středa 8. srpna 2018

8. srpna

V Pardubicích vystupuji z vlaku s minimem vody a poněkud rozmrzelou náladou. Vleču se podél pekařství, řeznictví, cestovní kanceláře, zlatnictví, lahůdkářství, spořitelny, cukrárny, papírnictví, knihkupectví, podél celé té nekonečné řady obchůdků a výloh a říkám si, že pro příště bych se měla vyhýbat městům, v nichž by se už vyplatilo pro cestu do historického centra využít hromadnou dopravu, a že by možná bylo vůbec nejlepší, kdyby se mi sem nepodařilo docestovat ani napotřetí.

V Tescu spatřím Tommyho Wiseaua v khaki košili a se slunečními brýlemi, kterak si kupuje housku, kapesníčky, čtyři role toaletního papíru a pikao a postupně osahává všechny druhy sladkého pečiva, aby zjistil, které z nich je vůbec to nejčerstvější a nejkřupavější. Nakonec volí ořechový hřeben a mizí mezi regály.
Na posledním přechodu, který mě dělí od pěší zóny ve středu města, zase pozoruji pána, jak si čistí botu od žvýkačky, do níž tam šlápl, a cosi nespokojeně brblá. Pak se zarazí, galantně odtáhne nohu od zdroje a povídá něžně své družce: "Chceš se připojit?"

S Pardubicemi mě nakonec zcela smíří skutečnost, že tu mají zmrzlinu na každém rohu a že je to vlastně velice půvabné město, když uniknete šedivým ulicím přecpaným popojíždějícími a troubícími auty. Na hlavním náměstí se nachází zcela evropsky vyhlížející čínská restaurace U bílého koníčka, hned vedle kavárna U čtyř prstů a opodál můžete zajít na vodní dýmku k jelenovi, jemuž v paroží hnízdí ptáci. V měděnkově zelenavé vodě kašny na zapadlém náměstíčku plavou okvětní lístky růží a nedaleko od kavárny, přes jejíž okna se táhne pás neustále se opakujícího se slova "optimista", najdete tu nejkrásnější budovu v celém městě.

Když se v turistické informační kanceláři v zámku pokouším zjistit, zda je dnes bezpečné vydat se pěšky na Rumburakův hrad, přistihnu se, jak vypouštím z úst neuvěřitelné moravské patvary jako "mezi polama" a "po tej červenej". Jdou na mě mdloby a nuceně se vracím ke své přirozené pražské mluvě. Přes důrazné varování, že dneska by šlo po cestě o život, se nakonec rozhodnu zariskovat. Pro jistotu volím tu delší trasu.

Dokud mě chladí led z ledové kávy, jde se zlehka; až se divím, jestli je skutečně třicet jedna stupňů. Až když se dostanu k řece, vzpomenu si na varování meteorologů, že tyto dny budou vůbec nejteplejší právě v Polabí. Chvíli závodím s parníkem Praha, který si to pomalu šine proti proudu, a jistě bych i vyhrála, kdybych se nerozhodla poobědvat v posledním stínu zcela rozmáčenou, avšak stále osvěžující caprese bagetu. V poledne si vyslechnu popletené sirény, které se nevyznají v kalendáři, a vylovím z pupíku dva pářící se broučky. A pak už mě spolyká výheň. Přestože není kvůli rozpálenému vzduchu možné vidět vzdálenější objekty příliš zřetelně, upřu svůj zrak na cosi, v čemž tuším mostek obklopený vrbami. Musím projít tolik takových úseků, že když se konečně dostanu pod kopec s hradem, nemohu si být úplně jistá, jestli to není fata morgana. Z posledních sil se vyšplhám nahoru, jen abych si prohlédla obřího umělého draka, nastudovala si zásady rytířského chování a setkala se se skupinou nevidomých Asiatů a albinotickým Číňanem. Arabelin prsten tu bohužel nemají; nejspíš by však stejně nedokázal zrušit to, co jsem si kdysi přála na kaštan, a napravit tak moji chybu, která pokazila všechno.


