Brodím se čerstvě posečeným strništěm a ostrá stébla mi rozdírají kotníky do krve.
Vím, že jakmile se dostanu k vzrostlému dubu s rozpukanou kůrou, puknou i stavidla za mými lícním kostmi, která tak pozoruhodně dlouho odolávala, a ven se vyvalí nejméně stoletá povodeň.
Když bylo tohle obilí ještě docela malými klíčky, seděli jsme tady na okraji pole a smáli se.
Když bylo tohle obilí ještě docela malými klíčky, možná ještě byla nějaká naděje.
Jenže teď už mu jakýsi zuřivý princ zutínal všechny plavé hlavy a život navždy vyprchal.
Svalím se do sluncem vyšisované trávy a posvačím slisovaný croissant s nutellou.
A nepláču.
S překvapením zjišťuji, že jsem pro jednou konečně opustila špatnou vrstvu.
Přestože dobrá znamení neexistují, mincovna B jedním takovým dozajista je.
Žít s pocitem "běžte všichni do prdele" občas přináší nečekaně mnoho pozitivních emocí.
Děláš to po svém, takže nic proti ničemu. Dovolil bych si však ti navrhnout, že vycházet s ostatními, hrát si na sluníčko a kooperovat s přízemními přináší mnohem příznivější výsledky. :)
OdpovědětVymazat