3. srpna

Zvukovou kulisu k prvnímu sklízení stanu tvoří kombinace štěkotu neurotického psa a hlasité reprodukce nekvalitního českého metalu. Po několika nekonečných chvílích pod nezvykle žhnoucím ranním sluncem posnídám u rozcestníku Babišův makový závin.
"Zbude na mě?" ptá se postarší kolemjdoucí pán, když mu popřeji dobré ráno.
"Možná ano. Dáte si?"
"Ne, děkuji. Ale stejně vám řeknu, ta doba se tolik mění. Když jsem já byl mladý, schválně jsme spali s děvčaty ve stanu pohromadě, aby se jako nebály, rozumíte. A že to byl zážitek... A teď si holka klidně vyrazí na cestu úplně sama."

U psychiatrické léčebny močí bezdomovec a u Bílého domu potkávám vytáhlého chlapce, který pokuřuje cigaretu a sype ze sebe nekonečný proud velice vynalézavých nadávek. Když se míjíme, podívá se mi zpříma do očí a pronese: "Já si, ty vole, budu zase dneska muset oholit nohy, ty jo!"
U nádraží mi dlouhovlasá cikánka vnucuje čtení z ruky. Než se jí dokážu vysmeknout, vychrlí za mnou: "Do devadesáti osmi let budete živá, protože máte dobré srdce a o krajíc chleba se dovedete rozdělit. Počkejte, ještě máte druhou ruku! A já mohu přivolat štěstí vám a celé vaší rodině!"

V pravé poledne se mi podaří skrýt před ubíjejícím žárem v rychlíku směr Praha. Ale i tam vzduch již beznadějně zhoustl. Obaluje všechno skutečné jako pomalu se roztékající med - ale zároveň i milosrdně otupuje ostré hrany všech bolestných zjištění.

V Kutné Hoře mě uvítají slova české hymny, červené třásničky nefalšované čínské restaurace a nádoba s rozpuštěnými želatinovými bonbony. Po nekonečné pouti rozpáleným betonovým předměstím poskytne kaštanové stromořadí u potoka aspoň částečnou úlevu. Opodál však nocují bezdomovci, znavení horkem a alkoholem. Raději se tedy dočasně připojím k několika nadšeným japonským turistům, které to neomylně táhne k historickému centru. Cestou na náměstí potkávám skupinu brebentících Italů, co právě svačí bochník české šumavy s tabulkou hořké čokolády uvnitř. Nejmenší holčička s dramatickou gestikulací všechny nahlas upozorňuje, že kolem ní právě krouží "una vespa". Dvakrát se proto rozmyslím, než si dovolím sníst venku na lavičce zmrzlinu. Poté, co mi nedávno na očním víčku přistála popletená sršeň, dobře vím, že pro mě má podobný hmyz z nějakých důvodů slabost.

Gotická architektura v člověku vzbuzuje touhu po poezii, slov se však nedostává. I zástupy kamenných chrličů jen naprázdno otevírají své šklebící se tlamy, i jim už dávno vyschlo v ústech. Světice s knihou a věží si smí dovolit vypínat se až k obloze, nás ostatní však táhnou k zemi závaží, která si stále nosíme na ramenou.

Když si na hlavním náměstí osvěžuji ulepené končetiny vodou z kašny, někdo se pokouší hrát na staré rozladěné piano River Flows in You; pochopím, že je čas přesunout se jinam. Proběhnu kolem Klubu labužnických požitkářů Braníku a v rychlosti zamávám dvoumetrovému iguanodonovi, právě včas, abych stačila nasednout do vlaku do Kolína.

Po půvabné kaskádě rybníků u Havlíčkova Brodu a subtilní architektonické vytříbenosti staveb Kutné Hory působí industriální předměstí Kolína jako nevzhledná jizva na jemné kůži. Dojem stísněnosti, který ve mně zanechalo přetékající šrotiště, posprejované komíny a přelidněné nákupní centrum, se  nepodaří odstranit ani malebnému historickému středu města. Ještě chvíli se loudám periferií s továrnami, kde je nebe počmárané snad stovkami elektrických drátů, abych se dostala do blízké přírodní rezervace. Když však objevím jen nanicovatý lesík se štěrkovými cestičkami, pochopím, že nikde v okolí nocovat nechci, a vymýšlím únikový plán.
Na nádraží se ke mně přišourá šilhavý mladík snědé pleti a prosí mě o cigaretu.
"Promiňte, já nekouřím," odpovídám. Pokouším se být dostatečně milá, abych se s ním nedostala do křížku, ale zase ne příliš, aby snad nechtěl navázat hovor. Míru však zjevně neodhadnu.
"A slečno, je dneska středa, nebo pátek?"
"Pátek."
"Vážně?"
"Ano."
"Jé, slečno, to jste mi udělala radost, že to zase tak rychle uteklo!"

Vlak mě v osm hodin zanechá mírně zneklidněnou v Libici nad Cidlinou.
Nad pozůstatky slovanského hradiště právě zapadá slunce.
Plánuji přespat na palouku za místní farou a přemítám, jestli se mi tu nebude zdát o masovém vraždění a hořících budovách. Odpověď na tuto otázku však nikdy nenajdu. Mé přípravy k noclehu naruší všetečná paní, která se zničehonic objeví za plotem nedaleké zahrady. Důrazně mi doporučí, abych se přesunula do kempu na břehu Labe. Je to jen dva kilometry a ještě přeci není taková tma. Prohlédne si mě od hlavy až k patě a dodá: "A sprchy tam taky mají."
S poněkud hraným úsměvem poděkuji za dobré rady a chystám se rychle zmizet. Paní však můj útěk přeruší zcela zbytečnou otázkou: "A to vážně cestujete takhle sama?"
Jakmile přisvědčím, žena mě přeměří dalším zkoumavým pohledem a pak smutně pokývá hlavou. "Nenapadlo vás třeba, že by to ve dvou bylo přeci jen lepší?"

Stan tedy nakonec stavím na soutoku Labe a Cidliny. Usoudím, že několik komářích štípanců je přijatelnou daní za pozorování soumraku nad vodou, takže sedím na břehu a dívám se na řeku, dokud okolní stromy nevysají z oblohy poslední zbytky světla.

Za svítání mě ze spánku vytrhnou jakési zvučné mužské hlasy. "Hele, kámo, tady vyrost nějakej stan. Kam teď budeme chodit chcát?"