31. srpna

Přišla jsem si zahrát deskovou hru a spořádat balení pražených kešu oříšků.
Místo toho se nechávám přemluvit k procházce v dešti.

"Máš s sebou všechno?" ptá se Hastrman, jako by snad předpokládal, že už se zpátky nevrátíme.
"Jo. A ty?"
Ovine mi paži kolem pasu. "Mám tebe a mám víno, to mi stačí."

Někde u veršovaného nápisu o nádobí mi předá skleničku s vínem a zapálí si cigaretu.
"Důvod, proč jsem si tě dneska pozval, je, že bych chtěl vědět, jestli s tebou mohu počítat. Všechno, co jsem v posledních týdnech podnikal, bylo jen snahou zapomenout na tebe. Ale teď už jsem si jistý, že to nedokážu, protože tě miluju," řekne a políbí mi prsty na pravé ruce.

Beze slova sleduji, jak Hastrmanova bosá chodidla klopýtají na mokrém chodníku.

"Miluju tě," říká Hastrman a mně se zdá, že jsem se omylem připletla do jakési jiné reality.
"Miluju tě," říká Hastrman a mé srdce je jako prázdná nádoba, jejímž puklým dnem začíná vzlínat hrůza.
"Miluju tě," říká Hastrman a mé nohy pomalu začínají patřit lesu.
"Miluju tě," říká Hastrman a já si zakrývám dlaní oči, snad abych předstírala, že se mě ta slova netýkají.
"Miluju tě," říká Hastrman.
A já odpovím jen: "Už to neříkej, prosím."

"Já to ale vím jistě. A jestli bude někdy nějaký chlapec, kterého budeš mít ráda a který bude mít rád tebe, tak já ho zabiju. Zabiju ho, protože to prostě nedokážu..."

Usadíme se na houpačkách - na hřišti, o němž jsem kdysi prohlásila, že je důležité, na hřišti, kde jsem provedla zdařilý žertík se ztracenou náušnicí a deníky Daniila Charmse.

"Teď už vím, že bych chtěl být s tebou, bydlet s tebou, každý večer vedle tebe usínat a ráno se vedle tebe probouzet. Chtěl bych, abychom měli krásné neděle a třeba se celý den povalovali v posteli a společně si četli nebo někde běhali po polích, je vlastně jedno, co by to bylo. Záleží jen na tom, že by všechny ty činnosti měly společného jmenovatele, byli bychom tam ty a já. Spolu. Ty bys to tak nechtěla?" říká Hastrman a já mlčím.
Mlčím, protože ne by nebylo pravdivou odpovědí.
Opřu si čelo o chladivý, mokrý řetěz.
"Stejně bys nakonec odešel."

(Chtěla bych se k němu natáhnout a vzít jeho ruce do svých, tak moc bych chtěla! Jenomže v tomto okamžiku se už zračí odlesky všech těch chvil, kdy bude pryč, navždycky pryč, těch chvil, kdy už nebude možno utéci na pavlače.)

"Udělám cokoliv pro to, abys byla šťastná."
"Tak mě nechej odejít."
"To jediné nemůžu, to přeci... Doopravdy?"
"Promiň."

Pak už sedíme mlčky a na naše čerstvě ostříhané hlavy čím dál víc prší.