6. srpna

V jednu hodinu ráno mě budí jakési netrpělivé ťukání, jen několik centimetrů od mé hlavy. Zaťukám nazpět. Můj ukazováček se srazí s povědomým kulovitým, ostnitým předmětem, řádně naštvaným, že se mu nedaří zavrtat se mi pod podlahu.
Chvíli naslouchám zvukům nočního lesa. Nedaleko čenichá jakýsi tvoreček tak usilovně, až z toho tenince píská. Rozpoznávám i klidné, nepravidelné kroky srn, příliš váhavé na to, než aby se mohlo jednat o lidskou chůzi.

Podruhé procitám z hlubokého spánku jen několik málo minut předtím, než se podává snídaně.
Zaslechnu praskání větviček; a tentokrát je nade vší pochybnost, že se blíží přímo ke mně. Rozcuchaná a rozespalá vylézám ven a bosýma nohama stoupnu do chladivé vrstvy listí. S očima ještě napůl slepenýma spánkem se zakusuji do marmeládové koblihy s takovou vervou, až se mi po bradě sype cukr.
"Musel jsem se přeci přijít přesvědčit, jestli tě v noci nikdo neukradl."

V Kroměříži si nejprve pohovořím s mapou. Jen se k ní přiblížím, už na mě spustí: "Zámek Chropyně, skanzen Rymice, větrné mlýny!" Když nijak nereaguje na mou velice slušnou žádost "Buď zticha!", raději se odporoučím a nechám jí pokračovat v jejím naučném monologu.
Poté, co se na vlastní oči přesvědčím, že pražské Arcibiskupské gymnázium je jen chudou příbuznou toho kroměřížského, vydávám se pozorovat veverčí akrobacii a paví mateřskou školu do stínu stromů v Podzámecké zahradě. Přestože paví křik zní snad ještě hůře než rozezlené kočičí láteření ve tři ráno, jejich mláďata s drobounkými chmýřitými chocholkami jsou zaručeně to nejroztomilejší, co jsem za poslední dobu viděla.
Na lavičce diskutují dvě mladé medičky s tlustými sešity na kolenou o hypertrofii prostaty a Gramově barvení mykoplazmat. Poté plynule přejdou ke steskům, že by si také přeci jednou zasloužily alespoň nějaké prázdniny.
Procházím se sem a tam klikatými cestičkami, pozoruji partu dětí, které usilovně pátrají po vypadlých pavích perech, a chvíli rozverně cvrnkám do hlav pověšených na jednom ze stromů, aby se z nich vysypaly nějaké užitečné vědomosti o historii literatury.

Jakmile se dost nabažím jezírek a záhonků, vracím se do města, abych si stihla prohlédnout to nejdůležitější, než se mi z horka začnou roztékat myšlenky a podrážky. Na svých toulkách městem zjišťuji, že nejen restaurace pro lidi, nýbrž i ty pro koně musí mít v Kroměříži úroveň - a nejlépe se nacházet v některé z historických budov.
Objevuji i koncept tajného dokumentu, sepsaného skupinou Progresivní Aliance Socialistů a Demokratů. Pod mottem "Evropa začíná doma!" stojí pět základních pilířů tohoto dokumentu, prozatím psaných rukou. V doslovném znění:
1. Nejsem pitomá (až v pondělí se dozvím, jestli pitomá budu).
2. Dosud není nic písemně.
3. Nejlevnější jsou lidé.
4. Přišli jsme poslechnout!
5. Pokud nebudou praktici, budou nemocnice? Ne.
-> 1!!!

