Malus baccata, jabloň drobnoplodá

Cestou na kopec se na chvíli nechávám pohánět světlem vyzařujícím z okna trolejbusu, to však nečekaně brzy pohasne. U cirkusového stanu se scházíme v počtu větším, než bych čekala, avšak menším, než bych chtěla. Jako poslední dorazí pan Čau-čau, člověk, jehož mám možnost doopravdy ocenit jen proto, že jsem ho zpočátku dovedla nezabít.
"Ty máš i spodní půlku obličeje?" podiví se Cassidy.
"Nech toho, nebo vám tu začnu přednášet o šíření aerosolu ve venkovních prostorách," odvětí pan Čau-čau a jde si sehnat něco k pití.
Dětský jablečný mošt tentokrát nikdo nepije.

Radost i teplo se v sychravém počasí rychle vytrácejí, a tak brzy jen mlčky žmouláme ve zkřehlých prstech prázdné kelímky.
"Nepřesuneme se ještě někam?" zeptám se, i když vím, že možností není mnoho.
"To musíš rozhodnout ty, když jsi to zorganizovala."
"Ale já jsem nic neorganizovala," bráním se. "Jenom jsem poslala jeden hromadný mail."
Přesto zavelím k odchodu.
Nejsou-li k dispozici trhy, zbývá alespoň tržnice.

"Můžeme se cestou podívat na betlém na náměstí," poznamená skutečná organizátorka, která ve správnou chvíli vhodně zatahala za nitky.
"Tam je nějaký betlém?" podiví se dohlížitel Em.
"No jo, to ty vlastně nemůžeš vědět, když žiješ v laboratoři," odpoví ta, co mi darovala likér, který už mi několik let zabírá místo v lednici. "Tak to musíme využít téhle příležitosti a ukázat ti krásy předvánočního města."

Kamennými hradbami projdou nejdřív ti nejvyčerpanější. 
Nerozhodně přešlapujeme na dlaždicích, fouká a pod námi se rozprostírá město, které bolí.

Jak vlastně dopadl příběh Hynka a Jarmily, se už nikdy nedozvíme. Jarmila si totiž musí odskočit na toaletu do křoví a zpívat u toho karaoke.