Solanum lycopersicum, rajče jedlé

Úterý okny začíná při blankytné červeni své,
v hodině s kraby a přesleny, krásně vánoční.

Bratislavský hrad se noří do červánků a názvy maďarských vesnic znějí jako zaklídnadla.
Slovo "plodine" se skloňuje podle vzoru "motýle".

"Jedno z jídel, co sám o sobě rád jím: rybí salát v majonéze," píše chlapec. "Rajčatová šťáva, sýr brie, dalamánky, olivy všech druhů."
Téměř po týdnu tak odpovídá na mou otázku, co mu chutná.
V tu chvíli si ze všecho nejvíc přeji nechat vlny za zády a běžet, běžet, běžet; jen abych ho mohla obejmout a řekla mu, že si ho chci nechat. Už napořád.

Ostrov je doba krabů a celistvá tkanina míčku,
sobotu zde vede slunce podobné.

Z borovic stále odkapává smůla, na tváři však cítím, že se vítr pomalu obrací.
A i když mi věta Dnešek bude na pláži. pořád ještě vhání slzy do očí, mé myšlenky už dávno neputují za oceán.

Liška utekla.
Jediný medvěd pro art deco přede
- a jí je zatěžko známému v modrém světle
sestavit pohled z útržků.

Leucobryum glaucum, bělomech sivý

Celý den se povaluji v posteli s člověkem, jehož oči jsou prázdné. Čím déle tak ležíme, tím víc ta prázdnota prosakuje do mého srdce. A prázdné srdce funguje jako zvětšovací sklo. Jen díky němu se mi konečně podaří zaostřit na něco, co jsem se tak dlouho pokoušela přehlížet: nevyjde to ani tentokrát, znovu jsem se nechala oklamat.

Nechala jsem se oklamat mimozemštinou, mangovým sorbetem, Měsícem po měsíci, pozorováním přeletů a balíčkem spínacích špendlíků, co neměly český název. Stejně jako mé dvě kočky jsem se i já nechala uplatit tvarohem z vlčnovských vdolečků a úplně zapomněla na to, že bych se měla bát. Jenomže ve stínu majestátního, rezivého industriálu svět náhle ztratil veškeré barvy. Kdosi mi ukradl pastelky, neboť je potřeboval na tvorbu dekorací a vykreslování rozjásaných davů, a ponechal mi jen jedinou, černou.

Poprvé jsem se rozpadla na půli cesty mezi gruzínským sýrovým chačapuri a tortillami s guacamole.
Podruhé na samém konci japonského filmu (vždyť i mně někdo kdysi slíbil, že se určitě ještě uvidíme).
Potřetí, když jsem se s kelímkem kávy v ruce ocitla uprostřed tekutých písků a nechala si jimi znehybnit končetiny.

O několik hodin později rozzářila nebe vzducholoď v úplňku.

Stará žena opět nezklamala, já však zjistila, že Země už mé srdce nejspíš déle neunese.

Když jsem vklopýtala zpět do šedivého města, v zátylku mě nemilosrdně zastudilo kalné ranní světlo.

Téměř bych se nechala přesvědčit, že léto už dávno skončilo.

(A přeci, když jsi mi ve dvě hodiny ráno na ostravském hlavním nádraží usnul v klíně, neodvažovala jsem se ani pohnout, abych tě nevzbudila.

Některé chvíle jsou však tak křehké, že je stačí jenom popsat a ony pod tíhou těch slov úplně změní tvar.)

Phalaris arundinacea, chrastice rákosovitá

Během společné návštěvy knihkupectví jsem od svých kolegů dostala doporučení na dva diáře s kočičkou a následující knižní tituly: Nejchladnější dívka ve městě chladu, Klub sebevrahů a Introvertův rok.

O den později jsem se pustila do pečení třetího dortu s třetím chlapcem v řadě. Když jsem zlehka pokládala stomililitrovou kádinku do zakysané smetany, napadlo mě, že by se všechny mé problémy možná vyřešily, kdybych konečně přestala péct dorty.

Měla bych se pomalu začít připravovat na další loučení. Už i já jsem však poznala, že ostré hrany se časem otupují.

Možná je celý život jen pomalé zvykání si na skutečnost, že nás druzí opouštějí.
Abychom jednou dokázali opustit my je.

