Salix fragilis, vrba křehká

Na periferii za pivovarem je pusto a z rokle táhne chlad. Když vystupujeme z tramvaje, lidé se na nás dívají se soucitnou shovívavostí.
"Kde bydlíš?" zeptám se. Hastrman v odpověď zamumlá cosi nesrozumitelného. Děvčátko z hor však naštěstí ví, kudy k domovu.

Parkem postupujeme pomalu, jako bychom museli mačetou prosekávat neproniknutelnou džungli tmy. Jeden z černých šlahounů se Hastrmanovi ovine kolem kotníků.
"Je mi najednou nějak divně od srdce," slyším ještě, než se Hastrman svalí na chodník.
Ani jeden z nás se chvíli nepohne; na malý okamžik musíme připomínat nějaké podivné sousoší. Ze strnulosti mě probere až štěkající černý pes.

Když se mi ani po usilovném boji nedaří Hastrmana vyprostit z lián bezvědomí, oznámím: "Volám záchranku." Stále si totiž nejsem úplně jistá, jestli to není jen nějaká další hra.
Vylovím z kabelky telefon. Zabere to téměř jako zázračná medicína; pouhé vytočení čísla tísňového volání zjevně občas stačí ke vzkříšení člověka z mrtvých.
"Víš, jak jsi mě vyděsil?" vykřiknu. Z mého hlasu se ozývá hysterie silněji, než bych chtěla.
"Mně je fakt zle. Proč tu na mě křičíš?" opáčí Hastrman.
Možná proto, žes očkování zapil dvěma litry vína a já kvůli tomu skončila uprostřed noci hodinu a půl od domova. Možná proto, že mám stále v živé paměti, jak jsem tě držela v náručí, zatímco jsi kašlal krev. Možná proto, že musím přihlížet tomu, jak se člověk, kterého mám ráda, postupně upíjí k smrti.

Jakmile otevřeme dveře bytu, do nosu mě udeří čpavý zápach kočičí moči protkaný nitkami cigaretového kouře. Okamžitě si vzpomenu na koupelnu bytu se slovníkovými stěnami, na mátový šampon, na ledovou vodu, na to, jak jsem tam v noci opatrně bosýma nohama našlapovala na podlahu.
Hastrman sérií zautomatizovaných pohybů doplní do misek granule a pak se svalí na pohovku. Chystám se nepozorovaně vyplížit ze dveří, sotva však vezmu za kliku, zaslechnu z kuchyně slabé volání.

"Sofie?" ptá se Hastrman. "Uděláš mi čaj?"
Jenomže Sofie si právě hraje s ohněm v cizí zemi a já se v setmělém bytě orientuji mnohem hůř než její slepá kočka.
"Sofie tu není," řeknu. "Jsem tu jenom já."
Hastrman se na mě dezorientovaně, vyděšeně podívá. "Cože? Frau? Jak ses sem dostala?"

----

Když jsem utíkala po mostě, mrholilo. Déšť mi navlékal na vlasy drobné třpytivé korálky a rozptýlil v ulicích vůni čerstvě vyvařených utěrek. V ústrety mi vyběhl velký černý pes, tak jako pokaždé. Dokázala jsem neucuknout.
Usadili jsme se na zlomené vrbě na samé špičce ostrova, s vínem, hudbou a výhledem na večerní město. Hastrman se několikrát potopil do davu lidí proudícího k jednomu z nejkouzelnějších míst a zase se z něj vynořil, Děvčátko z hor zvesela prohánělo nutrie. 

