5. srpna

Brněnské intermezzo je jako studená sprcha - člověku se do něj příliš nechce, snad dokonce i trochu bolí, ale nakonec vlastně osvěží. Přesto, když se ráno loudám červenými, zelenými a bílými chodbami, mám přibližně tolik energie, jako bych se právě chystala zemřít, a trvá neskutečně dlouho, než se mi podaří zcela se vymanit z brněnských okovů.

Během dlouhého čekání na hlavním nádraží se mi dostává unikátní příležitosti dozvědět se něco o řešení těch nejzásadnějších problémů života. Mám veliké štěstí. Nositelé této moudrosti, mladík č. 1 a jeho dívka, sdílejí své vědomosti s mladíkem č. 2 zrovna ve chvíli, kdy jsem poblíž.
Mladík č. 1 k mladíkovi č. 2: "Jasně, že v rychlovarce uvaříš nudle, když tam uvaříš i vajíčko!"
Mladík č. 2 (překvapeně): "To bych nečekal!"
Mladík č. 1: "No, já v tom dělám všechno. Vajíčka, párky, klobásy..."
Dívka: "Budeme si muset koupit další konvici, než bude zima. Abychom vůbec měli v čem vařit čaj."

Po nekonečném váhání vybraný vlak do Olomouce se ukáže být slepou uličkou. Útěk z Moravy mi nejspíš pro dnešek není souzen.

Jediným zážitkem z Olomouce je nepříliš ledová ledová káva a rozteklá tyčinka s arašídovým máslem. Pak cestuji zpátky na jih.
"Nakonec vystoupím v Hulíně a půjdu pěšky kolem Záhlinických rybníků. Je to dvanáct kilometrů a dnes není takové horko, takže se trochu projdu."
"To je přesně tak střelený plán, jaký bych od tebe čekal."
Odkdy jsem člověk, od něhož se očekávají střelené plány?!

Označení "strašlivě škaredé město" a téměř naprostá absence turistických tras mě měly varovat. V Hulíně se sice třídí i kovové obaly a bioodpad, což je víc, než by si mohla přát většina čtvrtí ve velkoměstech, když se však vleču už druhý kilometr po rozpálené asfaltce, nahlas nadávám a slibuji, že se poučím a pro příště vynechám ze své trasy jakékoliv další místo, jehož název končí na druh kaprovité ryby na tři.
Až českomoravské štěrkopísky mě vysvobodí od ubíjejícího tetelivého vzduchu. Krajina prorostlá rybníky tak důkladně, že vodní plochy výrazně převažují nad pevninou, mi umožní s Hulínem uzavřít přátelské příměří. Kromě mnoha končetin otravného bodavého hmyzu nepotkávám cestou dlouho ani nohu. Večeři s výhledem na hejna racků mi překazí nejprve podezřelé zaparkované auto a poté nepříjemně čpavý zápach moči. Ani napotřetí se nezdržím déle, než je nezbytně nutné. Stále zesilující pískání kolem uší mi připomene, že bych si rozhodně nepřála, kdyby mě tu překvapil soumrak. Vzápětí tedy mizím v lužním lese, jehož rozloha a občasná neprostupnost mi snad poskytne příležitost k nepozorovanému noclehu v blízkosti Kroměříže. Příhodný plácek objevím brzy - tak brzy, že se rozhodnu se stavbou stanu ještě posečkat.

Dřív než šero mě však zastihne déšť, úplně jediný déšť na území celé republiky, a s ním i Hastrmanovy meteorologické výstrahy. ("Okamžitě vypadni z toho lesa a od všech vysokých objektů! Na radaru je vidět bouřková aktivita!"a "Teď si už taky začínám myslet, že tu bude zázrak, když se vrátíš domů zdravá.")
Přestože neslyším žádné hřmění, velice dlouho přemýšlím, jestli se přeci jen nemám před bouřkou ukrýt někde ve městě. Když se konečně odhodlám začít se stavbou stanu, množství vody, které mi padá na hlavu, už připomíná spíše než pouhou sprchu havárii vodovodního potrubí v mracích. Zatímco bojuji se vzdouvající se stanovou plachtou, zaútočí ta potopa nejen na většinu obsahu mého batohu, ale vloupá se mi i do doposud nehotového stanu. V houstnoucí tmě ztrácím i jednu z tyčí, takže můj přístřešek ze všeho nejvíc připomíná umírající zvíře, marně se pokoušející postavit se na nohy, a které někdo nadto postříkal zahradní hadicí.
Na opravy už je pozdě. Kolem cosi obchází a já se netroufám pohlédnout tomu do očí.

Noc je však kupodivu překvapivě klidná. Spí se výrazně lépe než s labilní kočkou hystericky mňoukající za dveřmi ložnice.