokud jste šílený elektrikář.
Výměna detektoru kovů za dvě krabičky s koláčky se protáhne na několik hodin. Chybí jen velmi málo, abych musela nakrmit soupeře sendvičem s velkou porcí nene zálivky.
Za řekou jsem znovu potkala přízrak. A přestože se na mě oči ze štěrbiny mezi rouškou a okrajem bílé čepice dívaly laskavě, srdce se mi téměř zastavilo hrůzou.
Je zároveň výhodou i nevýhodou, že v současnosti takřka není možné identifikovat osobu, která jde proti vám po ulici.
Pod nánosy prachu objevuji seznam záchytných bodů; najednou bych se sama potřebovala něčeho zachytit.
Sometimes I think I have felt everything I'm ever gonna feel. And from here on out, I'm not gonna feel anything new. Just lesser versions of what I've already felt.
Slovo srdcebytí se skloňuje podle vzoru živobytí.
Duchové se nejlépe vyvolávají, když sedíte u virtuálního karetního stolu.
V kolektivním podvědomí lidstva sídlí globální ňuch, který vypadá jako černý huňatý pavouček přátelící se s tyrkysovými houbami. Marabu a marabu hrají spolu na babu a v podchodu mají dostaveníčko dvě fotogenické židle. Papoušci jsou potomci husitů, a proto je jim potřeba zhasnout a sníst jim granule. K hašení požáru, který není vidět, je potřeba použít hasicí přístroj naplněný vodkou.
Občas je velmi obtížné rozhodnout, který nesmysl je ze všech nesmyslů ten nejnesmyslovatější.
Kocour je hodný pejsek a recidivista. Pro deaktivaci jeho zabudovaného jarního sebedestrukčního programu musíme znovu navštívit kamenného slona se dvěma šálami a příliš malou čepicí.
Úzkost vypadá jako velký ošklivý pupínek, který je potřeba vymáčknout obejmutím.
Externí špioni se pokouší získat fotodokumentaci nepořádku na pracovních stolech, aby ji mohli ukazovat svým dětem jako odstrašující případ.
Krasovou činnost v potrubí je třeba okamžitě zarazit - dřív, než to zjistí netopýři nebo ochránci přírody.
Panika pianin je slovní spojení, které by si zasloužilo vlastní báseň.
Přísloví "Březen - za kamna vlezem. Duben - ještě tam budem." získává v letošním roce úplně nový rozměr.
Nesvoboda dnešní doby však nespočívá v nemožnosti cestovat mezi jednotlivými okresy, nýbrž v nemožnosti odpoutat své myšlenky od pandemie, v tom, že každá diskuse nevyhnutelně skončí u narůstajícího počtu nemocných a aktuálních opatření.
Po několika letech permanentního lockdownu budu už jen mňoukat, protože si úplně odvyknu mluvit s lidmi. Možná na tom ale budu ještě dobře, v porovnání s těmi, kteří budou už jen napodobovat zvuk motoru.
Maminka pojídá prací prášek a pak se diví, že každou chvíli vypění.
Úmrtí po požití 3% roztoku peroxidu nebývají časté.
Na to, že je sobota, vstanu překvapivě brzy. Popadnu dva kousky šlehačkové bábovky a potají se vyplížím z domu. O půl hodiny později už otevírám dveře kavárny na nábřeží, kde prý prodávají nejlepší veganskou zmrzlinu ve městě.
"Ještě máme zavřeno," volá na mě obsluha zpoza vitríny s dortíky.
O krok ucouvnu, ale než za mnou zacvaknou dveře, vyřítí se z nich na ulici velký černý pes a radostně poskakuje.
"Dlouho tě neviděla, má radost. Skoro takovou jako já," komentuje počínání Děvčátka z hor Hastrman, který se objeví hned vzápětí, se dvěma papírovými kelímky v rukách. "Otevírají až za hodinu. Musel jsem sbalit servírku, aby mi tohle prodali."
"Co to je?"
"Svařák."
"Svařák?" podivím se. "To není zrovna můj oblíbený snídaňový nápoj."
"Jen si dej, je to zdravý."
Uvelebíme se na palubě lodi, která reziví samým steskem po společnosti. Sedíme na složeném otužilcově ručníku, já, Hastrman a mezi námi velký černý pes, který se mi co chvíli pokouší ukousnout ucho.
Skoro jako by taky věděl, že tahle řeka odplaví všechno.
"Ty jsi s někým dva roky, a za tu dobu jsi mu nikdy neřekla, že ho miluješ?" ptá se Hastrman; snad cítí potřebu pečovat o dušičky, které kdysi polapil.
"No..."
"Tak se na to vyser, to je ztráta času, to musíš cítit hned."
