Svět se někdy houpe jako auto s porouchanými tlumiči.
Ve tmách si navzájem navlékáme prstýnek a vyhlížíme padající hvězdy.
Uprostřed ničeho pak potkáváme malého vyděšeného králíčka.
Tentokrát mlčí.
Tiskne svá drobounká ouška co nejblíže k tělu a mlčí.
Jen liška s huňatým kožíškem mi věnuje letmý vyčítavý pohled, než se odběhne ukrýt do houštin. Snad že si nedávám dostatečný pozor na to, koho si ochočuji.
Ale je přeci tak krásné poslouchat něčí hlas, zatímco usínáte.
Zamilovat se do někoho jenom proto, že je jako jeden z mála hodný a laskavý, by byl naprostý nesmysl.
Nebo ne?
Netradiční, avšak zatraceníhodné též ne!
OdpovědětVymazat