2. srpna

Malé děti se zpravidla učí, jak komunikovat s ostatními a jak navazovat vztahy. Já jsem se učila vyjmenovávat finské číslovky, měsíce planet sluneční soustavy a rozpoznávat nerosty se čtyřslabičnými názvy. Teď je mi dvacet pět let a jsem sama, což je kromě skutečnosti, že v přírodě občas nahlas vyslovím latinský název nějaké náhodné rostliny, jediný podstatný následek všeho, čemu jsem se až doposud věnovala. Také si snad celé věky si pamatuji, že dva měsíce Marsu se jmenují Phobos a Deimos, neboli Děs a Hrůza.
Dnes je druhého srpna a předevčírem byl Mars nejblíže Zemi za posledních patnáct let. Pokud se tedy pokusím ze svých bezpochyby užitečných informací něco vyvodit, bude to skutečnost, že od této chvíle by se ode mě měly Děs a Hrůza nějakou dobu pouze vzdalovat.
Je druhého srpna, deset hodin a dvacet devět minut, a já na brněnském hlavním nádraží nastupuji do vlaku směr Náměšť nad Oslavou.
Sama.
Jen s těžkým batohem a myšlenkami na Mars.

Je deset hodin a padesát minut. Kolébavými přeskoky pražců pomalu necháváme za zády Brno - to město, které mi doposud nepřineslo nic dobrého, ale přesto mi začalo přirůstat k srdci.
Venku je už teď třicet jedna stupňů a tahle spalující horka prý nepoleví nejen po dobu příštích několika dnů, nýbrž nejméně po celý další měsíc. Převládající barvou v krajině, kterou pozoruji z okýnka, je tak hnědá. Traviny už nejsou zelené, ale zlatavé jako na savaně, a dokonce už i kopřivy podél trati - ty kopřivy s nezkrotnou životní energií! - se téměř plácají po zemi jako hromady skomírajících ryb na palubě rybářské lodi.

Když jsem poprvé nahlas formulovala svůj plán na příštích sedm dní, maminka vyslovila obavu, že budu chodit jen tak nazdařbůh a naříkat, že jsem sama, a že bych raději měla vyrazit na nějaký veselý tábor pro katolickou mládež. Tatínek mi kladl na srdce, abych hlavně nespala někde v lese a že mi všechny noclehy klidně zaplatí. Hastrman se zhrozil, že prý nemám ani potuchy, co všechno se mi může stát, a že mi určitě první opilý tramp udělá něco hodně ošklivého. Statistik se mě s pochybovačným tónem v hlase zeptal, jestli si vážně myslím, že mi to nějak pomůže. Odpověděla jsem, že ano.

Divoká Oslava je ten bezkonkurenčně nejlepší název pro řeku, který jsem kdy slyšela - a nejspíš i příhodný výchozí bod pro putování bez cíle.
A Náměšť je poklidnou směsicí tvořenou anděly bez rukou, oprýskanými zelenými nátěry, krmivem pro nosnice, ledovou kávou s levandulí, drolícími se zdmi, oblečením z dovozu, bramborovou plackou s čertíkem, strnulými čápy na komíně, pravidelně rozestavěnými lavičkami podél řeky, temperou pomalovanými Papuánci, zakrouceným potrubím, fialovými makronkami, sklenicí zteplalé vody zapáchající po rybině a trochu bolestivým rozhodováním, kam dál.
Třebíči a Lukám nad Jihlavou se stejně nevyhnu.

Poprvé v životě sedím v kavárně a píšu.
Začínám chápat kouzlo, jež vábí snad všechny spisovatele do podobných podniků.

V Jihlavě mám sotva čas k nalezení vlaku, do něhož chci přestoupit, natož abych ještě hledala druhé pohlaví. Darinka s Kájou se mi to pokoušejí aspoň trochu vynahradit a snaží se mi do každého ušního lalůčku zavěsit jeden zvonek štěstí. Dokážu jim však uniknout dalším vlakem.
Paní sedící přímo naproti mně by si zjevně ráda povídala, ale nemá o čem.
"Taky jedete do Brodu?" ptá se.
"Asi ano."
"Ale budete tam jen přestupovat, že?"
"Myslím, že tam dneska už zůstanu."
"Je to moc hezké město. Já jsem se tam narodila."

