V hustém lijáku jdeme na exkurzi do paneláku vlh, kde jsou chodby dlážděné blátem a mozaikou ze skleněných střepů. Na rozdíl od puntíkatých hub nemám nepromokavou hlavu, takže se mi může snadno stát, že se během cesty autobusem utopím v slzách napuštěných do respirátoru.
A kdybych přeci jen nakonec docestovala domů, moje kočky mě dozajista snědí; i přes tu vydatnou nebeskou sprchu totiž smrdím jako uzená makrela.
Na dva dny jsme zmizeli světu a pro ukrácení dlouhé chvíle hráli hry s názvem Posouvání paprikového semínka a Jak dostat slimáka ze stropu. Ovce, která za tu dobu vyprodukovala několik metrů tmavomodré, plastelínové vlny, se s žalostným bečením odplazila odpočívat do krabice. Nastal čas obout gumáky a vydat se najít sadu hnízd typu dutina.
Od fialových květů a oranžovějících bobulí nakonec vede přímá cesta domů. Laskavost však musí být draze vykoupena slovy.
"Myslíš, že by brácha chtěl mít někdy děti?" ptá se Sestra.
"To netuším," řeknu. "On se se mnou o takových věcech nebaví."
Vzpomenu si, jak nad skleničkami ginu s tonikem kdosi poznamenal: "Je celkem strašidelné, že vy dva mluvíte úplně stejně."
A já jsem odpověděla: "Vážně? A to spolu zase tak moc nemluvíme."
Všichni se zasmáli. Nebylo to myšleno jako vtip.
Nikdy s chlapy nemluvíš, jen je lákáš do lóží!
OdpovědětVymazat