Quercus stellata, dub hvězdovitý

Když spícího člověka svědí nos, nejspíš nad ním právě stojí tapír a pojídá jeho sny. Není se čemu divit, že já každou chvíli kýchám ze spaní.

Počítala jsem s tím, že vlakem pojedu sama, a proto jsem si do batohu přibalila knihu, deník a časopis. Nakonec však přišel vhod pouze článek o tom, jak lze v bytě ukrýt různé věci, případně celou místnost; už v něm však chyběly způsoby, jak odhalit to, co je skryté. Za okny se míhala sklizená pole a v hlavě spousta myšlenek, které nemají šanci dozrát ani napřesrok, natož do zimy.

Navečeřeli jsme se na ostrově. Usadili jsme se na jediné volné lavičce, na jediném místě na mapě, které ještě nebylo obsazeno žádnou vzpomínkou. Smála jsem se do zbytku jablečného závinu a přemýšlela nad tím, jak je hezké zase jednou s někým mluvit.
Pak přišla chvíle, na kterou jsme čekali. Pět mohutných dubů bylo konečně přesazeno do svého přirozeného prostředí, a tak se v jejich větvích urodilo ještě víc radosti než obvykle. A všichni kolem lačně česali tu radost, jako by tušili, že jde o jednu z mála možností udělat si zásoby na dlouhou, nepříjemnou zimu.

"To je hrozné, kolik je tu lidí," řekla jsem a přikrčila se za hradbou respirátoru.
"Tak si představuj, že jsou to stromy," odvětil ten, který by tam se mnou správně neměl být.
"A který strom jsi ty?"
"Topol."
"Filip, nebo Jáchym?"
"Cože? To nevím, to na mě nezkoušej, já jsem technik."

Některé stromy prostě zakořenily příliš daleko od sebe, některé propasti jednoduše nelze překonat. A nejspíš je to tak správně.

"To bylo až moc uspěchané loučení... A já se tak těšil na noční Prahu!"