Paní má pravdu. Havlíčkův Brod je taková méně nablýskaná Telč. Seženete tu vkusnou plátěnou tašku s nápisem "Praha, Česká republika", v areálu Budoucnost můžete pozorovat upocené sportovce v poněkud socialisticky zařízené tělocvičně nebo si prohlédnout pamětní desku Spolku okrašlovatelů a veřejné koupaliště má otevřeno až do osmi do večera. Jediným jeho nedostatkem je skutečnost, že hustota lidí v bazénu se pohybuje přibližně okolo deseti osob na metr čtvereční, takže před vstupem do vody musíte povinně prodělat jistou kompresi.

K rybníku Hastrman je tu tenkou stopkou potůčku připoután Hajdovec. Za nimi už následuje rybník Zádušní. Aspoň vím, co mě čeká, budu-li se stále setkávat s prvními dvěma jmenovanými.
Chvíli pozoruji kapra, který se vznáší jen několik centimetrů pod hladinou. V okamžiku, kdy se s hlasitým žbluňknutím zanoří zpět do hlubin, poprvé pocítím osten paniky. Zatím se nejedná o obavy, že už brzy bude večer a já stále nemám kde spát; nad strachem ještě pořád převažuje zoufalství z toho, že jsem tu sama, tak hrozně sama, že kdyby se teď nade mnou také zavřela hladina, nebude mnoho lidí, kteří by se po mně začali shánět - a pokud ano, stejně by nikdo z nich neměl ani tušení, kde že to vlastně jsem.

Šeří se a mě cesta zavede do oblasti, jíž se tu říká Černý les. Takové názvy zpravidla nelžou, a tak brzy ztrácím modrou nitku, která mě má provést zrádným labyrintem husté smrčiny. Ve chvíli, kdy zpozoruji první bludný kořen, je již pozdě na návrat. Půda pode mnou měkne, na ramena mi ťukají vzrostlé kopřivy a ostré listy rákosu a jako těžký zaprášený závěs mě obklopí zápach tlejících ryb.
Hráz rybníka poslouží jako dobrý orientační bod, nikoliv však jako uklidňující prvek - když na jejím druhém konci spatřím pobíhat velkého černého psa, vydám se na svižný ústup houštinou ostružiníků.
Na les padá neprostupná tma. Přála bych si mít nad hlavou alespoň hvězdné nebe, jenomže široko daleko není nic než temnota.
Jako křehkou spojnici s realitou využívám mobilní telefon, ale spíš než kýžený klid mi tahle hadička přikapává do žil další dávky paniky.
Potkávám několik zcela vybydlených stavení, které vypadají jako z nějaké hororové počítačové hry, takže podvědomě čekám, že zpoza některé z rozpadajících se zdí vyběhne něco, co mi bude chtít ublížit. Když po cestě zcela nečekaně projíždí auto, zhasínám baterku a vrhám se do křoví. Můj nepříjemný pocit ještě vzroste, jakmile spatřím, že se reflektory auta opět pomalu přibližují. "Jistě si mě řidič všiml, teď se vrací a propátrává roští u cesty, aby mě našel a něco strašného mi provedl!" pomyslím si, a s nadějí, že mě tma ukryje, se skrčím za pařezem. Naštěstí je to jen skupinka opozdilých cyklistů - a mezi stromy již probleskují první světýlka civilizace.
Snad nikdy předtím jsem nebyla tak vděčná za obyčejnou pouliční lampu.
Teď už jen postačí, když si dám pozor na úchylné babičky, které by mě chtěly zařadit do své sbírky vycpaných psů.

Zbytek noci je jen koupel v potu a bombardování přezrálými švestkami.