Je neděle, předposledního dubna, čtrnáct hodin a padesát dva minut.
Ležím v posteli, na hrudi se mi rozvaluje jeden z kocourů a hlasitě přede. Druhý si opírá hlavu o mé kotníky. Moje tělo si však již dávno vytvořilo vůči léčivé kočičí síle rezistenci.
Něco nedefinovatelného mě praštilo po hlavě, surově popadlo za vlasy a vleče kamsi do bažin. Padám, jako když zakopnete ve snu, ale stále spím. Musela jsem pustit z rukou vše, co jsem až doposud pevně držela.
Nedostala jsem na vybranou.
Hastrman se mě chystá konečně zavřít do hrníčku. A tentokrát mu to vyjde, vím to. Napotřetí se už neubráním.
Měl mě raději ubít polní lopatkou, bylo by to o tolik milosrdnější než to nekonečné tonutí!
Občas bych si přála najít někoho, kdo by mě miloval - nebo nenáviděl - natolik, že by mi pomohl ukončit mou ubohou a nicotnou existenci jednou provždy.
"Night and darkness, take me!
I know one thing for sure, someone ate my heart.
I remember."
Pomůžu ti, zbůhdarma mi nepřezdívají drtič (takže zbude zrno, nikoliv však prach)!
OdpovědětVymazat