Fragaria vesca, jahodník obecný

Kdesi uprostřed lesů jsou vrstevnaté skály a louka s klíšťaty,
jen o několik kroků dál pak dřevěný přístřešek s bodem záchrany,
mrazák s rozměklou meruňkovou dření, středověký jarmark a falešné parní lokomotivy,
kontejner s rozpálenými plíšky, kvetoucí rulík a račí potok,
zavřená hospoda, kde prodávají špenátovou pizzu a hrají písně, co člověka rozpláčou,
zřícenina hradu, kde se schází tajný spolek, obchody, v nichž nelze nakoupit, a říčka uvězněná chatami,
ztracený psí obojek, hejna třpytivých motýlic, sušený slepýš a cesta lemovaná porostem lesních jahod.

"Chudák slepýš... v klidu se plazil přes cestu a zajelo ho auto," řeknu.
"No jo, když on to auto nejspíš neviděl," odpovíš a podáš mi jahodu.

Kdesi uprostřed lesů jsou vrstevnaté skály a louka s klíšťaty.
Když si tam postavíte stan, možná vám Mňága zahraje ukolébavku.

Centaurea cyanus, chrpa polní

Babišův žitný chléb ve vodě pokaždé klesá ke dnu; asi ho tíží svědomí.

A citrín z pole nikdy není citrínem, přestože by jím být mohl.

Kočičí sabotáži navzdory jsme vyrazili na výlet. Přežili jsme - a přežily i vousy, ačkoliv jsem si už dlouho předem brousila nůžky. 

"Mohl bys mi konečně vyprávět něco o sobě," navrhla jsem cestou k unikátnímu mraveništi.

"A už je to tady," povzdechl si chlapec zoufale.

Unikl hubení životu nebezpečným plynem, přesto se jeho nejhorší noční můra naplnila právě tady. Jakási dívka ho zavedla doprostřed lesa a tam ho nutila mluvit.

Na autobusové zastávce jsme posvačili meruňky a pak zabloudili mezi poli. V roští jsem však objevila ten nejroztomilejší parůžek, jaký si lze představit.

Když jsme si na karimatky rozložili sbírku slisovaných baget, roztavených sýrů, zteplalých paštik a japonských rýžových koláčků, slunce se právě chýlilo k západu.
Uprostřed noci se u stanu pohádali dva srnci, já však nic neslyšela.
Tentokrát jsem spala tvrdě.

Ranunculus repens, pryskyřník plazivý

Dřív jsem bývala nejšťastnější dívkou na světě, teď jsem jen rozlitým inkoustem, který samovolně prosakuje nepopsaným stohem papírů.
A tomu, kdo by mě snad měl rád, mohu dát na oplátku jen kousek domácího koláče.

Kolegové mě parodují. Chodí se svěšenými rameny, pohled zabodnutý do země, občas si povzdechnou a tichým, bezvýrazným hlasem pronesou: „To je smutný.“
A když prohlásím, že jediné, co si doopravdy přeji, je nebýt, jen pokývají hlavou a pomyslí si: „To ona říká pořád.“

Přitom nevědí, že zevnitř sesychám, a proto je tak těžké držet ramena zpříma.
Netuší, že většinu večerů trávím doma, zády k věčně zapnuté televizi - lhostejno, co v ní běží, hlavně, že jsou tam nějací lidé, kteří něco říkají - a celé hodiny jen pozoruji ten kousek zdi před sebou.
Neznají tu neochotu dýchat, tu absenci jakéhokoliv smyslu, tu touhu proměnit se v kámen.

Cokoliv, co řeknu, pro ně nemůže být ničím jiným než jen náhodným shlukem písmen.
A proto pokaždé jen mlčky pevně sevřu kousek ledu v dlani, narovnám záda a předstírám, že barvy nejsou jen pouhopouhou iluzí.

Consolida regalis, ostrožka stračka

Je deset hodin dopoledne. Sedím na vlakovém nádraží ve Starém Městě u Uherského Hradiště a mechanicky přežvykuji oschlého šneka s olivami od včerejška (zbytky ulity mi příšerně skřípají mezi zuby).

"Už teď mi chybíš," píše chlapec, jenž není ukotven v čase ani prostoru, chlapec, kterému potajmu přezdívám Rumcajs.

"Tak třeba se ještě někdy uvidíme," odpovídám. A možná tomu i věřím.

