30. dubna

Zasekla jsem se, požírá mě chodník a trochu to zebe.
Ale už jsem za řekou.
"Tak to už jsi blízko."

(Blízko tomu, že mi nohy ztěžknou natolik, že nebudu schopna udělat další krok. Blízko tomu, že zůstanu navěky sedět na obrubníku u zdi s přáními. Blízko tomu, že na tu zeď napíšu Chci, aby to tak nebolelo a následně půjdu zkrátit dobu pro splnění tohoto absurdního poždavku na minimum.)

Snažím se utéct, polapí mě však moje jméno s pěti vykřičníky a několik netrpělivých telefonátů.
Jsem představena osobě Jájsembratr - zní to trochu, jako bych hovořila s pozůstalým - a dívce s klíči.
Nákup alkoholu v hospodě, kde si na zrcadle dávají dvě kachničky nekonečný zobáčkový polibek, se počítá na litry.

Na louce zíráme do plamenů a pátráme neznámo po kom. S hledáním skončíme tam, kde se vykládají karty. Hastrman zahuláká jakési příjmení.
U ohniště se zvedne dívka s vlnitými vlasy a pronese: "A tohle, dámy, je člověk, který mi neskutečně učaroval."

Sedíme v kroužku a od okrajů nás okusuje tma.
Hastrman hraje na harmoniku a doprovází toho, co pořádá výlety.
Jájsembratr mi nabízí ořechovku z placatky. (Zjevně mají v rodině nejen uhrančivost, ale i náklonnost k alkoholu.)
Ta, co jí Hastrman učaroval, usíná objektu svého zájmu na kolenou. (Necítím nic, přestože bych asi měla. Nic než zoufalou touhu zmizet. Rozplynout se tak za jedno lusknutí prstů a nechat se vdechnout do nějakých přátelských plic!)
Dívka s klíči se plazí po Jájsembratrovi.
Hastrman mi vnucuje polibky a pokouší se zaplašit slovy Vždyť já jsem celý večer čekal na to, až přijdeš, a ty se pak chováš takhle odtažitě! to, co se mi hromadí pod lícními kostmi. A vzápětí prohrábne ve vlasech tu, která mu spí v klíně.
Děvčátko z hor odbíhá do tmy, ale vždycky se vrátí. Musí. Všechny musíme. (Možná je však jediná, která ještě dokáže bezelstně milovat toho, kdo si ji k sobě připoutal.)
Dívka, kterou znají všichni psychologové, říká té, co jí Hastrman učaroval: "Tak jsi to trochu přehnala s alkoholem. Na tom přeci není nic judgemental." A pohazuje u toho blonďatým mikádem.
Ten, co si rád vede statistiky, sedí osaměle na plotě. (Nemohu se k němu připojit, protože ačkoliv také sedím osaměle, Hastrmanovy pařáty mě svírají příliš pevně.)

Z kopce skoro běžím.
Až na Poříčí se zastavím. Odněkud zaslechnu zpívat slavíka.