Achillea ptarmica, řebříček bertrám

Sobota
Místo toho, abych si balila batoh na výlet, chodím po městě s krabicí plnou granulí pro kočky a pláču. I Strakapoudího chlapce postihla kočičí paralýza, byť jiného druhu.
Nemůže mi ani zatelefonovat, je totiž zcela zalehnut.

Neděle
V úmorném horku se plahočíme mezi obchody, jen abychom zakoupili skotské máslové sušenky, želé bonbóny a brusinkovou marmeládu. Poněkud podivná výbava na výlet, zvlášť pokud uvážíme, že ani jeden z nás dvou stále nemá použitelný spacák.

Pondělí
Dobíhání vlaku by se mohlo stát naší malou soukromou tradicí.
"Vzala sis knížku?" ptá se chlapec.
"Ne."
"A cestovní deník?"
"Ne."
"A co na tom výletě budeš dělat?"
"Nevím... Třeba si s tebou povídat?"
Místo odpovědi se dočkám jen zoufalého pohledu.

Stan stavíme na měkkém mechu na okraji lesa. Už skoro usínám, když můj milý zničehonic povídá: "Kdybych uprostřed noci začal křičet a tlouct do stanu, tak se moc nelekej. Plaším prasata."
Ok. Jistě se mi budou zdát krásné sny.

Úterý
Růžové žvýkačkové rizoto zaplašilo mé černé myšlenky a částečně napravilo pošramocenou reputaci města Kolín. Pokračujene vlakem Pražské integrované dopravy a nizozemským autobusem dále na sever.

Středa
Ráno se brodíme vysokou trávou. Mám boty promáčené rosou a o hodně lepší náladu. Naříkám už jen proto, že všude kolem rostou houby a já je nemohu sbírat.

Čtvrtek
Vydáváme se do skalního města. Ani radost ze sdílení příběhu o želé bonbónech nedovede přehlušit tu naprostou beznaděj, která se ve mně nezadržitelně šíří. Zůstávám pozadu, neboť neumím utíkat z kopce.

Pátek
V České Kamenici mají pohřební službu jménem Rulík a jednu ze zaprášených výloh tam obývá bezruká ženu s kožešinovou čepicí na hlavě.
Typickým suvenýrem z Českého Švýcarska je očividně půlmetrový zahradní trpaslík; je jen škoda, že se nevejde do batohu.

Putujeme do úmoru a za tmy klopýtáme v kopřivách.
Když u stanu si čistím zuby, spatřím padat hvězdu.

Sobota
Celou noc z dáli duní techno tak neodbytně, že únava nad ním získává navrch vždy jen na pár okamžiků.
Na jeden den se vracím tam, kde jsem si kdysi založila sbírku lišejníků a v dešti si do sešitu zapisovala botanické špeky. A trochu lituji, že se nemohu vrátit i v čase.

Všechno se zastavilo, ubíhá jen krajina za okny vlaku. Téměř čtyři hodiny mlčíme a pokoušíme se zaplnit prázdnotu polskými karamelkami a slanými lékořicovými bonbony. Přála bych si chlapci aspoň položit hlavu na rameno, avšak v tu chvíli mě od něj dělí nepřekonatelná vzdálenost.
Necestuje totiž se mnou, nýbrž se svým mobilním telefonem.
A já už necestuji s ním, nýbrž se svým smutkem.

Oba bychom se nejspíš měli naučit, že mlčet s někým může být o hodně přijemnější než mlčet sám.

Stipa joanis, kavyl Ivanův

Když potkáte člověka, který má mnoho jmen a žádné z nich ho tak docela nevystihuje, je nejspíš na místě zpozornět.
Když potkáte někoho, kdo vám že všeho nejvíc připomíná předvolební heslo, je nejspíš na místě vzít nohy na ramena.