"Kdybych měla být vlakem, byla bych bezpochyby rychlíkem Moravan," přemýšlím, když pozoruji přes ulepené okno nekonečná, zlátnoucí obilná pole. "Ten totiž také nikdy nemíří tak docela správným směrem a neustále čeká na něco, co se nikdy nestane.“
Sleduji odstavené vagóny, ploty z rezivějícího vlnitého plechu, trávu rostoucí z okapů, sežehnutou a vybělenou sluncem, oprýskané komíny, naleštěná auta na vozech nákladního vlaku a pestrobarevné klikyháky rozkvétající na šedivých zdech.

"Je to směšné," říkám si. "Je to směšné, že já, která jsem si byla tak jistá, že je ve mně tolik lásky, abych celý život dovedla milovat jediného člověka, teď spím s muži na počkání jen proto, abych v sobě vykřesala aspoň jiskřičku citu."

Občas myslím na Statistika, protože on byl ze všech nejblíže tomu, abych ho dokázala mít ráda (možná jenom proto, že zmizel dřív, než jsem se stihla přesvědčit o opaku). Občas na něj myslím, občas ze setrvačnosti hledám jeho tvář v davu u nádraží, občas ho potkávám ve snu - ale i on už se smrskl jen na šedivé tenisky, neobvyklý slovosled a způsob, jakým si kouše ret.
Není a nejspíš ani nebude nikdo, komu bych se beze strachu odvážila vložit své srdce do dlaní (na rozdíl od ostatních částí svého těla, vždyť na nich už dávno přestalo záležet).

A proto, až odpoledne půjdu vzdělávat nenarozené píďalky v hudbě, literatuře a tanci, zastaví někde u točitých schodišť, která po nocích svítí modře, policejní auto. Proto se otevře okýnko a mladý policista se zeptá: "Slečno, viděl jsem, že jste plakala. Jste v pořádku?"
A já, polekána tou neobvyklou situací (jako by snad být smutná znamenalo překročit zákon!), si na tvář namaluji co nejvěrohodnější úsměv a odpovím: "Hrozně se omlouvám, ale já mám prostě takový obličej."
Zvesela vyběhnu schody, barvy však vydrží jen do prvních dešťových kapek.

Proto také budu o chvíli později v prstech převracet sterilní jednorázovou čepelku skalpelu - ostrou tak, že když se s ní říznete, necítíte zpočátku vůbec nic a jen fascinovaně zíráte na tu kapku tmavě rudé krve, jež se bere jakoby odnikud; o tom, že to nebylo žádné kouzlo, nýbrž naprosto obyčejný klam, jakých je život plný, vás přesvědčí teprve ta ostrá bolest, která vás za okamžik dožene - budu ji dlouho převracet v prstech, než se rozhodnu ukrýt ji v kapse od kalhot.
Brzy se však začne propalovat skrz látku a tím obludným žárem mi na noze naskáčou puchýře. V hrůze ji vrátím tam, kam patří, do obyčejné papírové krabičky, s pocitem, že z ní jistojistě začnou šlehat plameny. Nestane se nic.
Jen ten otisk na kůži už nikdo nevymaže - navždy mi bude připomínat, že to, co chci, a to, čeho se nejvíc bojím, mám na dosah ruky.

Fagus sylvatica, buk lesní

V bukovém lese prší. Déšť přetřel třepotavé lístky vrstvou bezbarvého laku a kmeny se zachmuřily do tmavošeda. Mezi stébla trávy někdo rozsypal perly. Otakárci se ukryli v bezpečí pokoje s knihovnou a gaučem a teď na stěnách rozkládají a zase skládají svá křídla.

 „Je to taková roztomilá chaloupka,“ říkám. „Bylo by úžasné, číst si tu a přitom poslouchat, jak na střechu dopadají dešťové kapky.“
„Tak pojď,“ odpovídá chlapec, který jako jediný na světě přinutil strakapoudy hibernovat. V létě.

Ležíme pod proutěnou lampou, za horizontem kostkovaného povlečení už není nic. Chlapec předčítá hexametry o podstatě hmoty.

