Jednoho dne svět ztratil barvy.
Nejdřív začal přicházet o jednotlivé odstíny, z hráškové, limetkové, smaragdové a mechové se stala prostě zelená, pomněnková, kobaltová, námořnická i azurová modř se slily v jednoduše modrou. Postupem času se i ony vytratily, změnily se v téměř nerozeznatelné odstíny šedi; a úplně nakonec zmizela i šedá. Věci ztratily obrysy, ztratily význam.
Žít v takovém světě je jako jít úplně sama nekonečnou bílou plání, na níž není vůbec nic, jen doširoka se táhnoucí sněhové závěje. Obzor tu měkce splývá s bílými mraky na obloze. Je ticho. Je ticho, protože sníh pohltil všechny zvuky, je ticho, protože kolem není nic, co by zvuky vydávalo.
Čas od času mě napadne, jaké by to bylo položit se do těch měkkých sněhových závějí a usnout. Vím ale, že jakmile to udělám, zůstanu tam ležet navždy.
A tak jdu dál, přestože je jisté, že už mě na cestě nečeká nic jiného než ta nekonečná bílá, z níž slzí oči.
I slova na bílých stranách sešitů a knih začala blednout, až se zmizela docela. Ale kdo by potřeboval slova a věty ve světě, v němž není významu, kdo by ještě chtěl popisovat tvary, co nejsou? Kolik slov je potřeba k vyjádření absolutní nicoty?
Nezáleží na tom, kolik dní ještě budu plání putovat, kolik stop ještě ve sněhu zanechám, neboť příběh bez děje a závěru příběhem není. A tak, až jednou podlehnu vábení měkoučkých závějí, stočím se ve sněhu do klubíčka.
Stanu se tak aspoň tečkou za tím vším.
Právě tak to mívají kočky! Jejich život není žádná selanka, takže se často choulí do klubíček. Kočka je totiž v podstatě bezbranné, zranitelné a křehké zvíře. Nemá ani krunýř jako želva, ani křídla jako pták. Ani se neumí zavrtat do země jako krtek, natož ještě třeba měnit barvu jako chameleón. Umíš si představit, kolik koček je den co den zbůhdarma utýraných k smrti?
OdpovědětVymazat