Já však vzpomínám na to, jak se mi ten člověk mnoha jmen objevil v devět hodin večer ve dveřích, s nákupem a ochotou vyslechnout mě.
Vzpomínám i na to, jak o týden později napsal Přijď zapít smutky a těšit se na budoucnost.
Vzpomínám na to a pomalu začínám věřit, že právě klidná síla je to, co mi nakonec pomůže znovu najít pevnou půdu pod nohama.

Agrimonia eupatoria, řepík lékařský

Ztratila jsem číslo tři a číslo sedm. Sedmička se na podlaze proměnila v mrtvou myš.

Uprostřed noci pukla země, louky se však stále táhnou do daleka.
Ležíme mezi zlatavými řepíky a prošedivělými kozími bradami. Nad námi v zástupu putují přízračná nebeská stvoření.
"Tohle vypadá jako kostra hada, který právě něco spolkl," řeknu.
"Spíš jako taková ta krevetka, co má spoustu nohou," odpovíš.
Chvíli mlčíme.
"Musím přijít na to, kdo je Blankytný medvěd," řekneš.
"Vždyť to jsi přeci ty," odpovím.

"Pak už jsem jen odpočítával vteřiny. A když jsem dopočítal, objevil se v zatáčce autobus, ve kterém jsi seděla."

(Umím to i naopak. Když budeš odpočítávat teď, zmizím, jakmile řekneš nula.
Ta nula pak zůstane navždycky viset ve vzduchu, jako kruh prázdnoty, z něhož není úniku.)

Medicago sativa, tolice vojtěška

Jakmile se zavřely dveře, utíkala jsem je znovu otevřít.

Minuty, co jimi vešly, se rozhlédly, mlsně se olízly a pak se k prasknutí nacpaly mnoha minulými i budoucími hodinami. Poté zkameněly; zanechaly tak trvalý otisk toho, co bylo, v tom, co bude.

Až jednou nějaký paleontolog kladívkem rozklepne ten kámen, objeví tam mě, jak křečovitě objímám chlapce, který přinutil strakapoudy hibernovat, a stále dokola opakuji: "Já se tolik bála, že ani nedojedeme."
A možná, že až ten nález pečlivě očistí, prohlásí ho za začátek úplně nové éry.

Teď už totiž vím, že kdyby náhodou začalo pršet, vždycky se můžeme ukrýt do IKEA tašky.

"20:05 je, zrcadleno oknem autobusu, 20:05."

Datura stramonium, durman obecný

Veškerá pevnina se utopila v moři; svět od nynějška spočívá na základech ze slané vody.
Delfíni nepřipluli.

V záplavě malých červených tepajících srdíček musíte chodit opatrně, zvlášť pokud hrozí, že uklouznete a narazíte do zdi.
Škoda, že zdaleka ne všichni to vědí.
Když jsem si - poprvé v životě - vyslechla zákaz sběru ulit a kamení, pochopila jsem, že situace je doopravdy vážná.

Nezbývá než doufat, že na tu nemoc všichni nezajdeme.

the hardest part of growing up is realizing
you liked who you were better than who you are

Solanum lycopersicum, rajče jedlé

Úterý okny začíná při blankytné červeni své,
v hodině s kraby a přesleny, krásně vánoční.

Bratislavský hrad se noří do červánků a názvy maďarských vesnic znějí jako zaklídnadla.
Slovo "plodine" se skloňuje podle vzoru "motýle".

"Jedno z jídel, co sám o sobě rád jím: rybí salát v majonéze," píše chlapec. "Rajčatová šťáva, sýr brie, dalamánky, olivy všech druhů."
Téměř po týdnu tak odpovídá na mou otázku, co mu chutná.
V tu chvíli si ze všecho nejvíc přeji nechat vlny za zády a běžet, běžet, běžet; jen abych ho mohla obejmout a řekla mu, že si ho chci nechat. Už napořád.

Ostrov je doba krabů a celistvá tkanina míčku,
sobotu zde vede slunce podobné.