„Řekni mi – to sis vzal takovou knihu s sebou na výlet jen tak?“ ptám se. „Věděl jsi, o čem to je?“
„To úplně ne. Našel jsem ji doma v knihovně a zjistil, že jsem ji ještě nečetl.“
Zavřu oči a chvíli se nechám kolébat na vlnách toho hlasu, jen chvíli, než mě jakýsi vír strhne do hlubin.

V podkroví chroupá plch a hudba je čím dál hlasitější. Chlapec mě objímá tak pevně, že se pokaždé musím zastavit v půli nádechu.
Usínám až za svítání.

Poncirus trifoliata, citronečník trojlistý

Stojím na střeše a vzpomínám na časy, kdy nebe bylo nebem a hvězdy byly hvězdami. Vzduch je hebký a sametový, od kotníků až po ramena mě nechává zarůst květy.

Dole v ulicích pulzuje život, jako by všechny ty domy, stromy a auta byly jen ostny a šupinami na hřbetě obrovského draka. Z útrob betonu, kamení a cihel samovolně prýští hudba - slyšíš? - a všichni se podvědomě hýbou do rytmu. 

Noční město je díky tomu pokaždé jako vystřižené z filmu.

Dnešek je hádankou. Dva lidé stojí vedle sebe a čekají, až nebe exploduje. (Možná bych si přála vidět tohle město v sutinách, možná bych jen chtěla, aby mi někdo řekl, že všechno bude v pořádku.) Dnešek je hádankou a důvodem, proč začít znovu věřit na hvězdy.

Stojím na střeše a vítr mi cuchá vlasy, které už zase dorostly do nepohodlné délky. V dálce přeskakují blesky mezi mraky, sem a tam, jako se skáče po kamenech přes potok.

„Páni!“ řeknu. „Vylézt sem byl ale vážně dobrý nápad.“

Deka je tenká, ale voní po mátě a přirůstá ke střešní krytině tak snadno, jako by to byl jemňoučký písek na pláži. Chlapec se strakapoudími ponožkami mi podloží hlavu paží a vysvětluje: Hvězdy jsou hvězdy a satelity jsou letadla.
Zdá se to být tak jednoduché; do mého vesmíru se konečně znovu vrací řád.

Iluze však nemá dlouhého trvání. (Sklenice bez varování proklouzne mezi prsty a roztříští se o dlažbu.) Nezbývá totiž mnoho lidí, kteří by mluvili o hvězdách jen tak.

„Musím říci, že si teď připadám jako Sherlock. V hlavě si analyzuji, kolik únikových cest vede ze střechy,“ řeknu.
Chlapec se zasměje, ale nepochopí.
„Pojďme prosím dolů.“

V půl jedné v noci odjíždí z hlavního nádraží vlak směr Nesovice. Jízdenky se tou dobou prodávají jen v místnosti, jíž vládne vypelichaný vodící pes, a světlo na nástupištích je podobně osvěžující jako sklenice zteplalé vody z kohoutku.

„Nechtěla bys… nechtěla by ses někdy podívat zase ty tam k nám?“ zeptá se můj společník a jeho slova se odkutálí kamsi pod přistavený vlak.
Tentokrát mlčím zase já. Dívám se na zem a snažím se sesbírat tu rozsypanou větu, nacházím však jen slovo nechtěla, které je příliš trpké na jazyku.

„Snad… někdy,“ odpovím pak.

Philadelphus coronarius, pustoryl věncový

Sedíme na zídce. Tma nad námi rozprostírá své větve a projíždějící auta dávají vykvést květům, které opadávají v tichu.
Sedíme na zídce a netrpělivý letní vánek láme své kosti v zatažených žaluziích.
Sedíme na zídce a bílé jasmíny kdesi za námi šustí křídly, připraveny vzlétnout.

Sedíme na zídce a pes přináší boty, jednu po druhé. Hastrman čeří vzduch neklidem, jako by se pokoušel do všech stran házet žabky.
"O víkendu jsem poprvé strávil noc na záchytce," říká.
"Poprvé?" zeptám se, ani se nepokouším zakrýt údiv.
"Jo. Předtím jsem pokaždé nocoval na policii, když jsem se někde porval."

Sedíme na zídce a dálky se rozpíjejí, neboť svět se otáčí příliš rychle.
"Myslím, že Hoch by se doopravdy divil, kdyby zjistil, že zrovna já se tu za něj takhle přimlouvám, ale... Nechceš to ještě vzít zpátky?" ptá se Hastrman.
"Nechci... Nemohu."

(Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem tě viděla plakat. Seděla jsem ti na klíně, hladila tě po vlasech a říkala: „Odpustíš mi to někdy?“

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem ti zlomila srdce, kdy jsem ti předala tu pomyslnou štafetu bolesti, kdy jsem zapsala tě do toho závodu, jemuž nebude konce.

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy střechy zbělely elektrickými výboji a tys mě uprostřed noci uchopil za ruku.

Dnes je dnes. Sedím na zídce, pozoruji projíždějící trolejbusy a ptám se: Kolik takových běžců ještě vyšlu do světa, než si plně uvědomím nesmyslnost a krutost svého počínání, kolik ještě, než přijmu skutečnost, že jedinou akceptovatelnou možností pro mě je dobrovolná samota?)

"Proč jsi mu vlastně dala košem?" 
Přemýšlím, jak popsat široširou poušť a písek a prach a jemňoučký popel, který všechno zahaluje závojem nekonečné šedi, který vyplňuje štěrbiny, který pojídá hmotu zevnitř.
"Nikdy jsem k němu nedokázala nic cítit."

Sedíme na zídce. Kousek od nás pospává vlk a občas zavyje ze sna.
Všímám si, že Hastrman se přestěhoval; znovu se zabydlel v oblaku z potu, cigaret, alkoholu a zoufalství.
Kam se asi poděl ten člověk, kterého jsem tenkrát, brzy zjara, potkala před domem číslo dvacet ve Starobrněnské ulici, ten člověk, který dovedl vypadat elegantně i s monoklem přes půl obličeje? říkám si. A komu z nás dvou se minulý rok zakousl do tváře hlouběji?
"Stejně se jednou zabiju," říká Hastrman (nevědomky tak opakuje přesně to, co jsem mu loni druhého dubna jen tak mezi řečí oznámila v baru s kachničkami). "Mám pocit, že už to nebude dlouho trvat."
Hladová vteřinovka spolyká ta slova jako jednohubky.

Sedíme na zídce a v hloubce pod námi se na chodníku zastaví bosý chlapec s dredy omotanými kolem hlavy. Rozhlédne se doprava, doleva a pak zase doprava.
"Hej, kámo!" zahuláká Hastrman. "No, ty! Kam míříš?"
"Ještě nevím."
Hastrman zamává lahví rumu. "Tak se pojď s námi napít!"
Dredař se vyšplhá k nám, oči se mu pohupují na vlnách nefalšovaného zenu.
Hastrman se představuje. "A jaké je tvoje jméno?"
"Adam."
"Můj Adam je taky brácha. Nebo víš jak."
Já neříkám nic; nechávám Hastrmana, aby sám otiskl do nočního vzduchu svou představu o mně.
"Možná občas slýcháš o brněnských vědcích a možná tě zajímá, jak vypadají. Takže ti musím prozradit, že teď máš před sebou pravou brněnskou vědkyni. Jak vidíš, jsou docela pohledné, i když takové hubeňoučké a bledé. To proto, že je moc nepouští na sluníčko."

Vysvětluji, že neznamenám nic, neboť umění bude vždycky o tolik cennější než věda.

Pak už jen mlčím a z nedostatku světla přicházím o obrysy.
Nakonec zmizím docela.

Prunus spinosa, trnka obecná

Večer přemýšlím nad mořskými živočichy.
Přemýšlím o obrovité olihni s rosolovitým plášťovým lemem, o krevetách s droboučkými, šimravými klepítky, přemýšlím o přísavkách na chapadlech chobotnic, o parejnocích, kteří všem vyhrožují elektrickými výboji, přemýšlím o medúzách a jejich něžných smrtících pastech.

Přemýšlím nad tím vším a říkám si, že do vody už nikdy nevlezu.

Uprostřed noci se budím. Venku hučí vítr. Tiché hvízdání naleptává omítku domu, dunění zasazuje smrtící rány základům. Zdi v nejvyšších patrech se začínají vlnit, hrany měknou, úhly se deformují.
Ukrývám se v mezeře.
Chlapec, který vedle mě komponuje druhý hlas pro requiem za bortící se budovy, vyplňuje pomlky mumláním o jakési Tereze. Pár okamžiků uvažuji o tom, že bych ho mohla přidusit polštářem, aby ten hrozivý koncert umlkl alespoň na chvíli. Pak se však jen převalím na druhý bok a pevně zavřu oči i uši.