Nejnáročnějším úkolem celého dne je bezpochyby spořádat celý talíř salátu, který jsem si objednala. Naprosto selhávám. Jdu se tedy raději zahanbeně procházet do zahrady, v níž se na vodě vznášejí jablka a římští senátoři se vyznačují hnízdy na hlavách. Žena prodávající vstupenky, která doslova překypuje kily navíc i bodrým humorem, mi nabízí "bagsitting", což ocení především má odřená ramena a namožené krční svaly.
Dlouho se procházím mezi zimostrázovými zdmi Libosadu. V labyrintu pobíhají děti a cosi hledají, u jezírka se dva skokani soutěží v tom, kdo z nich dokáže víc nafouknout rezonanční měchýřky, a v podloubí leží vadnoucí růže, jako zabitý svědek jakéhosi přečinu proti lásce.

Na cestu k nádraží se vybavím chlazenou vodou a malinovou zmrzlinou.
Když se loučím s upovídanou mapou, na můj pozdrav mi odpoví "Naší výsadou je vaše pohodlí a právo!" a mně nezbývá než předpokládat, že to znamená něco jako "Brzy na shledanou!".

Poté, co vystoupím před ornamenty zdobenou nádražní budovou v Luhačovicích, zjišťuji, že jsem se poprvé dostala někam, kde končí železnice - a že tedy budu muset tohle městečko opustit úplně stejnou cestou, kterou jsem sem přijela.
V Luhačovicích se nachází pramen dr. Šťastného na třídě dr. Veselého. Člověk by řekl, že se tu léčí buď deprese nebo těžká fobie z Vánoc.

Na kolonádě si kromě teplých lázeňských oplatek můžete koupit i zapečené písečné čarodějnice, což je nejspíš součást zdejších léčebných kúr, a pokud se rozhodnete vydat se k přehradě, musíte dodržovat určený jízdní pruh, přestože nejste motorové vozidlo.

Za městem se pokouším objevit nějaké příhodné místo na stanování, nacházím však jen říční koryto zakusující se do příkrých zalesněných břehů.

U přehrady se prodávají pestré osušky s roztomilými a poněkud šilhavými koťátky a trochu to tu smrdí po odpadcích. Na svých dekách, ručnících a karimatkách se tu povaluje několik posledních rekreantů, náhodně roztroušených po štěrkových plážičkách. Zvažuji, že bych se k nim přidala, a jakmile by mě skryla tma, zabalila bych se do spacáku a spala, ale první slaboulinký pískot komárů, přítomnost neúnavných rybářů a především rychle klesající teplota mě přesvědčí, že to není zdaleka tak dobrý nápad, jak by se mohlo na první pohled zdát. Poslední naději tak vkládám v kemp, nacházející se na opačném konci vodní nádrže.

Cestou se musím vyhýbat cyklistům a veselé mládeži s poloprázdnou lahví vodky a krabicemi pomerančového džusu. Potkávám i mladý pár, jenž se evidentně rozhodl jedno ze svých prvních dostaveníček strávit bruslením.
"Jestli mám ráda kulturu? Jasně, že mám," říká zrovna ona.
"A jakou?" ptá se on a jeho zájem viditelně vzrůstá.
"Tak ráda chodím... třeba na párty! Ale, já nevím..." chvíli usilovně přemýšlí. "Například taková opera, to mi nic neříká."

Když nahlédnu přes plot do prostor kempu, zjišťuji nejen to, že je téměř beznadějně plný, ale navíc že se velmi podstatně svažuje. Představuji si, jak bych ve stanu po celou noc klouzala směrem dolů, navíc jistě za doprovodu nějakých falešných trampských odrhovaček, a moje chuť tu přenocovat klesá na nulu.
Nakonec objevuji téměř dokonalý plácek na jedné z podhorských luk. Jeho jedinou vadou na kráse je skutečnost, že se nachází v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Chvíli studuji, co si mohu dovolit, a nakonec se rozhodnu řídit se heslem "Když nejsi vidět, jako bys tu nebyl." Stan stavím až za tmy, pochopitelně bez baterky, a plánuji ho zbořit hned po východu slunce.

Těsně před usnutím uslyším nedaleko rezivý hlas štěkajícího srnce.