Balím umělohmotné čokoládové dortíky z IKEA do nových třpytivých obalů a nabízím poukazy na sledování ohňostroje z toho nejlepšího místa ve městě.
Když se ptám: "Uvaříme si k obědu kulajdu?", už si také téměř nevzpomenu na tu, která byla na jídelníčku v menze několik měsíců v kuse.
Na pódium obehnané chodbou s básněmi svítí měsíc. Myslím na pavlače a mikrofon s rozpadajícím se molitanem. Zpoza hudby znovu vykukuje zoufalství sychravých večerů, kdy člověk nemůže dělat to, co chce, ale pouze to, co smí.
A já si marně vzpomínám
na to, co jsem kdysi chtěl.
Možná nic tak zvláštního,
ale tohle teda ne...
Hlavu vzhůru, bude líp, spanilomyslná.
OdpovědětVymazat