Není totiž nic, na čem by záleželo méně.

Ráno je šedivé. Mžourám na svět pootevřenýma očima a svět mžourá pootevřenými žaluziemi na mě.
"Mně se tak nechce do práce!" povzdechnu si.
"Tak nechoď," odpovídá Chlapec.
"Dostala bych strašně špatný posudek, kdybych jen tak zničehonic přestala pracovat."
"Tak tam nechoď už nikdy. Aspoň budeš konečně moci být ta... spisovatelka."
To slovo si vychutná; asi tak, jako si škodolibé dítě vychutnává čokoládový bonbon, když ví, že jeho spolužáci žádný nemají.

Z postele vstávám bez řečí.

Populus alba, topol bílý

V bytě, kde plazmový výboj zpívá hlasem Davida Bowieho a kde se na černé tabuli sčítají vraždy, číhá za dveřmi záplava tyrkysových balónků a čtyři čepičky s Mimoni. Dort se sedmi bílými topoly je okrášlen náhodně vygenerovaným tapírem. Poněkud závidím. Vím však, že plamenů se nedostává; do listopadu jistě uhasnou. 
Červené autíčko musí na cestu kolem světa vyrazit co nejdříve.
Pro dnešní večer jsem však včelou dělnicí a v rámci přednášky s promítáním diapozitivů mluvím o zárodečných buňkách a slinivce břišní.

Nakonec je ticho, neboť všechna slova se poztrácela.

Domů jdeme ruku v ruce.

Tillandsia usneoides, tilandsie provazovkovitá

Z balkónku se sypou čokoládové bonbóny a příliš mnoho not.
Hledím skrz oblaka dýmu, hledím skrz veškerou hmotu, jako by byla pouhým dýmem, hledím na okno.
Hledím skrz okno a za oknem vidím Smrt.
Hledím skrz Smrt a dál už není nic. Jen slunce pomalu zapadá.
"Když nevíš, co máš dělat, vždycky zaostři na nekonečno."

Před půvabným obchůdkem s pokojovými rostlinami je v chodníku zapuštěná mříž, mříž, která se živí temnotou. Vysává tmu z celé ulice, tma do ní padá tak snadno, jako odtéká voda z vany do potrubí, když vytáhnete špunt. Jenom díky ní lampy ve městě pořád ještě svítí.
Stoupám si na mříž a tak trochu čekám, že mě ten neviditelný proud strhne s sebou kamsi do sklepů, z jejichž stěn samy od sebe pučí keříčky plísní a rozlehlá pavoučí sídliště. Zůstávám však stále obklopená měkkým městským pološerem - zřejmě jsem pořád ještě příliš hmotná pro kvantový svět, v kterém si čepice klidně propadne stolem a nikdo se nad tím ani nepozastaví - a mohu si zblízka prohlížet skleněné baňky, vlasce a ozdobné výhonky z tropů.
Vedle mě se postaví další dva lidé. 
Protože se blíží chlapec s kebabem, předstíráme, že nejsme.

Do kavárny vcházím po špičkách. Kdosi zpívá Tři oříšky pro Popelku a ostatní dojatě naslouchají. Dvě dívky opodál probírají věšák v předsíni, vychvalují ho velkolepými slovy, přestože se jedná o pouhopouhou tyč s mnoha ramínky.
Mlsně pokukuji po výběru kávy, Chlapec mi však objedná dvojku bílého.

"Já mám takovou radost," říká Sestra. "Tys z něj normálně udělala člověka!"
Jen se zasměju, protože nevím, co na to mám říci.
"Však se podívej - nosí košile, nestříhá si vlasy úplně nakrátko a nemluví pořád jen o autech."
Chlapec se na mě něžně usměje a políbí mě. Mlčím. Mlčím a připadám si jako neskutečně neupřímný člověk.
"Jo, a to jsem ti chtěla říct, co se mi dnes stalo!" pokračuje Sestra a obrací se na Chlapce. (Uvědomím si, že oba mluví úplně stejně - tak, jako by se na konec každé věty pokoušeli umístit alespoň tři vykřičníky.) "Představ si, spálila jsem gumy na Miatě!"
"Promiň, to musíme vyřešit," oznamuje mi Chlapec vážným tónem. "Ale bude to jen chvilka."