Od vlaku mě dělí dalších osm kilometrů chůze, povětšinou březovým hájkem po písčitých cestičkách. Plánuji se nasvačit v chladivém stínu stromů a před příchodem do civilizace si na sebe obléci to nejméně smradlavé oblečení. Černé mraky, které se formují na obzoru, a letmý pohled na meteorologický radar mě přesvědčí, že bych se místo toho měla zatraceně snažit, abych se co nejrychleji dostala z lesa ven. Vyvrácené a přelámané stromy, co se tu válejí od dob předchozích nepříznivých povětrnostních podmínek, mi ještě více připomínají, že bych si doopravdy nepřála, aby mě tu zastihlo to, co se sem tak rychle blíží.
A tak spěchám. Řítím se kolem porostů mochyně, přes popadané větve, kolem nevzhledného plynovodu, dřevěného altánku a pláně plné hasivek, přes polorozpadlou lávku a kolem čerstvě sklizeného pole. Svým úprkem vyplaším dvě srny i veverku, co někde ukradla jablko větší než její hlava.

Brzy spatřím první domky, v nichž bych v případě nouze mohla nalézt azyl. Stojí však ve vsi s nepříliš lákavým názvem Hrobice - a kromě toho ještě ani nezačalo pršet, nemám tedy pražádný důvod žádat o pomoc. Poryv větru mi sebere klobouk z hlavy, a přesto se rozhodnu pokračovat dál.

Když mraky definitivně přemohou slunce, zbývají mi do cíle ještě dva kilometry. I ty však překonávám až nečekaně rychle. Mám tedy možnost pokusit se stihnout dřívější spoj, v nějž jsem už ani nedoufala.
Zastávku už mám na dohled, zjišťuji ale, že závory už spadly.
"Je tu nějaký podchod?" volám na muže stojícího na protějším nástupišti; přes hučení větru mě však neslyší. "Dá se to podejít? Podejít! Koleje!"
Muž jen zavrtí hlavou. "Kam jedete?"
"Do Pardubic. To už mi ujede."
"Tak poběžte! Podám vám ruku!"
Váhám. Lokomotiva už je na obzoru.
Nakonec přeskáču po pražcích, jen pár vteřin předtím, než na tom místě se skřípěním brzd zastaví vlak. Ani mě nenapadne, jestli by nebylo lepší zakopnout.
Sotva se za mnou zavřou dveře, o okýnka se rozprsknou první dešťové kapky.

Na nádraží v Pardubicích si koupím muffin s lesním ovocem a vychlazenou minerálku a na zapáchajících záchodcích se převleču do posledního čistého trička.
Ještě mnohokrát si vyslechnu Já mám koně, vraný koně, než dorazí zpožděný rychlík od Prahy.

A pak už to celé končí. Sedím ve vlaku a dívám se, jak prší na odstavené nákladní vagóny.

Bezesporu to byl ten nejzdařilejší výlet, jaký jsem kdy prožila. Jenomže zároveň i ten zdaleka nejprázdnější, neboť ho nebylo s kým sdílet.

Všechno zůstalo při starém. Zase budu chodit po štěrkových cestách kolem kampusu, zase budu k obědu jíst zeleninové polévky u Uga, zase budu uprostřed noci v zoufalství zavírat kočku do koupelny a když bude osamělost neúnosná, zase budu utíkat na pavlače.
Všechno zůstalo při starém, jen věci získaly na pár dní zbrusu nový obal. Teď je však na čase strhat všechny mašličky a nablýskané dárkové papíry, vysypat z krabic připravená semínka těch cizokrajných (a přesto tak důvěrně známých) rostlin a nechat se jimi opět celá prorůst.

Takhle to tedy končí.
Všechno zůstalo při starém.

Spoj je opožděn z důvodu závady na lokomotivě.

1 komentář:

  1. To mi připomíná, jak jsem jel na divokém praseti v opuštěných hvozdech Vestfálska. Funělo jako lokomotiva a jeho kopyta rozrývala bláto s divokostí buldozeru! Takže jsme urazili, spíš sunuli se dobrý kilásek, než se mnou narazil do stromu.

    OdpovědětVymazat