"Možná to ještě není ztracené," řeknu. "Já mám většinu lidí tím raději, čím déle je znám. Tak třeba to ještě přijde."
Když se zpoza kovového zábradlí připlíží zima a obrovským nožem z japonské oceli mi začne odkrajovat prsty, vydáme se uskutečnit záminku naší cesty k řece.
"Labutě, labutě, tváří se nadutě," recituji, zatímco se pokouším přesvědčit syčícího opeřence, že list salátu mu bude určitě chutnat lépe než kousek tvrdého pečiva.
Nakonec si dá říct. Bez bříšek prstů se ale salát porcuje poněkud obtížně.
A zatímco některým z nás nestačí dva roky na to, aby se vyznali ve svých citech, jiní se po roční známosti plánují ženit.
"Přemýšlel jsem nad tím, koho požádám, aby mi šel za svědka," řekne Hastrman. "A uvažuji, že poprosím buď bráchu nebo tebe."
"Mě?" podivím se. Pořád ještě mi není jasné, jakou roli vlastně v Hastrmanově příběhu hraji. "Já ani moc nevím, co má takový svědek za úkol."
"Já taky ne. Byl jsem za život asi jen na dvou svatbách."
"Já tak na čtyřech, možná na pěti. Od jisté chvíle se jim záměrně vyhýbám. Ale čekala bych, že ty budeš na nějaké svatbě každou chvíli, že máš hodně kamarádů..."
"Vždyť já nemám kamarády, já mám hlavně kamarádky. A ty mě zpravidla na svatbu nezvou, protože jsem se všemi něco měl."
"To se mnou taky," pomyslím si. "Jenomže to už je dávno promlčené."
Já jsem totiž nikdy nebyla zamilovaná; byla jsem jen fascinovaná. V tom je ten rozdíl.
"Já bych tě na svou svatbu pozvala," řeknu. "Kdybych se tedy někdy měla vdávat."
Dojdeme až do míst, kde se holýma rukama rozbíjejí cihly ze samého vrcholku věže.
"Ty s sebou ještě pořád taháš ten salát?" zeptá se Hastrman a sebere mi z podpaží hlávku čínského zelí. A zatímco přemýšlí, jak by se dalo vloupat do budovy spolku výtvarných umělců Mánes, mrští ji do bahnité vody pod námi. "Tohle jsi měla udělat ty," řekne.
"Já vím."
Házet salátem a dalšími náhodnými předměty jsem se však pořád ještě nenaučila.
Mám na zádech žaberní oblouky a v hlavě zase o několik neuronů méně. Spolucestující ve vlaku nemají ani roušky, natož respirátor a pijí víno přímo z láhve.
Trochu jim závidím.
K tomu, abych se cítila jako superžena, mi stačí, že za jeden večer zvládnu vynést všechny čtyři druhy odpadu.
Procházím úzkými chodbami zdravotnického zařízení. Ve všudypřítomném pološeru mi chvíli trvá, než identifikuji správné dveře.
Když se mi to konečně podaří, zaklepu a vejdu.
V kardiologické ordinaci se za nízkým počítačovým stolkem tísní dva lékaři. Přemýšlím nad tím, jak je zvláštní, že tu nemají sestru, a úplně zapomenu, že bych měla pozdravit a představit se.
"Tak co vás trápí?" zeptá se jeden z doktorů.
Podám mu žádanku, kterou jsem dostala od svého praktického lékaře.
"Poslední dobou mi zvláštně přeskakuje srdce," vysvětlím. "Vždycky se na malou chvíli zastaví, jako by se rozmýšlelo, jestli se mu vůbec chce dál tlouct. Můj obvoďák si myslí, že je to psychosomatické, ale pro jistotu mě poslal na vyšetření k vám. Nechce nic zanedbat."
Ani jeden na to nic neodpoví, jen mě oba chvíli mlčky pozorují. Pak jeden z nich začne cosi ťukat na klávesnici. Připadá mi, že píše celou věčnost.
Když zprávu dokončí, vytiskne ji a podá mi ji do ruky. Přiloží k ní ještě barevný slevový kupón do pizzerie.
Pár vteřin přeskakuji pohledem z lékařské zprávy na slevový kupon a zase zpět. Jsem poněkud zmatená.
"A vyšetříte mě tedy?" zeptám se. "Nebo se mám objednat na jindy?"
"To nebude potřeba," odpoví mi ten, co psal na počítači. "Všechno důležité máte v té zprávě."
Pořádně si prohlédnu papír, který jsem dostala. Obsahuje obvyklé údaje jako jméno, rodné číslo nebo popis obtíží. Pod nimi je však další kolonka, nadepsaná slovy "vzkaz pro pacientku".
