Larix decidua, modřín opadavý

Toho rána mě Zálesák zradil. Udělal pár kroků směrem ke dveřím a nechal mě napospas mým dvěma dohlížitelům.
"Tak to můžeme aspoň probrat tvůj projekt," řekl dohlížitel Em a z jeho hlasu bylo slyšet, že se pod respirátorem tak trochu škodolibě pousmál.

Vydala jsem jakýsi zvuk, který byl směsicí zděšení a rezignace. Řeč se však naštěstí od vědeckých projektů brzy stočila ke složení toaletního papíru na univerzitách, nezdravé fixaci na kombajny a k úskalím toho, když se někdo identifikuje jako kvasinka.
A pak se v dolíku za sedmero kopečky a sedmero zoranými poli objevil rybník otužilců a za ním náš cíl.
Místo, kde jsem byla donucena poprvé v životě ochutnat slivovici.
Místo, kde jsem si určila datum, kdy spáchám sebevraždu.

("Nemám odtamtud moc dobrých vzpomínek," prohlásila jsem o týden dříve v krátkém reklamním spotu, který měl nalákat nováčky k účasti na tomto setkání. "Když jsme tam byli naposledy, seděla jsem v jedné z těch vymrzlých chatek, cítila se příšerně a četla si Murakamiho. Teď se cítím podobně. Jediný rozdíl je, že už nečtu.")

Za ty tři roky se tam toho mnoho nezměnilo. Na nástěnce visí zaprášené, archivní inzeráty a v předsálí stojí oprýskaný automat, který polyká mince výměnou za mizivou šanci ulovit si plyšáka nevalné kvality.
Udatná krbová kamna nevzdávají svou snahu vytopit celou jednu velkou místnost, naprosto však selhávají.
"Myslím, že jsem neudělala chybu, když jsem si vzala nejteplejší svetr, co mám," poznamenám.

Dopoledne má kůži potetovanou roztřesenými písmeny, odpoledne přicupitá na neviditelných nožkách.
A já jsem uvězněna na půli cesty mezi tím, co chci, a mezi tím, čeho se bojím.

"Asi půjdu na ten výlet," prohlásím nad kouskem jablečného závinu a natáhnu se pro vytištěnou mapku položenou na stole.
"Já se k tobě přidám," řekne Zálesák. 

Cítím, jak ve mně vzlíná mírná panika. "Nepůjdeš radši s ostatními do pivovaru?"
"Ne. V pivovarech to smrdí."
Zasměju se. "Jediná potíž je, že na výlety dneska nemám úplně vhodnou obuv."
"To já taky ne," vmísí se do hovoru dohlížitel Em a zablýská na nás naleštěnými polobotkami, jako by nám chtěl předložit omluvenku, proč místo procházky na čerstvém vzduchu musí strávit odpoledne ochutnáváním piva. "Docela se divím, že vy se hodláte pouštět do takových dobrodružství," dodá.

Před vchodem do restaurace si ze Zálesákem porovnáme podrážky. Dost možná bychom mezi všemi účastníky shromáždění vyhráli soutěž o nejrozpadlejší boty, zároveň jsme však nejspíš jediní, kteří  naplánovanou trasu hodlají projít celou. 
Když se vyškrábeme do prvního kopce, srdce mi zběsile tluče.
"Škoda, že nás nemohlo jet víc," řeknu. "Určitě by to byla větší zábava."

Proběhneme hromadami spadaného zlatavého listí a pečlivě se vyhneme všem bludným kořenům.
Je tak sychravo, že i leklé ryby se odplouvají ukrýt zpátky do hlubin.

Všimnu si, že Zálesákovi uvízl ve vlasech kousek modřínového jehličí. Tak ráda bych natáhla ruku a zkřehlými prsty tu svítící rezavou jehličku osvobodila, dokážu se však ovládnout.

"Ty sis nevzal čepici?" zeptám se místo toho."A nebude ti zima?"

Vím totiž, že jsou věci, které mi jednoduše nepřísluší.

Když začne ve vzduchu poletovat sníh, vytáhnu z kapsy pletené rukavice. 
"Stejně mi nejspíš nepomohou, já mám v zimě ledové ruce s rukavicemi i bez nich," řeknu.

"To já taky, jenže celoročně," odvětí Zálesák.
"Tak to máš asi lepší. Ty si aspoň v létě můžeš přivydělávat chlazením nápojů."

Svět postupně upadá do šedavé dřímoty. Zálesák vypráví o horké čokoládě s višňovou příchutí, nafouklém meruňkovém kompotu, ukradené dopravní ceduli, rozpadlém batohu, červených krvinkách, stupnicích s mnoha křížky a vykrajovátkách na velikonoční cukroví a mně připadá, jako by mě obaloval do měkkých, hebkých pavučin. Přestože fouká ledový vítr, cítím se v teple a v bezpečí.

Říkám si, jaký je to svátek, strávit pár chvil s někým, koho neděsí představa, že ho dívka zavede doprostřed lesa a tam ho bude nutit mluvit.

K automatu s plyšáky se vrátíme zasypaní sněhem. 
Cítím se o něco lépe, a přeci o tolik hůř.
Vím, že jsem tohle odpoledne dostala za odměnu; odměny však nejsou něco, na co by si člověk mohl a měl zvykat.

Dohlížitel Ri nás vysadí přímo před hospodou, to aby si zájemci stihli před desátou večerní koupit pivo pro svůj tajný náhradní program.
Brodím se domů tajícími závějemi; a když odemykám dveře bytu, uvědomím si, že si ve svých děravých botách nesu celá horská jezera.
"Tak jsem tady," zavolám.