Rpb1

"RNA polymerase II is a multiprotein complex that catalyzes the transcription of DNA to synthesize precursors of mRNA. RPB1 is the largest subunit of RNA polymerase II. It contains a carboxy terminal domain (CTD) composed of up to 52 heptapeptide repeats (YSPTSPS) that are essential for polymerase activity In combination with several other polymerase subunits, the RPB1 subunit forms the DNA binding domain of the polymerase, a groove in which the DNA template is transcribed into RNA."

Sedím na osmilůžkovém pokoji a čtu si, zatímco nedaleko se ostatní opíjejí a baví.
Nejraději bych se ponořila do bláta nedaleko od rozmrazovače, na kterého si je třeba dávat pozor, a pak se navždycky rozpustila v chladném nočním vzduchu.
Ale musím to ještě vydržet.
Aspoň dva měsíce.

Ráno nás odvedli do dřevěné chatky s palandami.
"Nemám vám sem někoho poslat, aby vám aspoň povlékl peřiny?"
"Ne, aspoň to bude jako na škole v přírodě."

Sotva za vedoucím zapadly dveře, nastal čas na průzkum zásob.
"Mám s sebou slivovici a pálenku z řepy. A co vy? Nechcete snad říct, že jste nic nepřivezly, ne?"
"Já jsem vzala společenské hry," poznamenala jsem omluvně.
Nikdo se tomu nezasmál.

V poledne nám dali hrachovou kaši s prorostlým uzeným. Tak jsme si šli spravit chuť vínem.
"Takhle časně jsem víno nikdy nepila."
"Jak dlouho že to jsi na Moravě? Měsíc?"

Po večeři se vzduch rozvoněl červenou řepou a rozezněl hudbou od královny.
"Vypadáš příšerně smutně. Nebo jsi tak unavená? Dej si ještě něco, to tě rozveselí!"
"Myslím, že už půjdu spát, abych vás konečně zbavila pohledu na svůj obličej."

A tak sedím na osmilůžkovém pokoji a čtu si, zatímco nedaleko se ostatní opíjejí a baví.
Od střední se toho doopravdy mnoho nezměnilo.
Jen jsem teď o trochu starší a o dost smutnější.

"Vypadala jinak, než když jí bylo sedmnáct, ale přesto jsem ji okamžitě poznal. Nemohl to být nikdo jiný. Byla to Izumi,  kterou jsem před dvaceti lety objímal, které jsem dal první pusu, Izumi, která se pro mě jednoho podzimního odpoledne, když mi bylo sedmnáct, svlékla a která pak nemohla najít podvazek k punčoše. Poznal jsem ji, i po těch dvaceti letech. Děti z ní mají strach, vzpomněl jsem si najednou na slova svého známého. Tehdy jsem mu nerozuměl, nechápal jsem, kam tím míří. Pochopil jsem ho až teď. Izumi totiž neměla ve tváři vůbec žádný výraz. Vlastně ne, to není přesné vyjádření. Spíš by bylo lepší říct, že měla obličej jako vykradený. Nezbylo v něm vůbec nic. Připomínal úplně holou místnost, ze které vynosili všechen nábytek do posledního kousku."

Dva měsíce mi najednou připadají jako nepřekonatelná věčnost.