Stojí tam: "Zjistili jsme, že si všechno berete příliš k srdci. Tak to nedělejte, a bude vám dobře."
Potrhaná zeleninová palačinka si nezaslouží nic jiného, než být vidličkou katapultována na podlahu. A já jsem jarní závitek a obejdu se bez příboru.
Za všechno beztak může korejská paní s fialovými zuby.
"To se mi třeba doma vůbec nepovede, takhle si lehnout po obědě."
"Asi proto, že tam ležíš pořád?"
"No jo."
Tohle jsou naše víkendy ve třech větách. (Přesněji ve dvou větách a jednom větném ekvivalentu.)
Noční fotografie je rozostřená proto, že se stativ smál.
Když zarachotily klíče v zámku, všechny dlaždice z mozaiky popadaly na zem. Kdybych je směla pozorovat ještě o pár okamžiků déle, jistě bych je přistihla, jak se vyděšeně pokoušejí zalézt pod nábytek. Měla jsem však jen několik málo minut na to, abych si posbírala svoje věci a dobrovolně odešla, pokud jsem tedy nechtěla být vystrčena na parapet vedle ptačího krmítka a ponechána svému osudu.
Tak ses tenkrát vyhnul trapnosti.
Když jsme už téměř byli za nebezpečným územím, najednou jsi řekl: "Už není potřeba se rozhodovat."
Chtěla jsem argumentovat nákazou, mraženými hranolky a čtvercovým dortem se slaným karamelem, ale nebylo zbytí. Představil jsi mě člověku, který se právě vracel z čerstvě uklizené garáže, a dovolil jsi mu, aby mě symbolicky políbil na obě tváře. Pak jsi mě nechal znovu odvést do bytu s krmítkem. Před talířky s koláčem jsi však utekl do vedlejší místnosti, jako by ses jich lekl. Snad abys nemusel čekat na ortel.
Tak ses vyhnul trapnosti tentokrát.
A tak, zatímco ty si hraješ na vláček, abys pobavil batole, které už dávno batoletem není, já s úzkostí myslím na brambory, úhledně vyrovnané v nablýskaném šuplíku v lednici. Mlčky pozoruji nádoby s kořením, čočkou a fazolemi, a když náhodou promluvím, snažím se používat správné koncovky.
"Příští rok v únoru bychom si chtěli na týden pronajmout horskou chatu na Šumavě. Pojedete s námi?" zeptají se mě.
"Příští rok?" podivím se, neboť sama nejsem schopná plánovat déle než na týden dopředu. "To asi záleží na tom, jaká bude situace," odpovím pak neurčitě. Snad poprvé jsem vděčná za nejistoty pandemie.
Za respirátorem se dají dobře skrýt emoce, koláč a kávu přes něj však člověk může pouze očichávat. Měla bych doufat, že polovina mého obličeje udělala dobrý dojem.
(Z příběhu o pojídání koláčů v respirátoru se možná jednou stane veselá historka podobná té o houbách v polévce, které jsou sice poněkud jedovaté, ale v malém množství je zcela bezpečné používat je jako koření.
A nebo možná ne.
Možná prostě nebude důvod ho kdy někomu vyprávět.)
Panna Maria svírá v náručí detektor a nanochameleon má tělo o velikosti slunečnicového semínka.
Člověk může mít jen dva druhy přátel - ty, kteří ho už opustili, a ty, kteří ho teprve opustí.
Dnes má svátek Vanda, má kovová kamarádka s citem pro cenné záblesky světla.
Dnes je šestého února, výročí vzniku dluhu za kávu, který jsem nikdy neměla možnost splatit.
Dnes je světový den přátel, kteří vám zničehonic zmizeli že života.
Známkou toho, že je se mnou něco v nepořádku, není ani tak to, že se tři dny za sebou nedokážu přinutit jít do sprchy, jako spíš to, že mám potřebu to někomu sdělovat.
Večer trávím sama. Se skleničkou vína v ruce a miskou brambůrků na klíně si prohlížím fotografie potraceného telecího plodu.
Možná by mě mělo znepokojovat, že mě některé věci neznepokojují.
A zatímco někdo počítá, v jaké rychlosti je potřeba narazit autem do zdi, aby bylo dosaženo přetížení způsobujícího jistou smrt, já znovu uvažuji o krádeži skalpelů.
Zajímalo by mě, co udělá koronavirus s člověkem, který je v depresi už před nákazou.
Věštím z kávové sedliny brzký objev mimozemského života a cestou z rozhledny, kam by měli zakázat vstup psům se zažívacími potížemi, se zbavuji strachu z betonových kotev a původců vodního květu.