Usrkávám víno a snažím se zaostřit na nápis na stěně. Marně. Slova se kroutí a rozpíjejí. Mé zanícené oči se mi mstí za slzy, nedostatek spánku a za těch pár loků vína. V duchu si slibuji, že vynaložím veškeré své síly na to, abych aspoň několik dní neplakala. 
Chlapec se Sestrou stále hovoří. Občas zaslechnu slovo, jemuž nerozumím.
Počítám skleničky na víno a skleničky na whisky, křiklavě zelené hrníčky, hrníčky s puntíky, hrníčky s proužky, hrníčky s výšivkovým vzorem. 

Domů se téměř nedoplazím. K naprostému útlumu mi stačí pouhá jedna sklenička vína a skutečnost, že jsem za celý den snědla jen čokoládový muffin a misku dýňové polévky.

Ve vteřinách těsně před usnutím slyším z dálky Mozartův requiem.

Avena fatua, oves hluchý

Jsou dny, kdy se takřka nedovedu pohnout, jako bych byla uvězněná v paradoxu o nekonečné půlitelnosti prostoru, a pro samou bolest se musím nadechovat natřikrát.
Tehdy se očima pověsím na praskliny ve stropě, na ty záchranné kolejnice pro všechny, jimž se svět převrátil vzhůru nohama, a nechám se jimi vodit tam a zase zpátky, aniž bych musela chápat, co znamenají slova jako směr, účel a plán.

Uprostřed noci přistál v mém okně poštovní holub. Jednou ranou jsem ho omráčila a předhodila svým kočkám, protože všechny jejich oblíbené hračky se už dávno někam ztratily.
Pak jsem rozlepila obálku - několika rychlými pohyby jsem vysvlékla naději ze šatů, aby se ukázalo, že se skutečně opět jedná jen o pečlivě navršené oblečení na obyčejném, dřevěném ramínku.
Místo vyznání lásky jsem se dočkala devíti snímků odpudivé, nechutně vypasené ponravy. Zírala na mě z těch neostrých černobílých obrázků jako ztělesnění marnosti a hnusu, které přemýšlí, co dalšího spolkne.
Tak tomuhle (tomuhle!) jsem obětovala rok a půl svého života, pomyslela jsem si s hořkostí.
Ale koneckonců, čemu jinému obětovat zbytečný život - čemu jinému než poznání, že život je ve výsledku jen shluk náladových a nevzhledných chuchvalců hmoty?

"Máš aspoň radost?"
"Proč? Vždyť to vůbec nic neznamená."

Jsem v koncích se silami - a přeci teprve na začátku.

Glaux maritima, sivěnka přímořská

Zima prý jde od Baltu.

Já bych přitom řekla, že její zdroj leží kdesi pod mými žebry; že mi chlad s tichounkým praskáním probublává kůží, s každým úderem mého srdce se vsakuje do oblečení, pomalu smáčí všechna má oblíbená trička a zlomyslně do nich propaluje neviditelné díry, s nekonečnou trpělivostí se plazí pletenými rukávy mých nejteplejších svetrů, prýští z konečků mých promodralých prstů, ovíjí má lýtka, odkapává mi z tkaniček, shromažďuje se v mých plicních sklípcích, kde se mísí s vydechovaným vduchem tak důkladně, až se mi na řasách tvoří jinovatka, s hlasitým tlučením se pokouší vyrazit mé ušní bubínky z pantů, svévolně drkotá mými zuby, vytéká mi zpod víček a mění mé slzy v ostré krystalky ledu.

V hlavě jsem si zformovala hned několik báječných námětů na povídku a vydržela o nich přemýšlet mnoho hodin v kuse; nikdy jsem se však nedostala přes první větu.
Nemá přeci cenu pokoušet se psát, když nemám co říci. Slova, která produkuji, jsou právě tak prázdná jako moje srdce - a budou taková už napořád, neboť praskliny v mém srdci už nikdy nikdo nezacelí.
Neplním svá předsevzetí, na něco takového mi už nezbývají síly. Jediné z nich bych však splnit měla.
Konečně už mlčet, mlčet navždycky.

Zima prý jde od Baltu.

Přitom by možná stačilo jen zalézt pod peřinu a všechno to zaspat.