Z borovic stále odkapává smůla, na tváři však cítím, že se vítr pomalu obrací.
A i když mi věta Dnešek bude na pláži. pořád ještě vhání slzy do očí, mé myšlenky už dávno neputují za oceán.

Liška utekla.
Jediný medvěd pro art deco přede
- a jí je zatěžko známému v modrém světle
sestavit pohled z útržků.

Leucobryum glaucum, bělomech sivý

Celý den se povaluji v posteli s člověkem, jehož oči jsou prázdné. Čím déle tak ležíme, tím víc ta prázdnota prosakuje do mého srdce. A prázdné srdce funguje jako zvětšovací sklo. Jen díky němu se mi konečně podaří zaostřit na něco, co jsem se tak dlouho pokoušela přehlížet: nevyjde to ani tentokrát, znovu jsem se nechala oklamat.

Nechala jsem se oklamat mimozemštinou, mangovým sorbetem, Měsícem po měsíci, pozorováním přeletů a balíčkem spínacích špendlíků, co neměly český název. Stejně jako mé dvě kočky jsem se i já nechala uplatit tvarohem z vlčnovských vdolečků a úplně zapomněla na to, že bych se měla bát. Jenomže ve stínu majestátního, rezivého industriálu svět náhle ztratil veškeré barvy. Kdosi mi ukradl pastelky, neboť je potřeboval na tvorbu dekorací a vykreslování rozjásaných davů, a ponechal mi jen jedinou, černou.

Poprvé jsem se rozpadla na půli cesty mezi gruzínským sýrovým chačapuri a tortillami s guacamole.
Podruhé na samém konci japonského filmu (vždyť i mně někdo kdysi slíbil, že se určitě ještě uvidíme).
Potřetí, když jsem se s kelímkem kávy v ruce ocitla uprostřed tekutých písků a nechala si jimi znehybnit končetiny.

O několik hodin později rozzářila nebe vzducholoď v úplňku.

Stará žena opět nezklamala, já však zjistila, že Země už mé srdce nejspíš déle neunese.

Když jsem vklopýtala zpět do šedivého města, v zátylku mě nemilosrdně zastudilo kalné ranní světlo.

Téměř bych se nechala přesvědčit, že léto už dávno skončilo.

(A přeci, když jsi mi ve dvě hodiny ráno na ostravském hlavním nádraží usnul v klíně, neodvažovala jsem se ani pohnout, abych tě nevzbudila.

Některé chvíle jsou však tak křehké, že je stačí jenom popsat a ony pod tíhou těch slov úplně změní tvar.)

Phalaris arundinacea, chrastice rákosovitá

Během společné návštěvy knihkupectví jsem od svých kolegů dostala doporučení na dva diáře s kočičkou a následující knižní tituly: Nejchladnější dívka ve městě chladu, Klub sebevrahů a Introvertův rok.

O den později jsem se pustila do pečení třetího dortu s třetím chlapcem v řadě. Když jsem zlehka pokládala stomililitrovou kádinku do zakysané smetany, napadlo mě, že by se všechny mé problémy možná vyřešily, kdybych konečně přestala péct dorty.

Měla bych se pomalu začít připravovat na další loučení. Už i já jsem však poznala, že ostré hrany se časem otupují.

Možná je celý život jen pomalé zvykání si na skutečnost, že nás druzí opouštějí.
Abychom jednou dokázali opustit my je.

Fragaria vesca, jahodník obecný

Kdesi uprostřed lesů jsou vrstevnaté skály a louka s klíšťaty,
jen o několik kroků dál pak dřevěný přístřešek s bodem záchrany,
mrazák s rozměklou meruňkovou dření, středověký jarmark a falešné parní lokomotivy,
kontejner s rozpálenými plíšky, kvetoucí rulík a račí potok,
zavřená hospoda, kde prodávají špenátovou pizzu a hrají písně, co člověka rozpláčou,
zřícenina hradu, kde se schází tajný spolek, obchody, v nichž nelze nakoupit, a říčka uvězněná chatami,
ztracený psí obojek, hejna třpytivých motýlic, sušený slepýš a cesta lemovaná porostem lesních jahod.