"V tom trojúhelníkovitém přístřešku, který do světa vykřikuje, že zešílel, pospává magnetický poklad," chtěla bych říct. "A na té planině na jednom z pilířů jsem si poprvé uvědomila, že jsem prohrála všechno, na čem mi záleželo."
Ráda bych o tom vyprávěla, ale mlčím. O některých událostech se prostě nemluví.
(A koneckonců, byl jsi to ty, kdo navrhoval, abychom na sebe mlčeli.)
Ten večer úkladně zavraždím křepela šupinkatého.
Jednoho dne svět ztratil barvy.
Nejdřív začal přicházet o jednotlivé odstíny, z hráškové, limetkové, smaragdové a mechové se stala prostě zelená, pomněnková, kobaltová, námořnická i azurová modř se slily v jednoduše modrou. Postupem času se i ony vytratily, změnily se v téměř nerozeznatelné odstíny šedi; a úplně nakonec zmizela i šedá. Věci ztratily obrysy, ztratily význam.
Žít v takovém světě je jako jít úplně sama nekonečnou bílou plání, na níž není vůbec nic, jen doširoka se táhnoucí sněhové závěje. Obzor tu měkce splývá s bílými mraky na obloze. Je ticho. Je ticho, protože sníh pohltil všechny zvuky, je ticho, protože kolem není nic, co by zvuky vydávalo.
Čas od času mě napadne, jaké by to bylo položit se do těch měkkých sněhových závějí a usnout. Vím ale, že jakmile to udělám, zůstanu tam ležet navždy.
A tak jdu dál, přestože je jisté, že už mě na cestě nečeká nic jiného než ta nekonečná bílá, z níž slzí oči.
I slova na bílých stranách sešitů a knih začala blednout, až se zmizela docela. Ale kdo by potřeboval slova a věty ve světě, v němž není významu, kdo by ještě chtěl popisovat tvary, co nejsou? Kolik slov je potřeba k vyjádření absolutní nicoty?
Nezáleží na tom, kolik dní ještě budu plání putovat, kolik stop ještě ve sněhu zanechám, neboť příběh bez děje a závěru příběhem není. A tak, až jednou podlehnu vábení měkoučkých závějí, stočím se ve sněhu do klubíčka.
Stanu se tak aspoň tečkou za tím vším.
Jsou rána, kdy člověk nabírá kávu polévkovou lžící. A jsou rána, kdy ji člověk do hrnečku zrovna sype.
Poselství této doby zní: "Kontakt s lidmi vám může jenom ublížit."
Jako bych to dávno nevěděla.
Důležité zprávy tohoto týdne: V Dánsku vysílají dětský pořad o muži s gigantickým penisem. Pacient ve Vietnamu si stěžoval na bolest v uchu, rostly mu tam houby. Japonec falšoval dřívka od nanuků, aby získal Pokémony; skončil v rukou policie.
"Loni jsme měly Vánoce až v únoru. Takže se nepochybně zlepšujeme," řeknu, když si u lavičky s otisky psích tlap přebírám koťátko s dynamitem.
Dospělost je neustálé vzdávání se snů a priorit.
Z informačního pole vesmíru je nám sdělováno: "Rychle se měňte a přecházejte na vysoké frekvence."
A já si zatím libuji v pozorování pomalu tekoucích řek a vedu rozhovory s lidmi, kteří nemluví.
Testuji závažnost svých alergií ochutnáváním hráškového pesta a večer si opět zajišťuji vedení v soutěži o nejvyšší počet polechtání na mozku.
Dobré vzpomínky je prý radno si schovávat jako kompoty a křížaly ve špajzu.
Správná odpověď na otázku "Jak souvisí víno se zásadním objevem v oblasti fluorescence?" nezní "Po konzumaci vína se člověk rozzáří."
V imaginární katedrále mixuje imaginární DJ hudbu pro imaginární dav posluchačů a miliardáři na poslední chvíli spěchají soukromými tryskáči do Dubaje, aby nezmeškali velkolepé promítání emírových uklidňujících slov na výškovou budovu.
A já z oliv, rajčat a plátků sýra vytvářím na chlebíčcích pokřivené obličeje.
"Na oslavu konce roku 2020 se stejně ze všeho nejvíc hodí jen ležet v posteli a jíst," řeknu. "A místo pyrotechniky s velkolepými efekty pálit slupky od pomela."
Za doprovodu Pink Fluffy Unicorns si připíjíme šampaňským a po půlnoci píšeme prskavkami světelné vzkazy do mlhy a pročítáme články o prehistorických druzích tapírů. Ráno snídáme palačinky s banánem, nutellou a šlehačkou.
"Pro začátek by to nebylo zas tak špatné," pomyslím si a popřeji svým kamarádům do nového roku adventní kalendář plný Lexaurinu a bezbolestné opražení.
