Strictosidine synthase

"Strictosidine synthase is a key enzyme in alkaloid biosynthesis. It catalyses the condensation of tryptamine with secologanin to form strictosidine. Many indole alkaloids formed from strictosidine synthase-catalyzed condensation are precursors to medicinally important compounds such as quinine etc."

V Pana Žárovku jsem od začátku vkládala poměrně velké naděje, i když to tak navenek pravděpodobně vůbec nepůsobilo.

Na první schůzku jsem dorazila téměř o půl hodiny později, a to s výmluvou, že jsem si jakožto hloupý Pražák popletla jednotlivá náměstí. Ve skutečnosti jsem ještě v hodinu srazu hrála připitomělé hry s tím, co boří portály.
Napodruhé jsem se polepšila, přišla jsem včas. Kdyby mi to ale okolnosti aspoň trochu dovolovaly, nejspíš bych se kvůli nepovedeným vtipům o žížalách zavrtala jako jedna z nich někam hodně hluboko pod zem.
Třetí schůzku jsem chtěla raději zrušit úplně. Když se mi to nepodařilo, vykompenzovala jsem si ten neúspěch aspoň dalším pozdním příchodem.
Zjevně se mi cosi snažilo naznačit, že bych si ten útěk ještě měla pošetřit.

Jít do latinskoamerické tančírny přesto, že neznám ani základní kroky, byl totiž jeden z nejhloupějších nápadů, který jsem za poslední dobu měla.

"Chyť mě za ruce. Teď se opři, klidně víc... Takhle. Cítíš to napětí? Výborně. Teď tě mohu vést, kam budu chtít, můžeme chodit, můžeme tančit."

Vybaví se mi jedna z úvodních kapitol z povídkové knihy o argentinském tangu a najednou je mi jasné, že já jsem jedna z těch, co tohle nikdy nedokážou.
Jsem ta, která píše zoufalé věty na kachličky, a pak odchází se sklopenou hlavou a s pocitem selhání.

"Když na chvilku zapomeneš na to, že je potřeba dělat nějaké kroky, najednou to začne fungovat. Všimla sis toho?"

Postupně zapomenu všechny latinské názvy, které jsem si kdy zapamatovala, jména postav z knih, které jsem přečetla, i dialogy z filmů, co jsem shlédla.
Ale nikdy, nikdy nedokážu zapomenout na skutečnosti, které mě limitují.
Proto nikdy nebudu doopravdy tančit, přestože bych tolik chtěla.
A proto už nejspíš napořád zůstanu sama.

Nejdůležitější věcí, kterou se ten večer naučím, tak zůstává fakt, že tonik pod UV lampou vyzařuje modré světlo.

"To dělá ten chinin. To je taky nějaký protein, ne?"
"Řekla bych, že alkaloid," odpovím a před očima mi vyskočí několik náhodných aromatických kruhů.
Potlačím nutkání vytáhnout mobil, abych překontrolovala správnost své domněnky, stejně jako nutkání se okamžitě vypařit.
"Teď vypadáš, jako by ses chtěla úplně vpít do zdi."
"Toto umění jsem bohužel ještě neovládla, i když bylo mnoho situací, v nichž bych ho velice ocenila."

Když se u smečky loučíme, oběma nám je jasné, že je to naposledy, co se vidíme.

Je to vlastně škoda.

Škoda, že nejsem úplně jiná.