"Chudák slepýš... v klidu se plazil přes cestu a zajelo ho auto," řeknu.
"No jo, když on to auto nejspíš neviděl," odpovíš a podáš mi jahodu.

Kdesi uprostřed lesů jsou vrstevnaté skály a louka s klíšťaty.
Když si tam postavíte stan, možná vám Mňága zahraje ukolébavku.

Centaurea cyanus, chrpa polní

Babišův žitný chléb ve vodě pokaždé klesá ke dnu; asi ho tíží svědomí.

A citrín z pole nikdy není citrínem, přestože by jím být mohl.

Kočičí sabotáži navzdory jsme vyrazili na výlet. Přežili jsme - a přežily i vousy, ačkoliv jsem si už dlouho předem brousila nůžky. 

"Mohl bys mi konečně vyprávět něco o sobě," navrhla jsem cestou k unikátnímu mraveništi.

"A už je to tady," povzdechl si chlapec zoufale.

Unikl hubení životu nebezpečným plynem, přesto se jeho nejhorší noční můra naplnila právě tady. Jakási dívka ho zavedla doprostřed lesa a tam ho nutila mluvit.

Na autobusové zastávce jsme posvačili meruňky a pak zabloudili mezi poli. V roští jsem však objevila ten nejroztomilejší parůžek, jaký si lze představit.

Když jsme si na karimatky rozložili sbírku slisovaných baget, roztavených sýrů, zteplalých paštik a japonských rýžových koláčků, slunce se právě chýlilo k západu.
Uprostřed noci se u stanu pohádali dva srnci, já však nic neslyšela.
Tentokrát jsem spala tvrdě.

Ranunculus repens, pryskyřník plazivý

Dřív jsem bývala nejšťastnější dívkou na světě, teď jsem jen rozlitým inkoustem, který samovolně prosakuje nepopsaným stohem papírů.
A tomu, kdo by mě snad měl rád, mohu dát na oplátku jen kousek domácího koláče.

Kolegové mě parodují. Chodí se svěšenými rameny, pohled zabodnutý do země, občas si povzdechnou a tichým, bezvýrazným hlasem pronesou: „To je smutný.“
A když prohlásím, že jediné, co si doopravdy přeji, je nebýt, jen pokývají hlavou a pomyslí si: „To ona říká pořád.“

Přitom nevědí, že zevnitř sesychám, a proto je tak těžké držet ramena zpříma.
Netuší, že většinu večerů trávím doma, zády k věčně zapnuté televizi - lhostejno, co v ní běží, hlavně, že jsou tam nějací lidé, kteří něco říkají - a celé hodiny jen pozoruji ten kousek zdi před sebou.
Neznají tu neochotu dýchat, tu absenci jakéhokoliv smyslu, tu touhu proměnit se v kámen.

Cokoliv, co řeknu, pro ně nemůže být ničím jiným než jen náhodným shlukem písmen.
A proto pokaždé jen mlčky pevně sevřu kousek ledu v dlani, narovnám záda a předstírám, že barvy nejsou jen pouhopouhou iluzí.

Consolida regalis, ostrožka stračka

Je deset hodin dopoledne. Sedím na vlakovém nádraží ve Starém Městě u Uherského Hradiště a mechanicky přežvykuji oschlého šneka s olivami od včerejška (zbytky ulity mi příšerně skřípají mezi zuby).

"Už teď mi chybíš," píše chlapec, jenž není ukotven v čase ani prostoru, chlapec, kterému potajmu přezdívám Rumcajs.

"Tak třeba se ještě někdy uvidíme," odpovídám. A možná tomu i věřím.

