3. dubna

Jsem v bezpečí domu, v ulici pojmenované po člověku, jemuž Oldřich Mikulášek věnoval jednu ze svých básní. Stojím na balkónku ve druhém patře a pozoruji chlapce s velkým černým psem, jak mi odcházejí ze života.
Právě jsem unikla ze spárů vodní příšery, která se mě chystala pohltit. Cítím úlevu, téměř nekonečnou úlevu. Od krajů ji však ohryzává smutek, že se nikdy nedozvím, co tahle podivuhodná příšera ukrývala ve svých útrobách.
Když pohodím hlavou, zašimrá mě v nose cizí vůně, která se mi usadila ve vlasech - možná v tu chvíli, kdy mě příšera jednou větou přesvědčila, že ji tam, před domem v ulici pojmenované po člověku, jemuž Oldřich Mikulášek věnoval jednu ze svých básní, jistojistě chci políbit.

"Teď se rozloučíme?" napůl se ptám, napůl oznamuji.
"To musíš udělat ty. Já to nedokážu, nemám teď loučení ve scénáři," odpovídáš.

Celé to bylo jenom komorní drama pro dva herce a jednoho psa, které sis napsal pro své vlastní pobavení. Veděla jsem to od začátku, už od věty bylo mi s tebou hezky hezky hezky. A přesto jsem se nechala pro svou roli zlákat.
Až ta drobná zmínka o scénáři mě přinutí za sebou konečně zavřít dveře - uvědomím si totiž, že si nepřeji v tomto divadelním představení nadále účinkovat.

V jednu chvíli si říkám, že se mi tvé noční já zamlouvá o tolik víc než to denní. To když vyprávíš o kakaových knírech a chalupách a o tom, jak se ti stýská po antikvariátu na Národní. Sedíme na vyhlídce a sledujeme, jak se někde hluboko pod námi šíří epidemie světýlek. Předčítáš mi básně o démonech a milenkách a trolejbusech a jiskření a explozích. Na prchavý okamžik se necítím prázdná a v žilách mi koluje podivné dojetí. Smutek se odstěhoval zpod lícních kostí do konečků prstů. Chtěla bych se tě dotknout, ale mám ruce od psích slin a celý svět je iluze.

"Mám teď hroznou chuť žít, hroznou chuť dělat něco kreativního."
"Můžeme spolu. A nebo můžeš i sama. Foť třeba každý den po dobu deseti let jedno místo v Brně a sleduj, jak se mění."
"Deset let tu, doufám, nezůstanu."
"Tak můžeš zapisovat poznávací značky všech aut, které měly nehodu na Úvozu, a hledat v tom nějaký vzor."

V nejvíc hippie hospůdce v Brně si dvě kachničky na zrcadle dávají nekonečný zobáčkový polibek a z rádia se linou sladkobolné tóny Nothing's Gonna Hurt You. Zacpáváš si uši, jako kolovrátek opakuješ moje příjmení a tvrdíš, že má dozajista něco společného s mlýnem. Pojídáš papír s bylinkami, který pořád chutná jako pouhý papír, a zapíjíš ho pivem. Nutíš mě, abych po lidech házela míchaná vajíčka. Tvrdíš, že bych místo pečení dortů měla chystat svým nejbližším oprátky.

Začíná se mi motat hlava.
Tak rychle jsem víno ještě nikdy nepila.

"Chybí mi takhle maličko, abych se do tebe zamiloval."
"Kecy."
Líbáš mi ruce, ale nevěřím ti ani nos mezi očima (přesto, že v něm neustále trochu křupe).
"Takže už se neuvidíme?"
"Nevím, nemohu ti to slíbit."
Vypadáš, jako bych ti ublížila. Skoro. Jsi dobrý herec, ale na autenticitě ještě bude třeba zapracovat.
Cožpak je možno zlomit srdce člověku, kterého znáte jeden jediný den?

Někde u domu, kde jsi mi vyprávěl o babičce Heleně a modrotiskových ubrusech, přese mě přehodíš své sako a chytíš mě za ruku. Neodmítnu ani jedno.
Tak jdeme ruku v ruce nočním Brnem a na Mendláku nás spolkne housenka číslo jedna. Vystoupíme takřka nezměněni.
Cestou na kopec mi zpíváš šansony. Nemohu si nevšimnout, jak krásný máš hlas - ale jinak necítím nic, vůbec nic. Nejspíš jsem se do své role nedokázala pořádně vžít.
Měla jsem ti padnout k nohám a za pár hodin usnout ve tvém objetí.
Od scénáře jsem se odchýlila příliš brzy, ale téměř pozdě.
I tak mi dělá potíže zatáhnout oponu.

Když budu mít velké štěstí, stanu se jednou z tvých básní.
Do dvou dnů zapomeneš, o kom vlastně byla.