4. srpna

Snídám s výhledem na porosty rákosu, kosatců, kyprejí a pupalek a znovu se přesvědčuji, že stále
ještě nedovedu vypít kávu z plechovky, aniž bych si jí minimálně polovinu vybryndala na nohy.
Polabská cyklostezka se pomalu probouzí k životu. Cestou do Poděbrad potkávám první nadšené běžce, pána se dvěma obřími taškami lázeňských oplatek na řidítkách kola a dvě těhotné ženy doprovázené jedním těhotně vypadajícím mužem.

V Poděbradech mě uvítá poutač oznamující blížící se koncert, jejímž hlavním hostem má být skupina Ortel (jejich jméno je vyvedené v bílé barvě, jako jediné na seznamu všech účinkujících) a falešná pozvánka na sjezd Hitlerjugend (židům, Čechům a psům vstup zakázán).
Dlouho sedím v centrálním parku a pozoruji lázeňské hosty procházející se po kolonádě.
Uprostřed jedné z písčitých cestiček, vinoucích se mezi květinovými  záhonky, se povaluje úplně nahé batole a cosi spokojeně žvatlá. Celá scéna působí jako kýčovitě naaranžovaný fotografický portrét nejmilejšího člen rodiny.
Na protější lavičce vedou dva muži zapálenou debatu o boji s kůrovcem.
A kousek opodál se loučí tři šedovlasé dámy.
"Tak zase za rok!" povídá jedna. "To už nám bude sedmdesát."
"Copak sedmdesát!" na to druhá. "To mně už bude... víte, no..." Nakloní se ke svým dvěma známým a takřka šeptem dodá: "Sedmdesát devět."
Chvíli se cítím poněkud ztraceně - a nejspíš tak i vypadám, protože mě i holubi hřivnáči obdarovávají větvičkami, které mají nachystané na stavbu vlastního hnízda.

Kolem poledního klesne rychlost plynutí času snad až téměř k nule. Připadá mi, jako bych si obalila boty ve velice pružné a úporné žvýkačkové hmotě. Někde mezi zdlouhavým vyplňováním pohledů a mlsným pokukováním po lázeňských oplatkách vymýšlím další trasu. Chvíli váhám, jestli nedat další šanci nebohému Kolínu. Jenomže v rádiu říkali cosi o tom, že vlak do Kolína odjíždí v sedm padesát jedna a člověk se má dostavit na nástupiště včas, s pyžamem a kartáčkem na zuby.

Když v jednu hodinu a dvě minuty vyhlížím zpožděný vlak do Jaroměře, jakýsi hoch, nejspíš ze zlatého výběru poděbradské mládeže, nahlas zadeklamuje: "Když ještě počkáš, vole, budou třeba i prachy. V Poděbradech je to všechno jenom o čekání."

Jaroměř mi nabídne pohled na rozpálené betonové panely a staré, prorezivělé vagony. Původní záměr, doputovat pěšky do Kuksu, se rychle rozpouští jako kousek nanuku ztracený na chodníku. Kocourům i buňkám z vaječníků jakéhosi zavíječe příliš rychle docházejí živiny a chladivým dvanácti stupňům se nedá odolat. A tak měním plány, přestože jsem je už vtělila do psaných slov.

Svačím pod rozložitým platanem s výhledem na téměř malebné prvorepublikové tovární haly a nechávám si posypávat houbovou pomazánku odloupanými kousky kůry. Vzápětí zjišťuji, že zjevně ve snaze učinit Josefov ještě nedobytnější pevností, byl jeden ze dvou přístupových mostů zcela neprostupně uzavřen. Přičítám si tedy k trase další tři kilometry a spěchám opačným směrem, kolem dvou kočičích mrtvolek vysušených tak důkladně, že by se za ně nemuseli stydět ani staří Egypťané, abych měla dostatek času na prohlídku města, které v sobě kombinuje strohost barokní vojenské architektury, zdobnost několika roztroušených secesních ornamentů a oprýskanost socialistických nápisů nad výlohami dávno zrušených obchodů.

U vstupu do podzemí musím vybalit polovinu věcí z batohu, včetně několika již jistě toxických kousků oblečení, abych objevila mikinu, kterou jsem prozatím používala výhradně namísto polštáře. Spolu s upozorněním na nízké teploty se nám dostane i varování před nechtěnou depilací horkým voskem. Když mi téměř vzápětí kdosi podrží sklopenou svíčku přímo nad lýtkem, nemohu se zbavit dojmu, že mi chce naznačit, že bych si už konečně mohla oholit nohy.
Putujeme po úzkém schodišti do temných prostor s přirozenou klimatizací.
Důchodkyně v dlouhých šedivých šatech se starostlivě ptá svého manžela: "Jak se ti dýchá?"
"To víš, když člověku nechají jen půlku plic..." odvětí muž.
"Na to jsem se tě ale neptala, to přeci vím!" odsekne paní, ale hned se omlouvá všem okolo a nejvíc svému muži.

Když tma zhoustne, je čas na strašidelné historky. Zrádce zazděný v tunelu však vyděsí málokoho; jen kdosi poznamená, že cítí krev, ale protože ani to hororovou atmosféru nepřiživí, hned se opraví, že to dozajista byla plíseň.
Poslední úsek trasy procházíme v úplné tmě. Paní, jejíž manžel má jen polovinu plic, se nejdřív zdráhá vstoupit do té temnoty.
"Vždyť se mi o tom bude zdát ještě o Vánocích!"
Nakonec však spolu s ostatními krůček po krůčku postupuje úzkým tunelem a šátrá po vlhkých cihlových zdech. Když za pár okamžiků prohlídka končí, důkladně si probírá vlasy, jestli v nich snad neuvízl nějaký pavouk, a poznamená, že tohle byl doopravdy zážitek na celý život.
Mě ze všeho nejvíc mrzí, že jsem odolala pokušení zahoukat si na ozvěnu.

Cestou zpátky přestupuji v městě, jehož iniciály mohou znamenat buď houskový knedlík nebo horní končetinu (podle toho, zda jste, či nejste medik). Z přemýšlení nad tím, co budu dělat, budu-li si muset po těch třech dnech, kdy jsem se koupala pouze ve vlastním potu, přisednout k někomu ve vlaku, mě vytrhne zcela zřetelně rozpoznatelný začátek písničky "Okolo Hradce". Poprvé si všímám toho, že znělky na nádražích nejenže nejsou všechny stejné, ale že občas dokonce i něco znamenají. "Já mám koně, vraný koně" v Pardubicích mou hypotézu jenom potvrdí.

A když vystupuji v tom šedivém městě, kde je kopec s pavoučím stromem a v nejkrásnější ulici se už zase šíří bažiny, říkám si, že je to zcela vyloučené, aby to doopravdy byly jen necelé tři dny od chvíle, kdy jsem zde s batohem a bez jakýchkoliv očekávání nasedla na vlak do Náměšti nad Oslavou.