"Kdybych měla být vlakem, byla bych bezpochyby rychlíkem Moravan," přemýšlím, když pozoruji přes ulepené okno nekonečná, zlátnoucí obilná pole. "Ten totiž také nikdy nemíří tak docela správným směrem a neustále čeká na něco, co se nikdy nestane.“
Sleduji odstavené vagóny, ploty z rezivějícího vlnitého plechu, trávu rostoucí z okapů, sežehnutou a vybělenou sluncem, oprýskané komíny, naleštěná auta na vozech nákladního vlaku a pestrobarevné klikyháky rozkvétající na šedivých zdech.

"Je to směšné," říkám si. "Je to směšné, že já, která jsem si byla tak jistá, že je ve mně tolik lásky, abych celý život dovedla milovat jediného člověka, teď spím s muži na počkání jen proto, abych v sobě vykřesala aspoň jiskřičku citu."

Občas myslím na Statistika, protože on byl ze všech nejblíže tomu, abych ho dokázala mít ráda (možná jenom proto, že zmizel dřív, než jsem se stihla přesvědčit o opaku). Občas na něj myslím, občas ze setrvačnosti hledám jeho tvář v davu u nádraží, občas ho potkávám ve snu - ale i on už se smrskl jen na šedivé tenisky, neobvyklý slovosled a způsob, jakým si kouše ret.
Není a nejspíš ani nebude nikdo, komu bych se beze strachu odvážila vložit své srdce do dlaní (na rozdíl od ostatních částí svého těla, vždyť na nich už dávno přestalo záležet).

A proto, až odpoledne půjdu vzdělávat nenarozené píďalky v hudbě, literatuře a tanci, zastaví někde u točitých schodišť, která po nocích svítí modře, policejní auto. Proto se otevře okýnko a mladý policista se zeptá: "Slečno, viděl jsem, že jste plakala. Jste v pořádku?"
A já, polekána tou neobvyklou situací (jako by snad být smutná znamenalo překročit zákon!), si na tvář namaluji co nejvěrohodnější úsměv a odpovím: "Hrozně se omlouvám, ale já mám prostě takový obličej."
Zvesela vyběhnu schody, barvy však vydrží jen do prvních dešťových kapek.

Proto také budu o chvíli později v prstech převracet sterilní jednorázovou čepelku skalpelu - ostrou tak, že když se s ní říznete, necítíte zpočátku vůbec nic a jen fascinovaně zíráte na tu kapku tmavě rudé krve, jež se bere jakoby odnikud; o tom, že to nebylo žádné kouzlo, nýbrž naprosto obyčejný klam, jakých je život plný, vás přesvědčí teprve ta ostrá bolest, která vás za okamžik dožene - budu ji dlouho převracet v prstech, než se rozhodnu ukrýt ji v kapse od kalhot.
Brzy se však začne propalovat skrz látku a tím obludným žárem mi na noze naskáčou puchýře. V hrůze ji vrátím tam, kam patří, do obyčejné papírové krabičky, s pocitem, že z ní jistojistě začnou šlehat plameny. Nestane se nic.
Jen ten otisk na kůži už nikdo nevymaže - navždy mi bude připomínat, že to, co chci, a to, čeho se nejvíc bojím, mám na dosah ruky.

Fagus sylvatica, buk lesní

V bukovém lese prší. Déšť přetřel třepotavé lístky vrstvou bezbarvého laku a kmeny se zachmuřily do tmavošeda. Mezi stébla trávy někdo rozsypal perly. Otakárci se ukryli v bezpečí pokoje s knihovnou a gaučem a teď na stěnách rozkládají a zase skládají svá křídla.

 „Je to taková roztomilá chaloupka,“ říkám. „Bylo by úžasné, číst si tu a přitom poslouchat, jak na střechu dopadají dešťové kapky.“
„Tak pojď,“ odpovídá chlapec, který jako jediný na světě přinutil strakapoudy hibernovat. V létě.

Ležíme pod proutěnou lampou, za horizontem kostkovaného povlečení už není nic. Chlapec předčítá hexametry o podstatě hmoty.

