Když mi vyčaruješ zpoza ucha desetikorunu, pochopím, že je nejvyšší čas jít. To proto, že mezi čtvrtou a pátou skleničkou vína se osvobozuje prázdnota z okovů. Proto, že tabula rasa je v tvých ústech převelice pejorativní pojem. Proto, že jsi jako vyschlá palička česneku, čistý zánik obalený ve slupkách.
"Bylo mi těsno uprostřed čtyř stěn. Promiň a dobrou noc."
"Přijdu za tebou. Kde jsi?"
"Pryč."
Přesto nakonec podlehnu. Dlouho, předlouho sedím na schodech a sleduji smečku - blízkost kočkovitých šelem je tolik uklidňující! - a jediné, co získám, je poslední dílek do skládačky.
Nepřijdeš.
Už nikdy nepřijdeš.
Od základní školy mě nikdo neoslovil příjmením tolikrát jako ty. Možná proto, že to byla jediná věc, co sis o mně pamatoval.
Hlavolam jsem vyřešila během několika minut.
Teď ho už zbývá jenom hodit do schránky.
Anis mu nestála za to, aby si zapamatoval křestní. Proboha, s kým se to scházíš, mladá dámo! Lidi, co k sobě chovali úctu, znali své praenomen, nomen i cognomen!
OdpovědětVymazat