Ležíš na chodníku a díváš se na nebe, které neexistuje.
Pak mě zlehka políbíš za ušní lalůček.
"Jsem tak rád, že jsi zase zpátky. A v pořádku."
Znovu si hrajeme na schovávanou, na schovávanou za nepravdivými slovy a předstíraným nezájmem.
"Já jsem se do tebe zamiloval, víš?"
"Když já ti to pořád asi nevěřím."
Mlčíš. Mlčíš a usínáš.
"Tvoje prokletí je ta tvoje špatná paměť. Kdykoliv se najde někdo, komu na tobě záleží natolik, že tě poslouchá a dává pozor na to, co říkáš, musí si zákonitě všimnout, jak strašně, strašně moc kecáš."
Otevřeš oči a pokoušíš se na mě zaostřit. Marně. "Cože?"
"Nic. Spi," zašeptám a prohrábnu ti vlasy.
Jakmile usneš, vytratím se do chladného nočního vzduchu.
"Tohle už přeci máme za sebou, ne?"
Po trošce turistiky je na řadě milostné vzplanutí! Napínavé.
OdpovědětVymazat