úterý 7. srpna 2018

7. srpna

Uprostřed noci se ukazuje, že budík, který jsem si nařídila na šestou hodinu ranní, abych nemusela balit batoh za doprovodu nadávek přísného správce chráněné krajinné oblasti, nejspíš nebude vůbec potřeba. Venku je dvanáct stupňů a všechno je zmáčené ledovou rosou. Když se dotknu displeje mobilu, můj prst na něm na něm zanechává viditelné mokré cestičky. A tak se, navlečená do všech vrstev, které s sebou mám, třesu ve spacáku zimou a počítám minuty, co zbývají do svítání.


Ve tři čtvrtě na šest se konečně odhodlám zahájit přípravy na ústup. Převléci se do čistého oblečení téměř fyzicky bolí a než se mi zkřehlými, necitlivými prsty podaří ze vzdorující stanové plachty vytvořit aspoň jakž takž kompaktní balíček, vyžaduje to tři neúspěšné pokusy.

Nedaleko skotačí srna s mládětem a v celé své vážnosti zpovzdálí dohlíží na jejich hry i dobře rostlý srnec, dva zajíci hopkují po louce sem a tam a na vršku kopce se už v úzkém pásu rozlévá hřejivé sluneční světlo. Rychle tedy zapomínám na útrapy téměř probdělé noci a s nadšením pozoruji celou scenerii.

Snídám pod velkou lípou na rozcestí a sleduji, jak ranní slunce na své paletě rozmíchává stále sytější odstíny pro louky cesty i lesy.
"Nevíte, kudy kam?" ptá se mě jakýsi člověk, který si zjevně také přivstal.
"Ale vím, jenom se rozhlížím," odpovídám. "Půjdu do Luhačovic na vlak."
"To je ale pěkně daleko!"
"Asi čtyři kilometry."
"No právě, ujede vám to."
"To je jako nic. A mám týdenní jízdenku na vlak..."
"Aha, takže nehrozí, že něco zmeškáte..."

Přesto tak trochu spěchám, mám totiž v úmyslu stihnout ranní Slovácký expres do Pardubic. Horký lázeňský oplatek, na nějž se mi sbíhaly sliny po celou tu chladnou noc, si nakonec dopřát nemohu, protože, jak s lítostí zjišťuji, tohle městečko má budíček nastavený až na devátou hodinu. Vlčnovské vdolečky, které kupuji v pekařství u nádraží, jsou však důstojnou náhradou - jsou totiž stejně chutné, ne-li chutnější, než slavné šternberské koláče. Docházím k závěru, že bych se jednou měla vdávat na Moravě, a to pokud možno brzy, protože jestli někde narazím na zdroj tohoto neodolatelného sladkého pečiva, ztloustnu nejspíš tak, že mě nebude chtít už vůbec nikdo.

Dlouho se rozmýšlím, jestli se nemám zastavit ještě v Uherském Hradišti.
"Nebude se ti tam líbit, jsi teď rozmlsaná z hezkých měst," tvrdí Kluk s mrkajícím autem.
"Uherské Hradiště určitě stojí za návštěvu, nenechej si ho ujít," oponuje předchozímu názoru Hastrman.

A tak nakonec znovu opouštím Slovácký expres dřív, než jsem původně zamýšlela. Chce se mi trochu plakat a hodně spát. (Nebo naopak? Možná naopak. Ale ono to přejde, vždycky to přejde.)
Je to zvláštní město. Mají tady tu nejkrásnější nádražní halu, autoškolu bukvic a chodníky s vlnobitím.
Chvíli se motám po náměstích a procházím parkem, v němž jsou vyhrazená místa pro introverty - na několika speciálních lavičkách otočených směrem do zdi.
Ve Smetanových sadech jakýsi mladík hlasitě zpívá táhlé folklórní písně, na střeše kina jsou umístěné dvě obrovité hrdličky, jimiž se zpravidla zdobí hroby, zemře-li člověku milovaný partner, a na trávníku se tu povalují noviny, jejichž hlavním tématem je zákaz jemnohmotných bytostí, jako jsou skyfishi, plazmoidy, stíny, inkubusy a subosobnosti, ve vědě. Pár minut posedávám na lavičce u Slováckého muzea, ale když přistihnu pána podezřelého zevnějšku, jak si v kašně omývá nůž od krve, raději se vracím do civilizovanějších končin. Prohlédnu si ještě bývalou synagogu, která nyní slouží jako knihovna, a v místě, kde ze zcela vyprahlého trávníku ční přerostlá a řádně oprýskaná sádrová muchomůrka, odbočuji zpět na hlavní náměstí.

