Fear of intimacy

"Transporter protein Fear of intimacy (foi) controls intracellular zinc availability indispensable for the activity of transcription factors that regulate the specification and differentiation of muscles in Drosophila. Foi also affects gonad formation; in foi mutants the germ cells fail to form the tight cluster typically found in a properly coalesced gonad, and instead remain only loosely aligned."

Ve vzduchu je cítit změna, říkám si, když se blížím k místu, kde plánuji strávit nedělní odpoledne (ten vzácný volný čas, který jsem si těžce vydobyla a který mě možná s konečnou platností připraví o mé pracovní místo). Pak mi silný poryv větru bez milosti vyrve z ruky časopis.
Změna k horšímu, samozřejmě.

Plánuji se ještě pár minut ploužit kolem a pozorovat zchátralou fasádu druhé obecné chlapecké školy. Chlad mě však tak dlouho kouše do prstů, až mě zažene do průchodu, kde vlevo sice není tak úplně vpravo, ale aspoň se to úspěšně pokouší předstírat.

"Chtěla jsem se ještě chvíli procházet, vím, že na návštěvy se nemá chodit přesně... ale je tam taková zima..."
"To je v pohodě. Jenom ještě musím pověsit prádlo a dát péct chleba."

Vítejte v bytě pana dokonalého. Květiny ve váze, ani zrnko prachu a nepatrný závan atmosféry bytu s ozvěnou.
(A přestože je znát, že i odsud někdo zmizel, jizva je tak tenoučká, že ji stěží postřehnete.)

"Vydrž, dám ti deku!"


A tak stojím ve dveřích, obalená měkounkým oranžovým plyšem, pozoruji téměř cizího chlapce, jak věší prádlo, a přemýšlím, jestli se ještě někdy u někoho budu cítit natolik doma, aby mi taková scéna připadala přirozená.

Brzy přijde řada na dřevěné lišty, japonskou pilku, tři druhy lepidla, metr, režnou nit s navijákem, hromádku kolíčků, višně v čokoládě a arch balicího papíru s nevhodnými rozměry.

"Nedá se nic dělat, bude potřeba záplata."
"Ale tahle část pak bude mít proužky opačným směrem."
"Tak to bude drak rebel."
"Jo, přibližně pětiprocentní rebel."

"Udělám si kafe. Dáš si taky?"
"Asi ne, děkuju. Pro mě už je moc pozdě."
(Pozdě na kávu, pozdě na všechno.)

Postaví moka konvičku na sporák a řekne: "To je takové kouzlo. Právě teď se děje kouzlo."
V hlavě mi automaticky naskočí věta Kouzla neexistují., ale cosi mi zabrání ji vyslovit nahlas.
"A když nechceš kafe, dala by sis třeba aspoň čaj?"
"Asi ani nepotřebuju. Ale díky."
"Já vím, že nepotřebuješ. Ale rád bych tě něčím pohostil," odpoví, a když pokrčím rameny, vyloví ze skříňky aspoň tabulku čokolády.

Drak usychá na půli cesty k nebi, kuchyní voní domácí chléb a já mlčky pozoruji psíky pobíhající za oknem - teprve tehdy mi dojde, že situace je daleko vážnější, než jsem si doposud byla ochotná připustit.
(Představte si všechny emoce, které jste zažili během posledního týdne. Negativní pocity zesilte pěti- až desetinásobně, všechny pozitivní bez milosti zlikvidujte, snad až na několik drobných pousmání a ironických úšklebků. Teď před vámi stojím já, úplně nahá.)
"Psů jsem se vždycky bála."

Až když běháme po dvorku s rukama nad hlavou, rozesměju se tak zvesela, že okna rezonují a rostliny v květináčích znovu nasazují na květ.
"Funguje to!" zavolám a na pár okamžiků zapomenu, jak ráda bych se ztratila světu.

"Na tobě je strašně poznat, jaká je ti zima. Myslím, že ještě dostaneš deku."
"Tak jo. Ale budu se řídit tím, co říkaly jezinky v pohádce - jen chvilku se ohřejeme a pak zase půjdeme."
Večer s pohádkami o jezinkách se vynoří jen na malou chvíli a pak zase zapluje kamsi do smrdutých vod hastrmanského rybníčku. 
Kdyby jen nebylo tak pozdě...

Když se mu nepodaří vnutit mi na cestu několik krajíců domácího chleba, alespoň mi do tašky přihodí odřezek dřevěné lišty omotaný páskem krepového papíru.
"Tady máš něco pro kocourky. To aby se na mě nezlobili, že jsem je okradl o čas strávený s tebou."

Na rozloučenou mě objímá déle než kdy předtím.
Zkusím se mu vysmeknout, ale drží mě pevně.

Když se konečně osvobodím, řeknu jen: "Musím tě přeci hrozně studit."