Když mezi zlatavými stébly trávy zasvítila cigareta, svět se začal houpat, nejdřív jemně, jako když si vlny za loďkou pohrávají s listem na hladině, potom zprudka, jako když se točí voda pod splavem, a já jsem řekla nevím, jestli odsud dokážu slézt, a Hastrman odvětil dolů můžeš vždycky spadnout. To mám za to, že jsem tě chtěla zachránit před něčím, co započalo ještě dřív, než jsem vystoupila na nábřeží, jehož název pokaždé spletu, pomyslela jsem si, položila Hastrmanovi ruku na čelo, a držela ji tam tak dlouho, až se mi rtuť z konečků prstů rozeběhla do celého těla. Takže v té zprávě o třiceti devíti stupních nejspíš nepřeháněl, napadlo mě, tahle jediná věc jistojistě nebyla součástí divadelního představení, leda že se do své role vžil natolik, že by předem snědl celou krabičku školních kříd. Pod mostem mě cosi zašimralo v nose a já si vzpomněla na Ofélii a taky na rozhovor o smrcích, jejichž fotografie se odkrývá po jednotlivých částech, o koutcích úst směřujících k zemi a o mlynařících dlouhoocasých, kteří mají bříško stejné barvy, jakou má mléčná pěna na cappuccinu. Šli jsme ruku v ruce nočním městem a bylo to jako v nějakém artovém filmu s úchvatným soundtrackem, naše kroky se staly součástí hudby a naše stíny se vsakovaly do puklin v betonu, odtékaly do daleka strouhami tramvajových kolejí a mísily se s vodou řeky, která odnese všechno, a já si všimla, jak hrubé má Hastrman dlaně, něco takového si nepamatuji, pomyslela jsem si, ale nejspíš je to proto, že vyměnil psaní za stěhování praček a pohovek a pián a krabic s tajemným obsahem; šli jsme stále rovně, přes kovové lávky, přes hromady kamení, kolem bílých paravanů polepených červenými výstražnými značkami. Sedej, řekl Hastrman a já poskládala svoje tělo do kolečka na sutiny a nevěděla, jestli ty trosky ještě někdy někdo sestaví, ale zídku jsem stejně nedovedla přeskočit, ze strachu, abych se nepolámala, a proto jsem se musela proměnit v list papíru, který lze protáhnout mezi dvěma pláty vlnitého plechu. Určitě jsme právě spáchali nějaký přestupek, řekla jsem, určitě si nás natočili, jak tančíme mezi výkopy na náměstí Václava Havla, a starobylé, vznešené budovy všude kolem na nás dozajista nebudou shlížet shovívavě, už ze své podstaty nemohou mít pro pohyb pochopení, ale Hastrman se na mě jen podíval, jako že se moc bojím, znovu mě uchopil za ruku a vedl mě dál podél řeky a naše kroky musely připomínat chůzi někoho, kdo si na chodníku vybírá jen dlažební kostky určité barvy. Pak se Hastrman najednou skutálel do jedné z vietnamských večerek na nábřeží, aby se o chvíli později vynořil se dvěma ananasovými cidery, oba je otevřel a podal mi je do ruky, já už nechci, smála jsem se, ale stejně jsem si jednou, dvakrát lokla, a jak jsem se tak smála se dvěma cidery v rukou, Hastrman mě vyfotil, a já jsem řekla, no to je vážně hezké, z tohohle večera mám jen dvě fotky a na každé držím lahev alkoholu, sotva jsem však domluvila, zpozorovala jsem, že houpání téměř ustalo, jenomže poslední z vln se rozhodla potopit prvního, na koho narazí, nevím, co se to děje, poznamenal Hastrman, takhle divně jsem se už dlouho necítil, a mě napadlo, že to přeci není možné, že Hastrman není někdo, kdo by se mohl jen tak utopit, ale i tak se mi trochu sevřelo srdce a věděla jsem, že teď už ho nemohu nechat samotného napospas lidožravé housence, protože není jisté, že by se ještě dovedl prořezat z jejích útrob ven, a že atmosféra vlastně ani nepřeje tomu, aby se o lidožravých housenkách žertovalo.

A tak jsme se nechali spolknout spolu a lavičce po nás zůstaly sedět dva sotva otevřené cidery, jako němí svědci toho, jak se poslední vlna roztříštila o břeh a zanechala po sobě jen černou hladinu půlnočního města.