Během čekání na vlak si objednávám kávu v kavárně. Mladý byznysmen v obleku, sedící u protějšího stolku, na mě neustále vrhá zkoumavé pohledy. Přemýšlím, jestli je to snad proto, že se mu líbím, nebo s údivem zírá na to, jakou obludu dokázalo stvořit několik dní na výletě. Když se pak na záchodě podívám do zrcadla, docházím k závěru, že druhá varianta je výrazně pravděpodobnější.
Když už počtvrté nastupuji do Slováckého expresu, svého bezkonkurenčně nejoblíbenějšího spoje tohoto výletu, mám poněkud smíšené pocity.
V dobrém sme sa zešli, v dobrém sa rozejdem - ale přeci je tam cosi, co tak trochu bolí. Kamínek v botě, který nelze vysypat.

Když projíždíme Otrokovicemi, kdesi za mnou si začne povídat muž se ženou sedící přes uličku. Muž má vystupovat v Olomouci, žena jede až do Prahy. Probírají Velkomoravskou říši, muzejní exponáty, dovolenou na Korfu, kontaminaci vod pohonnými hmotami, zdraví svých rodičů, mobilní telefony, opery českých autorů, naslouchátka a trilobity, až žena pozve muže, aby si k ní přisedl.
"A nešla byste se mnou někdy někam?" osmělí se muž. "Mohl bych vás například pozvat na kávu. Také bychom si mohli udělat nějakou vlastivědnou nebo historickou vycházku."
"Víte, já mám postiženého bratra a musím se o něj starat, někdy i pět dní v týdnu. Nejsem svým vlastním pánem," odpovídá žena a do hlasu jí drobně prosakuje lítost.
"To já taky nejsem. Já jsem vám ještě neřekl, co vlastně dělám. Zpívám ve sboru v Národním divadle v Praze. Takže bych vás klidně mohl vzít i na nějaké představení."
"Vážně? To je zajímavé. Já chodím do divadla moc ráda."
V tu chvíli ke mně přistoupí paní průvodčí, aby překontrolovala, jestli nejedu načerno. Než se mi podaří vylovit jízdenku a studentský průkaz, je už zjevně rozhodnuto. Blíží se Olomouc.
"A jakého jste měla psa?"
"Špice."
"A byl to pes, nebo fenka?"
"Pes."
"To já jsem psa nikdy neměl."
Vlak zastaví.
"Tedy na shledanou."

Do Pardubic nedorazím ani napodruhé. Zláká mě Ústí nad Orlicí, které toužebně sleduji pokaždé, když jedu po trase Praha-Brno. V rychlosti si naplánuji výlet po okolí; za pár minut už tak sedím v roztomilém osobáčku, jenž mě má dopravit ještě o pár kilometrů blíže k Orlickým horám.

Mé první dojmy z Letohradu, kam mě odveze lokomotiva jménem Verunka, tvoří zápach lehce zatuchlého pečeného kuřete, zmuchlané modré igelity a tunel s bonbóny a jednorožci. Dalším významným prvkem je místní zámek - z jedné strany zakrytý budovou s obřím nápisem POSILOVNA, z druhé poněkud přiškrcený úzkou uličkou Járy Cimrmana.
Zmožená horkem dělám zbytečné nákupy a překážím v cestě švitořivým důchodkyním.
Jsou tři hodiny odpoledne, ve stínu lehce přes třicet a přede mnou krásná osmnáctikilometrová procházka do Ústí nad Orlicí.