„Řekni mi – to sis vzal takovou knihu s sebou na výlet jen tak?“ ptám se. „Věděl jsi, o čem to je?“
„To úplně ne. Našel jsem ji doma v knihovně a zjistil, že jsem ji ještě nečetl.“
Zavřu oči a chvíli se nechám kolébat na vlnách toho hlasu, jen chvíli, než mě jakýsi vír strhne do hlubin.

V podkroví chroupá plch a hudba je čím dál hlasitější. Chlapec mě objímá tak pevně, že se pokaždé musím zastavit v půli nádechu.
Usínám až za svítání.

Poncirus trifoliata, citronečník trojlistý

Stojím na střeše a vzpomínám na časy, kdy nebe bylo nebem a hvězdy byly hvězdami. Vzduch je hebký a sametový, od kotníků až po ramena mě nechává zarůst květy.

Dole v ulicích pulzuje život, jako by všechny ty domy, stromy a auta byly jen ostny a šupinami na hřbetě obrovského draka. Z útrob betonu, kamení a cihel samovolně prýští hudba - slyšíš? - a všichni se podvědomě hýbou do rytmu. 

Noční město je díky tomu pokaždé jako vystřižené z filmu.

Dnešek je hádankou. Dva lidé stojí vedle sebe a čekají, až nebe exploduje. (Možná bych si přála vidět tohle město v sutinách, možná bych jen chtěla, aby mi někdo řekl, že všechno bude v pořádku.) Dnešek je hádankou a důvodem, proč začít znovu věřit na hvězdy.

Stojím na střeše a vítr mi cuchá vlasy, které už zase dorostly do nepohodlné délky. V dálce přeskakují blesky mezi mraky, sem a tam, jako se skáče po kamenech přes potok.

„Páni!“ řeknu. „Vylézt sem byl ale vážně dobrý nápad.“

Deka je tenká, ale voní po mátě a přirůstá ke střešní krytině tak snadno, jako by to byl jemňoučký písek na pláži. Chlapec se strakapoudími ponožkami mi podloží hlavu paží a vysvětluje: Hvězdy jsou hvězdy a satelity jsou letadla.
Zdá se to být tak jednoduché; do mého vesmíru se konečně znovu vrací řád.

Iluze však nemá dlouhého trvání. (Sklenice bez varování proklouzne mezi prsty a roztříští se o dlažbu.) Nezbývá totiž mnoho lidí, kteří by mluvili o hvězdách jen tak.

„Musím říci, že si teď připadám jako Sherlock. V hlavě si analyzuji, kolik únikových cest vede ze střechy,“ řeknu.
Chlapec se zasměje, ale nepochopí.
„Pojďme prosím dolů.“

V půl jedné v noci odjíždí z hlavního nádraží vlak směr Nesovice. Jízdenky se tou dobou prodávají jen v místnosti, jíž vládne vypelichaný vodící pes, a světlo na nástupištích je podobně osvěžující jako sklenice zteplalé vody z kohoutku.

„Nechtěla bys… nechtěla by ses někdy podívat zase ty tam k nám?“ zeptá se můj společník a jeho slova se odkutálí kamsi pod přistavený vlak.
Tentokrát mlčím zase já. Dívám se na zem a snažím se sesbírat tu rozsypanou větu, nacházím však jen slovo nechtěla, které je příliš trpké na jazyku.

„Snad… někdy,“ odpovím pak.

Philadelphus coronarius, pustoryl věncový

Sedíme na zídce. Tma nad námi rozprostírá své větve a projíždějící auta dávají vykvést květům, které opadávají v tichu.
Sedíme na zídce a netrpělivý letní vánek láme své kosti v zatažených žaluziích.
Sedíme na zídce a bílé jasmíny kdesi za námi šustí křídly, připraveny vzlétnout.

