Sorghum bicolor, čirok dvoubarevný

Brsleny vzplály dvoubarevným plamenem, tak jako každý podzim. 

Když je mi smutno, občas na ně zavolám. Několikrát za sebou vyslovím Euonymus europaeus; zní to konejšivě, jako když mírné vlnky rozhoupou loďku, jako když si dítě malé dítě zvesela poskočí, jako když máte plnou pusu sladkých želé bonbónů, ale potřebujete promluvit. Několikrát za sebou vyslovím to jméno - a pak zmlknu, neboť stará zaříkadla na mě dávno nefungují.
Opět chodím v kruzích. Jen poznávat rostliny už nedovedu.

Vyvedl jsi mě na kopec a dával při tom pozor, abys neprobudil kusy polystyrénu, spící kolem cesty. Byl sis totiž dobře vědom toho, že je kolem nich třeba našlapovat obzvlášť opatrně, aby neprocitly a nezačaly nesnesitelně křičet.
Na ceduli bylo pořád jaro, ale nám se do tváří zakusoval studený vítr a pod nohama křupala seschlá vtělení pomíjivosti, důkazy toho, že jsme přišli pozdě.

Pod stromem, v jehož větvích rostli místo plodů sněhobílí andělé, jsme našli srdce, příliš těžké na to, aby se rozletělo za svými sny. Chtěla jsem mu pomoci, vyhodit ho vysoko k obloze, tak jako rorýse, který spadl na zem, už však zapustilo kořeny. A tak jsem utekla polem plným lopuchů, daleko za alej smutku, jen abych si mohla pochutnat na sýrové planetě s hlubokými krátery a zavzpomínat na hodiny filosofie.
Nad lesíkem se skleněnými skalami vychrlil zelený sádrový drak z tlamy obláček hliněného kouře, co voněl jako termální prameny, jako dětství pod horami. Nechal jsi nás zamknout na zahradě kostela, a tak jsme museli třikrát oběhnout věž proti směru hodinových ručiček, než jsme konečně uprchli otevřenými dveřmi.

Důchodci ve křoví posvačili brambůrky, určitě netušili, že právě zabraňují zvýšení hladiny říčky, která je ve skutečnosti potokem. U mlýnského rybníka jsi úplnou náhodou zachránil slepici před proměnou v součást vývaru. Nebyl jsi na sebe ani trochu hrdý, jen jsi začal pochybovat o svém postřehu.

Všechny dárky jsem poztrácela cestou.
Je totiž podzim - a jaro už možná nikdy nepřijde.