Nevynechám ani odbočku k vyhlídce u hradu Kyšperk. Těch dalších čtyři sta metrů do kopce navíc mě stojí velmi mnoho úsilí, které je nakonec odměněno pouze zjištěním, že v cíli není ani hrad, ani vyhlídka. Hrad byl zbořen před dávnými věky a vyhlídka zarostla dravými akáty. Pomstím se tomu nešťastnému místu alespoň tak, že ho využiji místo toalety, jako už to udělalo přede mnou tolik jiných.
V místě příhodně nazvaném Pustiny vede cesta přes ohradu s kravami. Zdráhám se vstoupit, ale mírné oči jednoho z telátek a především představa, že bych výběh musela obcházet po přímém slunci, mě přiměje trochu zariskovat.
Odbočku na další vyhlídku také promýšlím dlouho. Nakonec si vynadám do lenochů a vyběhnu do kopce zlehka jako kamzík s chybějící končetinou. Vyplatí se. Mezi křovinami je tentokrát vidět znamenitá, monotónní krajina s poli, porušená tu a tam jen několika málo domky.


Brzy mě turistická značka zavede do údolí. Rozpálený beton cyklostezky brzdí mé kroky a kilometry ubývají jen pomalu. Musím také dávat neustálý pozor, abych někomu nevběhla do cesty. V tom jsem poměrně úspěšná - jen jeden s cyklistů kvůli mě padá do příkopu zarostlého kopřivami. Naštěstí mi nevynadá, naopak. Celkem přátelsky se vyptává na můj výlet a posléze mě dokonce označí za dobrodružku.
(Dobrodružka a statečnice! Vždycky jsem chtěla být Linkou.)

Na druhé straně řeky se na mě pověsí přibližně třicetiletý obejda s proplešatělou kšticí a velkou chutí konverzovat. Od začátku mi automaticky tyká, jako bychom byli nejlepší kamarádi už od školky, a ptá se mě na tisíc věcí. Ani mu nepřipadá podezřelé, že já mu žádné otázky nepokládám a mé odpovědi jsou víc než strohé. Ta skutečnost jenom víc a víc podněcuje jeho zvědavost.
"A kde plánuješ dneska spát?"
"Ještě nevím."
"Je tady vodácký kemp, tam by ses mohla ubytovat."
"Raději spím někde sama v přírodě než v kempu."
"Vážně? A proč?
"Asi nemám ráda lidi. Mám podvědomý pocit, že mě ohrožují."
"A já tě jako taky ohrožuju?"
"No, ono to možná vyznělo trochu ošklivě, ale..."
Trvá mi snad celé věky, než se mi podaří ho setřást.
Když se konečně rozhodne kamsi odbočit, dodá s neochvějnou jistotou v hlase: "Ale dáš mi na sebe číslo, že jo?"
"Ne," odpovím prostě. Výjimečně ani nemám potřebu se za to omlouvat.

Ústí nad Orlicí je velkým zklamáním. Tak velkým, že dokonce pátrám, za kterým z písmenek se skrývá ta otevřená rybí tlama, připravená spolknout všechna kouzla toho místa. Je tři čtvrtě na osm a město už dávno začalo zívat únavou. Na hlavním náměstí loví parta výrostků na kolech Pokémony, jinak je úplné ticho. Ze samé rozmrzelosti nedokážu dostatečně ocenit ani fakt, že v ulici zvané Příkopy právě zvesela dovádějí bagry.
Přestože bych na měkkých paloučcích u řeky jistojistě našla pohodlné útočiště na přenocování, zvítězí u mě touha po čisté, tekoucí vodě nad touhou po klidném večeru někde daleko od lidí. I když dobře vím, že toho budu litovat, nakonec si přeci jen zaplatím nocleh v kempu.
Království za sprchu, nikoliv za koně.

Jako ukolébavka mi toho večera poslouží punkové zpracování skladby Polámal se mraveneček.

1 komentář:

  1. V Uherském Hradišti jsou lidi známí tím, že příležitostně něco zapíchnou. Někteří vrazi ani nevypadají podezřele, jen je baví mít kontakt s těly, což na první pohled často ani nepoznáš.

    OdpovědětVymazat