Sedíme na zídce a pes přináší boty, jednu po druhé. Hastrman čeří vzduch neklidem, jako by se pokoušel do všech stran házet žabky.
"O víkendu jsem poprvé strávil noc na záchytce," říká.
"Poprvé?" zeptám se, ani se nepokouším zakrýt údiv.
"Jo. Předtím jsem pokaždé nocoval na policii, když jsem se někde porval."

Sedíme na zídce a dálky se rozpíjejí, neboť svět se otáčí příliš rychle.
"Myslím, že Hoch by se doopravdy divil, kdyby zjistil, že zrovna já se tu za něj takhle přimlouvám, ale... Nechceš to ještě vzít zpátky?" ptá se Hastrman.
"Nechci... Nemohu."

(Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem tě viděla plakat. Seděla jsem ti na klíně, hladila tě po vlasech a říkala: „Odpustíš mi to někdy?“

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem ti zlomila srdce, kdy jsem ti předala tu pomyslnou štafetu bolesti, kdy jsem zapsala tě do toho závodu, jemuž nebude konce.

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy střechy zbělely elektrickými výboji a tys mě uprostřed noci uchopil za ruku.

Dnes je dnes. Sedím na zídce, pozoruji projíždějící trolejbusy a ptám se: Kolik takových běžců ještě vyšlu do světa, než si plně uvědomím nesmyslnost a krutost svého počínání, kolik ještě, než přijmu skutečnost, že jedinou akceptovatelnou možností pro mě je dobrovolná samota?)

"Proč jsi mu vlastně dala košem?" 
Přemýšlím, jak popsat široširou poušť a písek a prach a jemňoučký popel, který všechno zahaluje závojem nekonečné šedi, který vyplňuje štěrbiny, který pojídá hmotu zevnitř.
"Nikdy jsem k němu nedokázala nic cítit."

Sedíme na zídce. Kousek od nás pospává vlk a občas zavyje ze sna.
Všímám si, že Hastrman se přestěhoval; znovu se zabydlel v oblaku z potu, cigaret, alkoholu a zoufalství.
Kam se asi poděl ten člověk, kterého jsem tenkrát, brzy zjara, potkala před domem číslo dvacet ve Starobrněnské ulici, ten člověk, který dovedl vypadat elegantně i s monoklem přes půl obličeje? říkám si. A komu z nás dvou se minulý rok zakousl do tváře hlouběji?
"Stejně se jednou zabiju," říká Hastrman (nevědomky tak opakuje přesně to, co jsem mu loni druhého dubna jen tak mezi řečí oznámila v baru s kachničkami). "Mám pocit, že už to nebude dlouho trvat."
Hladová vteřinovka spolyká ta slova jako jednohubky.

Sedíme na zídce a v hloubce pod námi se na chodníku zastaví bosý chlapec s dredy omotanými kolem hlavy. Rozhlédne se doprava, doleva a pak zase doprava.
"Hej, kámo!" zahuláká Hastrman. "No, ty! Kam míříš?"
"Ještě nevím."
Hastrman zamává lahví rumu. "Tak se pojď s námi napít!"
Dredař se vyšplhá k nám, oči se mu pohupují na vlnách nefalšovaného zenu.
Hastrman se představuje. "A jaké je tvoje jméno?"
"Adam."
"Můj Adam je taky brácha. Nebo víš jak."
Já neříkám nic; nechávám Hastrmana, aby sám otiskl do nočního vzduchu svou představu o mně.
"Možná občas slýcháš o brněnských vědcích a možná tě zajímá, jak vypadají. Takže ti musím prozradit, že teď máš před sebou pravou brněnskou vědkyni. Jak vidíš, jsou docela pohledné, i když takové hubeňoučké a bledé. To proto, že je moc nepouští na sluníčko."

Vysvětluji, že neznamenám nic, neboť umění bude vždycky o tolik cennější než věda.

Pak už jen mlčím a z nedostatku světla přicházím o obrysy.
Nakonec zmizím docela.