Na to, že je sobota, vstanu překvapivě brzy. Popadnu dva kousky šlehačkové bábovky a potají se vyplížím z domu. O půl hodiny později už otevírám dveře kavárny na nábřeží, kde prý prodávají nejlepší veganskou zmrzlinu ve městě.
"Ještě máme zavřeno," volá na mě obsluha zpoza vitríny s dortíky.
O krok ucouvnu, ale než za mnou zacvaknou dveře, vyřítí se z nich na ulici velký černý pes a radostně poskakuje.
"Dlouho tě neviděla, má radost. Skoro takovou jako já," komentuje počínání Děvčátka z hor Hastrman, který se objeví hned vzápětí, se dvěma papírovými kelímky v rukách. "Otevírají až za hodinu. Musel jsem sbalit servírku, aby mi tohle prodali."
"Co to je?"
"Svařák."
"Svařák?" podivím se. "To není zrovna můj oblíbený snídaňový nápoj."
"Jen si dej, je to zdravý."
Uvelebíme se na palubě lodi, která reziví samým steskem po společnosti. Sedíme na složeném otužilcově ručníku, já, Hastrman a mezi námi velký černý pes, který se mi co chvíli pokouší ukousnout ucho.
Skoro jako by taky věděl, že tahle řeka odplaví všechno.
"Ty jsi s někým dva roky, a za tu dobu jsi mu nikdy neřekla, že ho miluješ?" ptá se Hastrman; snad cítí potřebu pečovat o dušičky, které kdysi polapil.
"No..."
"Tak se na to vyser, to je ztráta času, to musíš cítit hned."
"Možná to ještě není ztracené," řeknu. "Já mám většinu lidí tím raději, čím déle je znám. Tak třeba to ještě přijde."
Když se zpoza kovového zábradlí připlíží zima a obrovským nožem z japonské oceli mi začne odkrajovat prsty, vydáme se uskutečnit záminku naší cesty k řece.
"Labutě, labutě, tváří se nadutě," recituji, zatímco se pokouším přesvědčit syčícího opeřence, že list salátu mu bude určitě chutnat lépe než kousek tvrdého pečiva.
Nakonec si dá říct. Bez bříšek prstů se ale salát porcuje poněkud obtížně.
A zatímco některým z nás nestačí dva roky na to, aby se vyznali ve svých citech, jiní se po roční známosti plánují ženit.
"Přemýšlel jsem nad tím, koho požádám, aby mi šel za svědka," řekne Hastrman. "A uvažuji, že poprosím buď bráchu nebo tebe."
"Mě?" podivím se. Pořád ještě mi není jasné, jakou roli vlastně v Hastrmanově příběhu hraji. "Já ani moc nevím, co má takový svědek za úkol."
"Já taky ne. Byl jsem za život asi jen na dvou svatbách."
"Já tak na čtyřech, možná na pěti. Od jisté chvíle se jim záměrně vyhýbám. Ale čekala bych, že ty budeš na nějaké svatbě každou chvíli, že máš hodně kamarádů..."
"Vždyť já nemám kamarády, já mám hlavně kamarádky. A ty mě zpravidla na svatbu nezvou, protože jsem se všemi něco měl."
"To se mnou taky," pomyslím si. "Jenomže to už je dávno promlčené."
Já jsem totiž nikdy nebyla zamilovaná; byla jsem jen fascinovaná. V tom je ten rozdíl.
"Já bych tě na svou svatbu pozvala," řeknu. "Kdybych se tedy někdy měla vdávat."
Dojdeme až do míst, kde se holýma rukama rozbíjejí cihly ze samého vrcholku věže.
"Ty s sebou ještě pořád taháš ten salát?" zeptá se Hastrman a sebere mi z podpaží hlávku čínského zelí. A zatímco přemýšlí, jak by se dalo vloupat do budovy spolku výtvarných umělců Mánes, mrští ji do bahnité vody pod námi. "Tohle jsi měla udělat ty," řekne.
"Já vím."
Házet salátem a dalšími náhodnými předměty jsem se však pořád ještě nenaučila.
No vidíš, žádné drama na stuprumův svátek - zato jsi měla pré. I saláty ses naučila házet.
OdpovědětVymazat